Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po(c)hyby současného umění (No. 1)

    O první zahraniční produkci letošního ročníku 4+4 dnů v pohybu se postaral italský soubor MOTUS, který má s festivalem zvláštní vazbu. Jak připomněl kurátor Pavel Štorek, vystoupení souboru v Praze v roce 1999 bylo jejich vůbec první zahraniční produkcí. Od té doby se MOTUS stal uznávaným uskupením sklízejícím úspěchy po celém světě. Například projekt Alexis. Řecká tragédie byl oceněn Asociací divadelních kritiků státu Quebec. Včera jej mohla vidět také Praha.

    A jako Alexis, A jako anarchismus, A jako Antigona, A jako Art. Multimediální projekt Alexis. Řecká tragédie, žánrově zařaditelný do oblasti dokumentárního politického divadla, nabídl hned několik rovin, o nichž musel český divák přemýšlet. Troufám si říct, že musel přemýšlet hodně, protože něco více „nečeského“ si pod letošním heslem festivalu „Problem is here“ těžko umím představit.

    FOTO FIAC BAHIA

    Z celého sobotního vystoupení souboru MOTUS tryskala vášeň, zoufalství a jižanský temperament. Moje střízlivá středoevropská mentalita říká patos. FOTO FIAC BAHIA

    Zhruba hodinová „scénická úvaha“ je založena na události, která se odehrála v Řecku v roce 2008 – patnáctiletý chlapec Alexis byl v athénské anarchistické čtvrti Exarchia za blíže nevyjasněných okolností zastřelen policistou. Incident záhy vyvolal obrovskou vlnu nepokojů a protestů proti stávajícímu systému. Z této události, ale především myšlenky, že tragédií není pouze smrt sama o sobě, ale také její následky, MOTUS vychází.

    Když zakladatelé souboru Enrico Casagrande a Daniela Nicolò projekt Alexis. Řecká tragédie vytvářeli, vydali se do Athén, kde pořídili fotografie, videozáznamy a rozhovory s přímými účastníky dění. Tato cesta umělců za pravdou či autenticitou tvoří jednu rovinu inscenace. Téměř celou dobu jsou videosekvence promítány za performery, ať už s jejich komentářem či bez, nebo za doprovodu syrové hudby. Také čtyři účinkující se neustále ptají, jaký smysl má umění, když se děje něco podobného. Pochybují, že umění stačí, ale je to jejich život a způsob vyjádření – a tak se stejně nakonec vrací na scénu. Hrát Antigonu. (Alexis. Řecká tragédie je čtvrtou produkcí souboru MOTUS na motivy báje o Antigoně.) Tři herci se stále znovu snaží ztotožnit s postavami Antigony, Polyneika a Kreóna, pouze Alexia Sarantopoulou vystupuje jako přímá účastnice dění v Athénách, která se vzdala uměleckého projevu a z tanečního studia a se vydala do ulic ptát se: Kdo je Antigonou dneška? Věta zaznívá jako refrén. Vrací se tak otázka, jak má být umění aktuální. Jestli vůbec má být aktuální a jestli má vůbec být. Jak hrát Antigonu, aby měla smysl tady a teď? Odpověď zaznívá ústy mrtvého Polyneika – otevřenými ústy, protože mrtví mluví, promlouvají k živým. Diváci jsou tak od divadla zataženi vždy zpět k dění aktuálního světa. Kreón nikdy nezemřel – Kreón a dnešní establishment jsou jedno a totéž. Ale kdo je Antigonou dneška? Najde se někdo rebelující, někdo, kdo si sám troufne postavit se proti mocným?

    Najde se možná v Řecku. Našel by se nejspíš v Itálii. Z celého sobotního vystoupení souboru MOTUS tryskala vášeň, zoufalství a jižanský temperament. Moje střízlivá středoevropská mentalita říká patos. Protože co může být patetičtějšího, než když herci na obrovském rudém čtverci (barva krve, ohně, vzpoury, rebelie a v neposlední řadě socialismu, když už se pohybujeme na poli politického divadla) pronášejí repliky jako: Ten, kdo si váží života více než vlasti, nemá žádnou hodnotu. Jenže: Za vlast přece nelze považovat místo, kde musím ohýbat hřbet.

    FOTO FIAC BAHIA

    Téměř celou dobu jsou videosekvence promítány za performery, ať už s jejich komentářem či bez, nebo za doprovodu syrové hudby. FOTO FIAC BAHIA

    Opravdu něco, do čeho se lze těžko cítit v Čechách, kde umělecká scéna strávila polovinu letošního roku adorováním předsedy jedné z vládních stran. A zřejmě něco, co nepřijme ani české publikum, jak se ukázalo na konci, kdy dalo performerce Silvii Calderoni opravdu hodně práce přinutit pár odvážlivců, aby se přidali k osamocené Antigoně, semkli se a podpořili rebelii. Možná české přizdisráčství, možná historická paměť… Jenže politické divadlo musí rezonovat v prostředí. Včerejší představení bylo po řemeslné stránce (taneční, hudební, filmově-dokumentární…) vynikající a v mnoha ohledech jistě i působivé. Jenže jakkoli skrze řeckou rebelii odkazovalo k obecně platnějším tématům, před českým divákem prostě nefungovalo.

    První divadelní produkce letošního festivalu tak především ukázala, jak se dělá dokumentární politické divadlo za hranicemi. 4+4 dnům ale ještě není konec a ve čtvrtek 17. října má v Baráčnické rychtě premiéru hra Dechovka souboru VOSTO5. Možná se tedy ještě dozvíme, jak vypadá dokumentární (a možná i politické) divadlo „po česku“.


    Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,