Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pojídání žáby

    Malý závan Avignonu, avignonského OFF, jsme měli příležitost zažít minulý víkend, tedy 25. – 28. 5., v pražském Studiu Alta na 3. ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu.

    Proč zrovna Mange ta grenouille (tedy Sněz tvou žábu, ale tu zní bezpochyby česky lépe), jsem nepochopil: že by třeba narážka na bestseller Briana Tracyho o úspěchu, nebo spíš na to, že Francouzi jsou pokládáni za žabožrouty (ve francouzštině pokud vím, nemá toto rčení žádný specielní význam, jako v některých jiných jazycích…)?! Ovšem název je to hezký.

    „Žába“ se jedla (konala) už po třetí, ale návštěvník měl pocit na základě sympatické neokázalosti i svěžesti (spojené s občasnou méně sympatickou nedochvilností), že se jedná o ročník první. Žádné festivalové afektované chování, kudrlinky spojené s velkolepým jmenováním sponzorů a předváděním členů vlády, a to ani při předávání ceny za nejlepší inscenaci francouzské hry designované umělecké šéfce Klicperova divadla Hradec Králové. Prostě jeden z herců – co ležel v posteli již připraven na představení – povstal, utřel talíř (ono ocenění) něco zamumlal a talíř Janě Sloukové, která zachovala face, s podivným výrazem ve tváři, předal. Byl to myslím šéf hlavního hosta Žáby, souboru Le Cabinet de Curiosités.

    Byl to myslím šéf hlavního hosta Žáby, souboru Le Cabinet de Curiosités. FOTO archiv festivalu

    Tato skupina z jižní Francie (dep. Var a Gard, vloni na OFF v Avignonu) nabídla „výlet do nitra prázdnoty a únavy“ nazvaný Projekt nuda. Představení mělo „nudit“, ale dle reakcí publika tomu bylo spíše naopak. Mně jejich produkce připomněla pot-au feu, a sice v tom smyslu, že i zde z různých přísad vzniklo celkem chutné, stravitelné představení. Ano, pobavil jsem se návštěvou, na níž byli hosté posprejováni, i výstupem jednoho ze tří členů souboru, který od imitace zvířat dospěl až ke zničující bitvě. Bohužel – a to byl také jeden z vážných nedostatků festivalu – jsme se o skupině (například jaký je jejich další program, jaké je jejich postavení ve francouzském divadelnictví, proč tedy právě oni? – na OFF v Avignonu se hraje každodenně okolo 1.300  představení!) ani o dalších aktérech (nebyl jsem na diskusi o teroru a jeho vlivu na současnou dramaturgii) toho moc nedozvěděli.

    Představení mělo „nudit“, ale dle reakcí publika tomu bylo spíše naopak. FOTO archiv festivalu

    Za velmi záslužné ale pokládám jak uvedení ukázek z nových francouzských her – vím, že jich každoročně vzniká bezpočet, bezpočet se jich hraje na avignonském OFF i po celé Franci a že v Česku z nich nalezne ohlas jen nepatrňoučká menšinka. A v té souvislosti i uvedení náčrtu inscenací dvou her s prudce současnou tematikou: L´ennemi Intérieur (Vniřní nepřítel) mladé autorky Marilyn Mattei Migraaaants Ou On Est Trop Nombreux Sur Ce Putain De Bateau (poněkud volně, ale pěkně přeloženo Petrem Christovem jako Migranti aneb Je nás na týhle zasraný lodi moc arivovaného francouzského dramatika rumunského původu Matéiho Visniece.

    V první hře zmizí Max bez rozloučení ze třídy, nikdo neví, kde je. Až se objeví video, na němž popravuje zajatce… Víme, že u IS je celá řada tzv. Evropanů. V druhém případě pokládám za důležité, že pokud vím, byl vůbec poprvé v Česku uveden Visniecův text. Tento ve Francii hojně uváděný autor je tu prakticky neznámý. Na OFF v Avignonu můžeme každoročně vídávat hned několik jeho her v různých (i stylově) provedeních. Ve svém způsobu psaní, který si nebere servítky – mimořádně působivá, plná ironie a i filozofické výpovědi je jeho hra ze sovětské psychiatrické léčebny – vytvořil ne právě politicky korektní obraz cesty migrantů do Evropy. Zahodit průkazy, schovat si mobily, je-li nás na lodi moc, hodit do moře nejlépe křesťany – jistě jsou to trochu klišé a trochu i naše poněkud negativistické předsudky, na druhou stranu to tak i je a sotva kdo se odváží to s takovou precizností a tvrdostí vyslovit. Jak říká převaděč (cituji volně z paměti, po smyslu): Tomu, kdo bude blbě kecat, rozseknu hlavu sekerou.

    Zklamáním pro mne byla Korespondence. Repro archiv festivalu

    Zklamáním pro mne byla Korespondence, „performance“ vzniklá z korespondence francouzské herečky neznalé českého jazyka a českého herce neznalého francouzštiny. V tom, jak se míjeli významu původních textů v odpovědích a překladu, a tedy, jak se vzájemně jednoduše nechápali, ba dokonce zřejmě ani nevycítili, co ten druhý píše, co chce sdělit, připomínali některé překladatele, kteří si zakládají na tom, že neznají jazyk, z kterého překládají, zato (snad) dobře ten svůj. Ale moc zábavné a ani poučné to nebylo – leda v tom smyslu, že jsme si uvědomili, jak i úplně nepochopené sdělení může působit inspirativně a může tak dopomoci vzniku docela pěkného samostatného textu. Čili, že někdy může být lepší, slyšet alespoň něco, nežli nic.

    Tomu, kdo bude blbě kecat, rozseknu hlavu sekerou. Repro archiv festivalu

    Ocenil jsem dvojjazyčné úvody obou organizátorek festivalu, Lindy Duškové a Natalie Presslové (?, i ony se moc nepředstavovaly…). Jejich moderování mělo bezpochyby šarm. Škoda, že jsme se z nich ale nedozvěděli více (viz výše) o autorech, skupinách (vlastně ani těch českých) , jak to bývá na podobných akcích zvykem. Totéž se týkalo i (jinak zajímavých a dokonce dvojjazyčných!) tiskovin – ať již letáku s pěkným logem stylizované žáby, či „Le Tisku“.

    Prostředí starých továrních hal, hlediště na tribunce, spolu s degustacemi a barem vytvořit atmosféru, která příjemně připomněla avignonský OFF. FOTO PETR FEYFAR

    Prostředí starých továrních hal, hlediště na tribunce, spolu s degustacemi a barem a i – na Prahu – extrémním teplem pomohlo vytvořit atmosféru, která příjemně připomněla avignonský OFF – třeba prostředí a atmosféru v tamní Staré továrně (Fabrik´ théatre, nepoplést si s novostavbou La Fabrica, ve které hraje IN) mimo zdi města. Festival by mohl být delší, informativnější, počet představení by mohl být větší. Schopnosti organizátoři na to bezpochyby mají, prostředky by se snad našly (možná by přišel i nějaký ten radní nebo zástupce ministra v alternativním oblečení) a publikum jistě také.

    Zdar příštímu ročníku!

    ///

    Více na i-DN:

    Tip: Sněz tu žábu potřetí


    Komentáře k článku: Pojídání žáby

    1. Pascal C

      Profilový obrázek

      Super article….
      le theatre francais (qui n’est plus ce qu’il était) sort de l’anonymat „tchéquien“
      Pascal C.

      03.06.2017 (21.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,