Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po(c)hyby současného umění (No. 2)

    Mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu se dlouhodobě soustředí na oživování opuštěných – či téměř opuštěných – domů a míst Prahy. Vždy pouze v průběhu festivalových dnů, nicméně pokaždé se snahou upozornit na ony objekty a jejich pozoruhodnou historii a vesměs hodnotnou či aspoň pozoruhodnou architekturu. Letos se – po devět dnů – usídlil přímo v centru Prahy, v Paláci U Stýblů na Václavském náměstí č. 28.

    Palác Alfa. FOTO archiv

    Palác Alfa, Václavské náměstí 28, Praha 1. FOTO archiv

    Palác U Stýblů – Alfa

    Palác U Stýblů se od válečných let jmenuje Palác Alfa podle taneční kavárny Alfa, dříve Boulevard. Původně se ale jmenoval palác Stýblů či U Stýblů podle svého majitele. V rámci restituce se objekt, který patřil kdysi k nejluxusnějším na Václavském náměstí, v 90. letech vrátil do majetku rodiny Stýblů. Jeden z největších pražských restituentů Ondřej Stýblo, pravnuk stavebníka paláce, získal po roce 1989 domy, které nebyly v příliš dobrém stavu. (Do jeho majetku patří rovněž zámek Miletín.)

    Palác U Stýblů, 30. léta. FOTO archiv

    Palác U Stýblů, 30. léta. FOTO archiv

    Palác navrhli architekti Ludvík Kysela a Jan Jarolím v tehdy aktuálním konstruktivistickém stylu. Funkcionalistický objekt s příčnými křídly byl vystavěn v letech 1928 až 1929. Nahradil dva nízké původní domy s průjezdem do dvora. Vznikl tak multifunkční objekt s obchodní pasáží, vyhlášenou taneční kavárnou Boulevard (později Alfa), restaurací, kancelářemi, byty a kinosálem. Za pasáží směrem k Františkánské zahradě byla přistavěna nízká budova, v jejímž suterénu zahájilo v r. 1934 provoz Nové divadlo Oldřicha Nového. Když pohlédneme nahoru, tak železobetonová žebra prosklené střechy nad hlavním traktem pasáže připomínají trup člunu. Palác měl tři podzemní a osm nadzemních podlaží. Druhý a první suterén byly v traktu do náměstí využity pro obchodní účely. První patro paláce zabíraly v celém svém rozsahu kavárenské místnosti a velké prosklené plochy umožňovaly výhled na Václavské náměstí i do klidné Františkánské zahrady. Hosté mohli z ptačí perspektivy prvního patra pozorovat život v pasáži.

    Pohled z františkánské zahrady. Nové divadlo, resp. Semafor byly vlevo. FOTO archiv

    Pohled z Františkánské zahrady. Nové divadlo Oldřicha Nového, resp. Semafor Jiřího Suchého byly vlevo. FOTO archiv

    Vznik této budovy má zajímavý příběh. Adolf Stýblo, syn stavebníka paláce (Václava Stýbla), se přátelil s hercem Vlastou Burianem, a to byl důvod, proč požádal svého otce, aby pro něho v paláci vybudoval divadlo. Burianovi se ale prostory zdály příliš malé, a tak zde našla své místo scéna Oldřicha Nového. Od roku 1959 až do první poloviny 90. let zde sídlilo divadlo Semafor.

    Původní prodejna uprostřed pasáže. FOTO archiv

    Původní prodejna uprostřed pasáže. FOTO archiv

    Kolmo na pasáž Alfu se napojuje pasáž Světozor z Vodičkovy ulice. Obě jsou propojeny s Františkánskou zahradou. V druhé polovině 50. let 20. století, kdy se u nás poprvé objevil širokoúhlý formát CinemaScope, bylo právě kino Alfa jím roku 1956 vybaveno jako první kino v republice. V polovině 60. let došlo v kině k velké rekonstrukci a přestavbě z důvodu havarijního stavu – došlo totiž ke zřícení stropu. Roku 1967 bylo kino opět otevřeno – hlediště bylo přebudováno na stadionové – byla propojena poslední řada původního balkonu s první řadou v přízemí. Zrekonstruovaný sál pojal 1200 diváků, kino přešlo na 70 mm formát (jako první v Praze), v roce 1989 dostalo zvukový systém Dolby Stereo, a stalo se tak komfortním kinem s vysokou kvalitou obrazu i zvuku, které fungovalo až do roku 1994. V 90. letech 20. století celý objekt restituoval v havarijním stavu potomek původního majitele.

