Pohlednice od Jelcina

Píšu z Jekatěrinburgu. Pár minut po životním zážitku z prohlídky muzea prezidenta Jelcina. Gubernátor se tu narodil, vystavěli mu tedy nejhonosnější dům ve městě. Původně to mělo být mauzoleum, které už architektonicky spojuje prvky nejmodernější Evropy s orientálním cítěním, a expozice ničím jiným není. Prohlídka začala animovaným filmem, v němž obří bohatýři bránili ruský lid před cizími vetřelci obrovskými mlaty a meči. Pod nohama se jim pletli ti obyčejní mravenci, nebyla škoda, když jich při těch hrdinstvích celé zástupy umíraly. Jelcin i ty největší převyšoval o hlavu. Mladý průvodce, zahleděný do dálky, pak energicky, jako voják, vyprávěl o chrabrém moudrém spasiteli Ruska – jak se Jelcin narodil, jak prožil dětství a mládí, jak začal politicky pracovat, jak zachránil toho popletu Gorbačova, co perestrojkou rozbil zemi jako velikou demoliční koulí, jak obrodil stranu a zavedl ekonomické reformy, rozumějme, uvolnil ceny, povolil soukromé podnikání a volný obchod. Vskutku geniální! Nakonec předal vládu nejlepšímu pokračovateli Putinovi.

Celé vyprávění té pohádky podporovala nejmodernější výstavní technika, která útočila na všechny smysly návštěvníků, aby se vcítili do demonstrací, bojů a třeba do zasedání ústředního výboru ruských komunistů, protože si mohli sednout do křesel, v nichž se tvořily dějiny Ruska a světa. A zase se budou tvořit, hlásá expozice a průvodce jako dokonale připravený herec.

Nic o tom, že Jelcin byl alkoholik, že ho k stáru museli vodit i po chodníku a do letadla nakládat. Nic o tajných službách, o podvodech, o KGB, o spojenectví s dalšími diktátory.

Tak mi to připomnělo naši současnost. Nadšení z tak vynikajících vůdců, co nikoho ze stáda nenechají na holičkách, jen se jim musí bezhlavě věřit a nechat je vládnout. A stavět jim mauzolea, balzamování už přece jen vyšlo z módy.

JOSEF HERMAN
Jekatěrinburg