Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po(c)hyby současného umění (No. 3)

    Festival 4+4 dny v pohybu, to je vlastně několik paralelních akcí a událostí najednou. Ta divadelně nejcennější a snad i nejsledovanější je pochopitelně divadelní program. I ten je ale vícekolejný.

    Z jedné strany se v Arše odehrává jakýsi Tanec Praha v malém, z druhé se v průběhu festivalu koná několik divadelních premiér a za třetí festival iniciuje několik jednorázových performancí v netradičním prostoru, tedy tzv. site-specific projekty. V rychlém sledu dní není v silách jedince zvládnout a popsat vše. Soustředím se tedy nyní na dosud zde nepředstavený zahraniční program.

    Mnoho pohybu pro nic

    4+4-Attakkalari-poster

    Po Řecké tragédii Alexis italského souboru Motus, o níž jsme psali v Po(c)hybech současného umění (No. 1), se v Arše představily dvou soubory a dva přístupy k divadlu, jež snad nemohou být v rámci pohybového divadla od sebe vzdálenější. Indické Centrum pro pohybová umění Attakkalari přivezlo taneční představení AadhaaraChakra. Nevím, co tento titul značí, ale podtitul – A Dancelogue – by se asi dal přeložit jako Dialog tancem. Myšleno dialog mnoha pohybových tradic a forem, dialog různých národností, dialog odlišných částí Indie, dialog venkova a města, současné hlasité, agresivní civilizace a hlubokých duchovních tradic, dialog minulosti a přítomnosti, mužů a žen, dialog uměleckých disciplín – divadla, tance, hudby, scénografie, filmových dotáček indické reality a abstraktních filmových (digitálních) výtvarných kompozic. Jenže takový mnohodialog multidisciplinárních poloh a přístupů se velmi snadno změní v koláž na sebe nenavazujících obrazů a výstupů. A přesně to se stalo. Viděli jsme elegantní představení plné zářných obrazů, tisíce pohybů a gest, rozličné hudby a zvuků a především krásných tanečníků a tanečnic v „chic“ modrých úborech (muži s bílými kahlotami), od Bacha po Vlacha. Celé to působilo jako folkloristické pásmo ušité jehlou moderního tance. Milé, sympatické, divadelně opominutelné. Mnoho pohybu pro nic…

    Anděl a jeho otec

    FOTO PHILE DEPREZ

    Intimita dvou bytostí. FOTO PHILE DEPREZ

    Úterní duet muže středního věku Stevena Michela a třináctiletého chlapce Viktora Caudrona nazvaný Victor, dílo vlámského choreografa Jana Martense a herce a divadelního režiséra Petera Seynaeva z gentského souboru Campo, byl pohybově a výrazově v podstatě minimalistický. Hodinový dialog muže a dítěte se dostával až za hranice zveřejňované intimity. Vůbec nešlo o sexuální intimitu, ale o intimitu dvou bytostí, které k sobě – skrze tanec a dotyk – hledají a nacházejí cestu. Cestu důvěry, něhy, citové pokory, v podstatě mateřské lásky. Autoři se důsledně snaží, aby tento vztah byl maximálně spirituální, což podtrhuje používání duchovní hudby v podání belgického kvartetu Gospodi zaměřeného na středověkou (pravděpodobně ruskou) vokální hudbu. Na začátku stojí uprostřed jeviště vedle sebe chlapec s dospělým tanečníkem, oba v teplácích, tváří k divákům. Dlouze na ně hledí. Nejprve stojí bez doteku, pak se – pomalu a jakoby rozpačitě – dotknou rukama, chytnou se. Zní slovanský chorál. Pak se začnou pohybovat. Dívají se na sebe, popocházejí. Svléknou se do půli těla, muž dokonce do trenýrek. A začíná jejich dlouhý, předlouhý duet. Má mnoho fází, jež často končí návratem do „stavu nula“ – tedy postoje vedle sebe jako na začátku. Pohybují se vesměs v tichu, jen s přerývanými okamžiky „božských“ hlasů – středověkých chorálů. Nic víc se nestane, nic víc se neděje. Důvěra mezi aktéry je stále silnější, vztah intimnější. Zatímco na začátku skoky chlapce na ramena tanečníka či přetlačovanou obou na zemi bylo možné vnímat jako hru, jsou tytéž či obdobné situace a konfigurace ke konci představení hlubinnými projevy a akty bezmezné lásky. Lidské i božské, zemské i nadzemské. Syna a otce, anděla a boha Slunce.

    Syn a otec. FOTO archiv 4+4 dny

    Sledovali jsme vnitřní  dialog dvou lidí, který – možná – ostatním očím sledovat nepřísluší. FOTO archiv 4+4 dny

    Na mysl mi přicházely antické sochy a výjevy apollónských kultů. Sledovali jsme vnitřní  dialog dvou lidí, který – možná – ostatním očím sledovat nepřísluší. Zvlášť v neosobním prostředí velkého tanečního sálu (prázdný prostor je nasvícen jen kolébkou světel uprostřed jeviště). Alespoň takový jsem měl pocit. Daleko lépe by se takový tanec vnímal někde v duchovním prostředí kostela či kaple, anebo v otevřené přírodě, na louce či v parku. I odění by asi bylo vhodnější méně sportovní, méně svou určeností rušivé. A proč v úvodu odložené tenisky a teplákové bundy oba zanechali způsobně uložené po stranách jeviště jako „stopu“, už se lze jen dohadovat. Že by odletěli v teplácích do duchovního světa? V trenýrkách do Nebe?

    FOTO 4+4 dny

    Na mysl mi přicházely antické sochy a výjevy apollónských kultů. FOTO 4+4 dny

    Je jasné, že při přesunu takovéto performance do nedivadelních prostor – zvláště třeba kostela – hrozí vstup  do mystického či industriálního kýče, a toho se tvůrci chtěli za každou cenu vyhnout. Přesto jsem přesvědčen, že méně domácí odění, větší syrovost a (minimálně) jiná zem – třeba rašelina, jak ji kdysi použil soubor Piny Bausch ve Svěcení jara – by produkci velmi slušely. Zkrátka některé věci se nedají v aseptické laboratoři technicky dokonalých velkých sálů ukazovat. A toto byl – podle mne – ten případ.

    FOTO Campo

    Že by odletěli do duchovního světa? FOTO Campo

    Představení belgického souboru Campo však rozhodně na festival, který má ve svém krédu experiment, patřilo. Jak pro tematickou nepodbízivost a technickou dokonalost zpracování, tak především proto, že klade zásadní otázky po smyslu divadla a směřuje k podstatnému i v existenciální a duchovní rovině. Taková díla vyvolávají otázky po hranicích veřejného a intimního, fikce a reality, umění a spirituality. Napadá mě ještě mnoho dalších témat, která bych rád v souvislosti s touto performancí otevřel, ale abych nezahltil tyto stránky jen svými výklady a pochybami, nechám si je na případnou diskusi, vznikne-li. Divadlo, které vyvolává otázky a probouzí diskuse, je to nejcennější. Viděli jsme možná jedno z nejpodstatnějších představení tohoto roku u nás.

    FOTO 4+4 dny

    Do Nebe? FOTO 4+4 dny

     


    Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,