Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Povídka zimní – Vítěz

    Dívá se z okna: holé stromy, sníh, nikde nic. Dvorek, oddělený od zahrady zelenou brankou, je pokrytý ledem. Pod ledem je bahno, starý sníh a popel. V nich jsou vyjeté stopy. Šedá obloha je těžká, svět je namodralý jako jeho obličej, když se vrací z lesa. Všimne si bloumajícího kosa a trochu zahanbeně se usměje. Vypadá to ale, že si v noci nikdo nevšiml, že světlo do dvora je rozsvícené.

    Ploužíme se po silnici. V kufru mám rossignoly zakoupené v bazaru. Mají trochu sjeté hrany, ale prodavač říkal, že na lyžák je to v pohodě, že to stačí. Na sobě mám hnusné oteplováky, oranžové, vypadají jako popelářské. Rodiče mě zapsali na lyžařský výcvik a táta mi slíbil, že mě naučí základy lyžování, abych neskončila v nejhorším družstvu. Sám na lyžáku nebyl, jak zdůraznila matka, ale to nevadí. Je na sporty dobrý. Když byl mladý, hrál fotbal a basketbal.

    Už jsme dávno za městečkem a za chvíli zastavíme u velkého kopce mezi lesy. Tady si to budeš trénovat, oznamuje mi táta, přistoupí ke kufru a vytáhne rossignoly a sáňky. Na sobě má vysoké holínky. Kolem krku tmavě modrou šálu s červenými prvky a na hlavě tmavě modrou čepici s bílou osmičkou. Všechno ze sedmdesátých let, včetně tmavě modré bundy se třemi bílými pruhy na rukávech. Vím, že to je oblečení ze sedmdesátých let, mamka vždycky říká, že by ty hadry měl konečně vyhodit, že je tahá od vojny. Otec se mi v tomhle oblečení moc líbí a celou chvíli zesvátečňuje. Od pusy mu jde pára. Sníh na kopci se třpytí, je neporušený. Začneme stoupat. Na vrcholu táta nejdřív udupe sníh. A pak mi ukazuje – jen tak v holínkách šoupe po sněhu –, jak se na lyžích pohybovat. Opakuju to po něm a za chvíli to fakt jde. Otec mezitím sjíždí na sáňkách několikrát kopec. Musíme to trochu nachystat. Sníh je hluboký.

    Táhne do kopce sáňky. Sleduje svou dceru. Nemotorně se pohybuje. Zapichuje hůlky do sněhu. Po pár minutách je to lepší a její pohyby jsou koordinovanější. Vidíš, jak ti to jde. Budeš dobrá. Dívá se pod sebe. Kopec je strmý. Je trochu napjatý, hlavně nic nepokazit. Důležité je, aby bylo ještě chvíli světlo. Les nad kopcem je jako černá stěna. Snad to včera v zahradě stačilo. Oči jeho dcery září očekáváním. Je jí třináct, ale je v ní pořád něco dětského. Líbí se mu její důvěra. Věří světu a také věří jemu. Ještě neví, že za chvíli bude svět mluvit tolik, že si bude chtít zacpat uši. Teď se ale ještě může bez obav usmát do zimního slunce. Otec se podívá na nohy. Tyhle holiny mu tam padnou akorát, jsou skoro jako lyžáky. Zkoušel to v noci několikrát. Lyže na nich drží. Nemělo by se nic stát. Přesto na chvíli zapochybuje, připadá si náhle směšně. Tak, a teď ti ukážu, jak se pluží. Půjč mi ty lyže na chvíli.

    Sleduju tátu, jak si nasazuje lyže na holínky. Připadá mi to trochu srandovní, protože v těchto gumákách hrabe zahradu a také v nich poklízel slepice, když jsme je ještě měli. Ale asi to nevadí, bruslil také jen na botách a šlo mu to. Naučil mě bruslit za jeden den i s bržděním. A bruslím fakt dobře. Rychle. Podávám mu hůlky a jsem napjatá. Ten kopec je dost vysoký, sama se trochu bojím, ale když to sjede táta, musím také. Táta má rád, když nemám strach. Vždycky mi říká, že to strach může za všechny problémy, co člověk má. Pokrčí se v kolenou. Trochu se rozhoupe, odrazí se hůlkami, pak dá nohy do takového véčka a jede. Je to fantastické. Mávám mu, umí lyžovat, je to jasné, to jsem přece věděla. Poskakuju a těším se, až si to zkusím také.

    Holiny drží, kopec nakonec není tak prudký. Pluží a jde to. Jde to! Rozesměje se. Je mu přesně třináct a svět je velký, nekonečný, těší se, ani neví na co. Je mu třináct a dokáže všechno, třeba svou dceru v gumákách naučit lyžovat. Musí to zkusit ještě jednou! Zima je najednou nádherná a on je jednoduše lehký. A holé větve získaly příjemně ostré obrysy. Z lesa za ním už nekráčí tma, ale krystalická čistota. Mává na Evu, která poskakuje na kopci a směje se. Smějí se oba. Svět říká a dělá přesně to, co má.

    Zuzana Kultánová

    • Autor:
    • Publikováno: 27. prosince 2017

    Komentáře k článku: Povídka zimní – Vítěz

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,