    Zvednete-li v pasáži oči, uvidíte nádherný strop dvorany - sklobetonovou klenbu. FOTO archiv

    Zvednete-li v pasáži oči, uvidíte nádherný strop dvorany – sklobetonovou klenbu. FOTO archiv

    V současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce, která je prováděna tak, aby byl zachován obchodní a zábavní ráz paláce z doby realizace. V suterénních prostorách budou znovu otevřeny dva multifunkční sály (dříve divadelní sál a kinosál ) a v přízemí budou zachovány obchodní jednotky, které jsou v provozu i během rekonstrukce. Celé první patro zabírá prostor restaurace/kavárny vč. terasy umístěné nad vchodem z Františkánské zahrady. V dalších nadzemních patrech jsou rekonstruovány kanceláře (na straně k Václavskému náměstí ) a rezidenční byty (na straně k Františkánské zahradě ).

    Problem is Here

    Mozaika prostor 4+4 dnů festivalu v Paláci U Stýblů, FOTO 4+4 dny

    Mozaika prostor 4+4 dnů festivalu v Paláci U Stýblů, FOTO 4+4 dny

    Letošní výstavu nazvali její tradiční kurátoři Kryštof Kintera a Denisa Václavová Problem is Here. Název má být „lakonickým upozorněním na to, že nejdůležitější problémy jsou právě ty, které ovlivňují svět přímo kolem nás a které jsme schopni řešit.“ Umělecká díla na této výstavě se údajně snaží poukázat na nejrůznější komplikace, zádrhely a nesnáze artikulované jazykem současného umění.

    Bar se Kinterovi a spol. povedl. FOTO 4+4 dny

    Bar se Kinterovi a spol. povedl. FOTO 4+4 dny

    Po pravdě řečeno ale letošní instalace je poměrně fádní a očekávatelná. Chybí jí to, co zdobilo loňskou a předloňskou – zasazení do konkrétního prostoru. Vystavené objekty by mohly být stejně tak ve Meetfactory nebo Dox-u. Nekomunikují s prostorem, jeho historií ani přítomností, a obávám se, že ani s tématem. Výjimkou je – pro mne – velká mrtvá labuť Anny Hulačové, již divák vidí při výstupu do galerie (a baru) oknem v mezipatře. Dovedu si představit, že mrtví ptáci jsou jedním ze symptomů domů kolem a poblíž Václaváku, a ona hypertrofovaná maketa působí opravdu monstrózně. Jako celý současný Palác U Stýblů. Škoda, že se návštěvník nemůže podívat do míst (bývalého) kina nebo Semaforu. Tam umístěné instalace by jistě měly jinou působivost.

    Pro informaci uvádím seznam vystavujících: Adam Stanko a Helena Sequens, Anna Hulačová, Antonín Jirát, Anna Ročňová, David Bohm + Jiří Franta, Bára Fastrová, Diana Winklerová, Dušan Zahoranský, Epos 257, Eva Jiřička, Magdalena Kwiatkowska, Jakub Geltner, Jan Boháč, Jan Haubelt, Jan Pfeiffer, Jiří Černický, Jonáš Strouhal, Krištof Kintera, Lukáš Machalický, Lenka Klodová, Markéta Jáchimová, Martina Nosková, Matěj Smetana, Matouš Lipus, Milena Dopitová,  Miloš Vojtěchovský, Pavel Humhal, Pavel Mrkus, Pavel Jestřáb, Petr Lysáček, Richard Wiesner, Robert Bárta, Rudolf Samohejl, Stanislav Zámečník, Tomáš Svoboda, Vladimír Turner, Erik Binder, František Kowolowski.

