Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Postvánoční ohlédnutí

    Je to teprve několik dnů, co jsme absolvovali svátky a vpluli do nového roku. Někteří Vánoce a silvestrovskou noc možná prožili poklidně v závětří tichého domova, jiní, jako třeba já, hekticky, v kolotoči rodinných návštěv, jejichž veselím se dosud cítí značně znaveni. Takoví mají možná teprve teď čas se na chvíli zastavit a zameditovat nad uplynulými momenty konce roku. Vy, kteří jste to už zvládli, se na mě nezlobte, že to teď udělám.

    Jako každý rok, i letos jsem měla prosinec pracovní a cestovní. Propásla jsem první, druhý a málem i třetí advent, než jsem se stihla zastavit a uvědomit si, že už je načase nasát trochu vánoční atmosféry. Takže když jsem v posledním týdnu před Štědrým dnem běžela Prahou do Klementina, řekla jsem si, že se musím zastavit na Staroměstském náměstí, podívat se na nejfotografovanější vánoční strom republiky a dát si svůj první adventní punč. V poměrně slavnostní náladě jsem tak dospěla k prvním stánkům, když v tom mě zarazila hudba linoucí se ze srdce trhu. A skutečně, nezdálo se mi to – mezi cizojazyčným halasem dunělo Boney M a lidé se pohupovali do rytmu Rivers of Babylon, takže jsem se v tom běhu otočila na podpatku a rychle do Klementina uháněla oklikou. Dám si svůj předvánoční punč o den později v Brně, utěšovala jsem se. Ale mylně. Když jsem totiž o ten den později procházela ulicemi Brna, nechala jsem si na punč raději zajít chuť. Na Moravském náměstí sice nehrál pokleslý pop, zato tam frčely kolotoče, blikala nejrůznější blikátka, jezdily protivně troubící vláčky a z malého pódia preludovali dva kytaristé, kteří pár postávajících návštěvníků ujišťovali, že Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak se všechno vydaří. S hrůzou jsem utekla na vánoční večírek svých nakladatelů, doufajíc, že si svůj předvánoční punč vychutnám na úplně poslední chvíli ve Vídni, kam jsem musela následujícího dne.

    Odpoledne mi tam naštěstí opravdu zbyla chvíle času, abych se proklestila na náměstí u dómu svatého Štěpána. S radostí jsem sledovala, jak je vkusně vyzdobené, nikde nic neblikalo, od dřevěných stánků zdobených větvičkami a jmelím se kromě libé vůně punče a sladkostí linuly i tlumené koledy a dutý zvuk vánočního zvonce. Konečně ta pravá adventní atmosféra, pomyslela jsem si s úlevou a postavila se do fronty na punč. Myslíte, že jsem se ho dočkala? Nedočkala. Frontu brzy infiltrovala skupina ruských a poté nekončící dav českých turistů, kterým z okénka stánků odpovídali slovenští pracovníci, kteří punč neprodávali ve skleničkách nebo kelímcích, ale výhradně v keramických botičkách s ruským potiskem za 4 eura. Z toho pohledu mě přešla chuť i nálada. Jako spráskaný pes jsem se vrátila zpátky do Brna a snahu o sváteční ladění jsem letos odpískala.

    Ale vánoční anděl se na mě nakonec přece jen usmál. Potkala jsem ho v divadle Husa na provázku, a to dokonce v rouše celé svaté rodiny. Od počátku prosince tam totiž uváděli hru J. A. Pitínského Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku a na jednu z inscenací jsem se zašla podívat i já. Byla to krása! Představení se neodehrávalo jen v prostorách divadla, ale začínalo v nedalekých Denisových sadech. Terasy sadů, nad nimiž se tyčí věže kostela svatého Petra a Pavla, zajistily nádhernou scénografii, pozdně odpolední hustá mlha valící se mezi věžemi a dopadající na nás, prokřehlé, ale užaslé diváky dotvořila zbytek kouzelné atmosféry. Ochotně jsme se stali součástí útrpné cesty Josefa a Marie do Betléma, se zatajeným dechem jsme sledovali boj andělů s ohněm a jiskrami (doslova) sršícími nástrahami ďábla. Nikoho asi nepřekvapí, že všechno dobře dopadlo, Kristus se narodil a zpívat jsme mu posléze v teple divadla, v němž čaj roznášeli roztomilí andělé, mohli všichni. Ale co by mohlo někoho překvapit, a mě překvapilo, bylo, jaké se i z tradičního, všem známého příběhu dá vystavět napínavé drama, jak kouzelně se dá pojmout a jakou atmosféru může nabudit. Myslím, že dojatí jsme odcházeli všichni, já o to víc, protože jsem se konečně dočkala ducha svých Vánoc. Škoda jen, že vás teď všechny nemůžu do Husy na provázku poslat. Předpokládám, že Betlém se bude hrát zase nejdřív za rok.


    Komentáře k článku: Postvánoční ohlédnutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,