Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Patnáct let pod plachtami šapitó

    Patnáct let přiváží festival Letní Letná do České republiky představení světově uznávaných souborů a rok od roku v programu přibývá i českých novocirkusových přestavení. Letní Letná se stala součástí evropské sítě novocirkusových festivalů a také atraktivním útočištěm pro vyhlášené novocirkusové značky, jakou je například švédský Cirkus Cirkör, australská Circa nebo kanadský soubor 7 doigts de la main/7 fingers.

    Odvážné kousky tří artistů z Cirque Inextremiste vzbudily u diváků velké emoce Foto František Ortmann

    Dramaturgie festivalu Letní Letná uvádí velká a divácky vstřícná představení, ale zároveň se nebojí komornějších, na první pohled možná ne tak atraktivních titulů. Není vyhraněná tematicky, ale pouze oborově. Tím pádem si nekonkuruje s komornějšími pražskými novocirkusovými festivaly, jakými jsou Cirkopolis nebo Fun Fatale. Ty se orientují na žánrově přesahové formy a práci méně známých artistů, často čerstvých absolventů cirkusových škol.

    Důležitou součástí Letní Letné je dramaturgická linie českého nového cirkusu, přičemž na festivalu bývají pravidelně uváděny české premiéry. Letos například inscenace Vzduchem od Losers Cirque Company. Lze tak srovnat úroveň a rozdíly v pojetí nového cirkusu u nás a v zahraničí.

    Letní Letná spíše než na mladá a neosvědčená jména sází na jistotu. A také na soubory, jež se v předchozích letech na festivalu osvědčily, nebo ty, které festivalové dramaturgii přirostly k srdci.

    V rytmu francouzského cirkusu

    Všechny zahraniční soubory, které letos na festivalu vystoupily, pocházely z Francie. Jako by tím festival chtěl připomenout, odkud nový cirkus do České republiky přišel.

    Francouzská novocirkusová poetika tak festival určitým způsobem rámovala. Nemůžeme ale říci, že by to zapříčinilo dramaturgickou jednotvárnost letošního ročníku. Co soubor, to jiný přístup k cirkusovým uměním, tématům i jejich zpracování. Francie právem stále patří k evropským cirkusovým centrálám. Více než čtyřicet let měl (nový) cirkus příležitost se v této zemi svobodně rozvíjet a dlouhou dobu se těšil i státní podpoře. Cirkusové školy každý rok chrlí desítky absolventů, kteří zakládají vlastní umělecká tělesa a snaží se vůči svým kolegům vyhraňovat. Letní Letná ale spíše než na mladá a neosvědčená jména sází na jistotu. A také na soubory, jež se v předchozích letech na festivalu osvědčily, nebo ty, které festivalové dramaturgii přirostly k srdci.

    Francouzská novocirkusová fraška

    Jedním z prověřených hostů byl soubor Akoreacro, který v Praze poprvé vystoupil v roce 2015 na zimním vydání festivalu Lední Letná s představením Klaxon (v roce 2011 hostoval na trutnovském festivalu Cirk UFF s představením Pfffffff). Na letošním ročníku Letní Letné soubor uvedl novinku, nedávno premiérovanou inscenaci Dans ton coeur (V tvém srdci). Bylo to poprvé, co soubor ke spolupráci přizval divadelního režiséra, v tomto případě Pierra Guilloise. A na výsledném tvaru je to znát.

    Do popředí se dostává snadno čitelný příběh o zamilované dvojici, která nás výstup za výstupem provází peripetiemi partnerského života, s nímž souvisejí hádky, nevěra i usmiřování. Jedná se tedy o prosté a co do obsahu docela banální situace. Zároveň jsou ale zdrojem řady konfliktních momentů, které lze vtipně rozehrát skrze pohybovou metaforu. A v cirkusovém pohybu členové souboru Akoreacro excelují, zvláště pak artisté Claire Aldaya a Antonio Segura Lizan, představitelé mladého manželského páru. Oba se soustřeďují na vzdušnou akrobacii, kterou bychom mohli nazvat trapéz. Nicméně hrazda je nahrazena trapézovou židlí, tvořenou dvěma vodorovnými trapézovými tyčemi, za něž je chytač zaklesnutý pod koleny a nárty.

    Pružná, drobná a tenká těla Claire Aldayi a Antonia Segury Lizana byla v letu i visu naprosto přesná. Jakoby nic je do vzduchu vyhazuje nebo na ramenou poponáší šestice akrobatů, kteří v inscenaci figurují v řadě epizodních rolí. Vztahy mezi dvojicí a šesticí urostlých mužů nejsou vždy úplně jasné. V některých situacích figurují pouze jako partneři v náročných akrobatických choreografiích, jindy jsou obsazeni do rolí takzvaných zákeřníků, kteří se zaplétají do rvaček s Claire Aldayou, s Antoniem Segurou Lizanem nebo sami mezi sebou.

    V inscenaci Dans ton coeur je vše hnáno do extrému, což náročná akrobacie umožňuje. Děj má rychlý spád, jeden výstup navazuje v rychlém a přesném tempu na druhý, což podporuje multižánrový živý hudební doprovod. Pevnější sepětí cirkusové a divadelní estetiky ale chybí. Soubor nechce slevit ze svých nároků na vrcholnou a precizní akrobacii, která nejvíce vynikne ve velkém akrobatickém finále, kdy si akrobaté přehazují Claire Aldayu a Antonia Seguru Lizana z jedné strany manéže na druhou. V tento výrazně cirkusový moment se jakýkoli rozehraný příběh, charaktery a vztahy jednotlivých postav vytrácejí.

