Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pražské křižovatky (No. 2)

    Inscenace Zem pamätá, kterou měli diváci Pražských křižovatek možnost navštívit druhý den festivalu, dokázala přenést na jeviště spektakulární bizarnosti socialistické televizní produkce.

    Životopisná inscenace mapuje krátký život hvězdy slovenské populární hudby Karola Duchoně, nebo, jak se mu přezdívalo, českého Karla Gotta a zároveň na konkrétním příkladě představuje realitu 60., 70. a 80. let minulého století. Po úvodní mozaice autentických promluv z řad zpěvákovy rodiny, přátel a kolegů hudebníků, jež pronáší jednotliví herci, přichází na scénu samotný Karol Duchoň. Tomáš Grega v hlavní roli po dramatickém hudebním entrée vstoupí na chodící pás umístěný ve středu jeviště a téměř po celou dobu představení se na něm vydrží rychlou chůzí pohybovat. Přitom dokáže ještě odzpívat desítky písní. Celá scéna evokuje televizní studio, s bílými stěnami i podlahou, červeným světlem s nápisem TICHO, hudebními nástroji a stojany s mikrofony. Před chodícím pásem stojí malá kamera, která neustále snímá Tomáše Gregu a obraz je promítán na malém televizoru v pravé části scény.

    Režisér Jiří Havelka předkládá divákovi produkci, která se chvílemi nebezpečně podobá pořadům typu Televarieté či Možná přijde i kouzelník. Stejně jako při jejich sledování i zde je dnes obtížné ubránit se v určitých momentech pocitu trapnosti. Neboť pohled na lesklé dámské šaty, choreografie k jednotlivým hudebním číslům a límeček Karola Duchoně vyvolává snad u každého Čecha a Slováka nostalgii, zároveň ho ale nutí nevěřícně kroutit hlavou. V tomhle se skutečně žilo? Když už má, v důsledku nejrůznějších dobových výstřelů divák pocit, že trapněji mu nebude, zasadí Havelka poslední, dokonale mířenou ránu. Nechá Tomáše Gregu a celý zbytek hereckého ansámblu roztleskat publikum, jako by se skutečně nacházelo na koncertě Karola Duchoně a dojde dokonce i na klasické „opakujte po mě“. Celé divadlo je tak nuceno zpívat jednoduchý nápěv, a to hned několikrát, neboť Grega stále není spokojen: „Ještě jednou, Praho!“ A tak na jevišti lítají konfety, tančí se, zpívá, hlediště tleská do rytmu a Havelkův spektákl tak dosahuje absolutního vrcholu. Na mysli sice tane slavný cimrmanovský výrok „Kde to, sakra, zase jsem. Kam jsem se to, sakra, zase dostal.“ Přiznejme si ale upřímně, zda jsme se během představení Slovenského komorního divadla v Martině nepřistihli, jak si tuhle záplavu kýče a nostalgie nesmírně užíváme.


    Komentáře k článku: Pražské křižovatky (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,