Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Povzdech životního optimisty

    Divadelní noviny si kupuji pravidelně už mnoho let. Kupuji si je rád, protože divadlo je moje celoživotní láska, a kupoval bych si je, i kdyby stály jednou nebo dvakrát tolik, co stojí. Pamatuji mnohé, i dobu, kdy jsem nemohl kupovat nic, protože režim zarazil Divadelky, Literární noviny (Listy) i Reportéra. Zkrátka jsem narozen v roce 1943, a proto předesílám, že moje názory mohou být ovlivněny generačním problémem a jsou samozřejmě subjektivní. Na absolutní pravdu moc nevěřím.

    Nejdříve bych něco podotknul k úvaze televizní v šestém čísle DN, kterou napsal profesor Vladimír Just, hlavně k úvodní části o televizi veřejnoprávní a televizích ostatních. Pan profesor je někdy kritický až dost, ale v tomto případě s ním do písmene souhlasím. Možná bych dodal, že přízvisko okresní přebor pro televize ostatní je hanobení všech okresních přeborů. Bohužel národ, jako každý jiný, se z velké části skládá z lidí typu vdovy Ouholičkové, která – ústy mého milovaného Karla Poláčka – je živa o kafi a drbech. Česká televize není a nikdy nebude bezchybná, ale v současné nabídce hlavně zpravodajské nepřehlédnutelně vysoko ční na všechny kopečky u nás. Věřím, že to řadě míst velmi nevyhovuje, ale doba, o které píšu v úvodu, se klidně může vrátit a pak by koukala velká většina lidí, včetně již zmíněné vdovy.

    Co se týče divadla, tak to, o čem v současných Divadelkách čtu, bohužel nevidím, jenom vnímám názory pánů recenzentů. Poslední dobou chodím jenom do Jihočeského divadla (nebo na soubory, které v něm hostují), a přestože jsem velký patriot, nejsem většinou moc nadšený. V mé mysli stále rezonují inscenace Krejčovy, Radokovy, inscenace z Ypsilonky, Provázku, Činoherního studia v Ústí, ale i Haasovy nebo Fridrichovy v Jihočeském divadle, včetně otáčka v Českém Krumlově. Připadá mi, že v současném divadle se servíruje drsná pravda. Já s tím souhlasím a vždy budu podporovat svobodu umělecké tvorby, ale myslím si, že divák jde do divadla také pro radost a pro naději. Té obzvlášť v poslední době dostává málo nebo většinou žádnou. Beznaděj, bezvýchodno, přehnaná brutalita. Ano, doba je asi taková. Jenomže i Božena Němcová svou Babičku (jak nás zřejmě pravdivě učili ve školách) idealizovala a jistě musela ve své době prožívat velmi mnoho špatných věcí.

    Těch pár názorů berte jenom jako jakýsi povzdech životního optimisty, kterým pořád jsem. Třeba dobro nevítězí jenom v pohádkách. Přeji svým novinám vše dobré, ať pořád vycházejí a ať je kupuje co nejvíc lidí. Myslím, že nic tak moc špatného si v nich nepřečtou. Zlomte vaz!

    Jan Chad
    České Budějovice

    Původně dopis do redakce našeho předplatitele nás natolik oslovil, že ho nabízíme v této rubrice. Ne proto, že nás chválí, ale za přístup k divadlu a životu, za toleranci. Kéž bychom takoví byli všichni. Děkujeme.HER

    • Autor:
    • Publikováno: 16. dubna 2018

    Komentáře k článku: Povzdech životního optimisty

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,