    Post-reality show

    Helene Kvit, Daniela Voráčková, Petra Moře Lustigová, Halka Třešňáková a Stefi Thórs aneb Seconhand Women. FOTO archiv

    Helene Kvit, Daniela Voráčková, Petra Moře Lustigová, Halka Třešňáková a Stefi Thórs aneb Seconhand Women. FOTO archiv

    Do 2. patra Paláce umístilo svou „post-reality show“ pět výrazných žen nedávné pražské (nyní již evropské) nezávislé scény (Lustigová, Voráčková, Kvitová, Třešňáková a Thors), které si říkají Secondhand Women. Představení nazvali Missing a pokračují skrze ně ve svém „autentickém survivalovém projektu tvrdě kalených žen, blížících se k vrcholu krize středního věku, plným osobních výpovědí a sci-fi“. Ve své poslední – v tomto projektu čtvrté (po Už muž, Mezzo, Money Tranformance) – performanci se tematicky dostaly do bodu životní prázdnoty. Je jim kolem čtyřicítky, muži je opustili, děti opouštějí, nemají vnitřní téma a důvod hrát, nemají co říct. Jejich životy se staly fádními, jsou zklamané samy sebou, pochybují o sobě, o světě, o své práci. Samy o tom v programu říkají: Secondhand Women na tomto světě zůstaly samy. Kde jsou ostatní a jestli vůbec ještě existuje někdo jiný kromě Stefi, Daniely, Heleny, Petry a Halky, se neřeší. Jde o každou další minutu tady, v přítomnosti pěti žen. Přežily jsme všechny?

    Výsledek svého hledání, který nabídly v nedělní premiéře, byl tristní. Z velké části improvizace o stavění a bourání společného obydlí, o neschopnosti tvořit, domluvit se, o čemkoli vypovídat. Vrcholem (divadelních) rozpaků byl okamžik, kdy si Třešňáková a po ní Kvitová odhalily ňadra (všechny peformerky jsou jinak po celou dobu oblečené jak na severním pólu – včetně čepic na hlavách) a nesmyslně jimi před očima diváků kroutily. Zoufalství, nic než zoufalství. Vnímáme-li jejich projekt jako dlouholetý koncept, jde sice o regulérní autentický výstup, ale jako divadelnice mohly poznat, že je to málo a že s popocházením po prostoru a neustálém domlouvání se, co vlastně dělat, se vystačit nedá. Ocitly se v okamžiku života, kdy prvotní energie tvorby je (dávno) za nimi a životní moudrost a smíření se svými osudy ještě před nimi. Myslím, že čestnější, odvážnější a zajímavější by bylo, kdyby si to v průběhu přípravy přiznaly, stouply či sedly si před diváky a vyprávěly o sobě. Jen s malými, perfektně provedenými divadelními akcemi. Velké gesto prázdnoty, o které se pokusily, bylo zoufale rozpačité, bez (divadelní) naléhavosti. Nijaké. Ale uvidíme, třeba další den bude celá produkce radikálně jiná (a lepší). O ní sem podá svědectví Tereza Hýsková.


    Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 2)

    1. Tereza Hýsková

      Profilový obrázek

      Vladimíre,
      obávám se, že pondělní produkce radikálně jiná nebyla, rozhodně tedy nebyla lepší. Asi nemá smysl psát celý článek a opakovat se v něm. Hlavní metafora stavění a bourání úkrytu jako výrazu neschopnosti nebo bezradnosti byla opravdu hodně prvoplánová. Bezradná a bezmocná byla bohužel spíš celá ta performance. Pro mě znamenal vrchol rozpaků kýbl vody, který nakonec Třešňáková na Kvitovou vylila (myslím, že to tak bylo – kvůli špatnému rozestavění židlí jsem navíc celou dobu dost špatně viděla). Ten tam čekal nachystaný podobně jako ona pistole, z níž se musí vystřelit… Podle mě úplně zbytečné gesto. Melancholický konec, kdy si performerky přece jenom vyjádřily sounáležitost a poplácaly se navzájem po rameni, divadelní naléhavosti, o které píšeš, nepřidalo…
      Nejzajímavější podívanou na pondělku tak byl rozhodně prostor Paláce u Stýblů. Jen kvůli němu bych každému doporučila výstavu v 1. patře.

      16.10.2013 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Voda
      byla i v neděli.
      🙂

      16.10.2013 (19.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,