    Dans ton coeur je titul, který strhne rytmem, živou hudbou, bezchybnými a přesnými artistickými výkony a zároveň jasně čitelným příběhem a přímočarým humorem. Nicméně špičková akrobacie je až příliš vystavována na odiv. A míra fraškovitého humoru je mnohdy až neúnosná.

    Akoreacro předvedli vzdušnou akrobacii propojenou s příběhem jednoho manželství – excelovali především Claire Aldaya a Antonio Segura Lizan v roli manželského páru. Foto František Ortmann

    V labyrintu strhujícího rituálu

    Naopak Baro d’evel Cirk Cie v inscenaci Bestias sází na estetiku tzv. chudého, dalo by se říci venkovského cirkusu. V soboru najdeme výrazné umělecké osobnosti, v čele se zakladateli Camille Decourtye a Blaïem Mateuem Triasem. Každý jednotlivec má v inscenaci Bestias nezaměnitelný osobitý tělesný i herecký projev. Cirkusové dovednosti nevystavují na odiv, ale důmyslně je využívají v celkové dramaturgii představení, které se skládá z řady kolektivních výstupů devíti artistů. Představení Bestias je pak možné vnímat jako pomalý a plynulý proud surreálních výjevů, v nichž je hlavní důraz kladen na probouzení pocitů a dojmů. Artisté v nich citlivě využívají živou hudbu, zpěv, tanec a také volnou drezuru koňů.

    Originalita a síla Baro d’evel spočívá právě v práci se zvířaty, která je v novém cirkuse sice výjimečná, ale nikoli neobvyklá. Příkladem může být francouzský soubor Volière Dromesko, se kterým spolupracovalo i Divadlo bratří Formanů a v jehož přestaveních vystupovali i ptáci. Právě přítomnost zvířat v inscenaci Bestias vzbuzovala v Čechách rozjitřené diskuse ještě před zahájením festivalu.

    Soubor Baro d’evel pracuje s koňmi, ale i s papoušky a vránou. V labyrintu jejich netypického šapitó, rozděleného do dvou samostatných prostor, se tak potkávají a míjejí lidé i zvířata. Bloudění, setkávání a míjení jsou motivy, se kterými se jako diváci konfrontujeme už při samotném vstupu do šapitó. Hlavní stan a k němu přistavěné foyer je uvnitř členěno plachtami pokreslenými obrazci, jež připomínají nástěnné malby pravěkých jeskyní. Skrze bílou plachtu prosvítá stín kráčejícího koně a okouzlující živý obraz doprovázejí zvuky klapání kopyt po dřevěné podlaze manéže. Světlo, výprava i kostýmy jsou skromné a minimalistické. Nejsou zatěžkány žádnými dobovými ani místními symboly.

    Interakce mezi artisty je vždy nějakým způsobem fyzicky vyhrocená a často doprovázená komentáři (nutno ocenit, že se artisté naučili své party v češtině) s existenciálním nádechem, které ale často nedávají valný smysl. V kontrastu stojí obrazy nebo výstupy, v nichž artisté komunikují se zvířaty. Člověk jako by byl v tomto mikrosvětě pod plachtami šapitó podmaněn zvířetem, ovládán pouze svými pudy, libidem a agresí.

    Jedním z nejkrásnějších momentů představení je výstup Camille Decourtye a jejího koně. Žádná efektní drezura, ale intimní dialog mezi člověkem a zvířetem. Člověk zde nemá působit jako krotitel nebo ten, kdo se nad zvíře povyšuje. Takže v podstatě není možné s jistotou říci, kdo vede a kdo je v této situaci veden. V komorním osvětlení hraje mohutné zvířecí tělo, každý jeho sval, jeho dech, zatímco Camille Decourtye vkládá velkou energii do zpěvu; síla a intenzita jejího hlasu jsou ohromující. Její tajemná babylonština promění výstup v manéži ve strhující pohanský rituál.

    Neméně originální interakci se zvířetem předvedl Blaï Mateu Trias. Absurdní groteskní výstup jakéhosi zmateného úředníčka vygraduje příletem černobílé vrány. Drzé zvíře ukradne muži tužku a tím ho doslova odzbrojí. Přestože je jasné, že zvířata souboru Baro d’evel jsou trénovaná, nemáme při pohledu na tyto situace pocit, že by nad nimi v danou chvíli měl člověk svrchovanou kontrolu. Těmito drobnými etudami dokáže soubor Baro d’evel evokovat pocit, že počínání člověka uchopit vše rozumem a slovy je marné. Slova jsou v Bestias nesrozumitelná a zbytečná. Bestias není představení s tradiční cirkusovou gradací k velkému finále. Plyne konstantně v mírně melancholické i trochu mystické atmosféře.

    Extrémní fyzický zážitek

    Velké cirkusové finále nenabízí ani inscenace Extension souboru Cirque Inextremiste, který se na Letní Letnou vrátil už podruhé (poprvé zde hostoval v roce 2014 s inscenací Extrêmités). Extension v podstatě nemá kam gradovat, protože je vyhrocené od samého počátku. Představitelé Cirque Inextremiste si libují v provokaci. Stala se jejich tématem a prostředkem k vystavění originální scénické formy. Inscenace Extension je závislá na spolupráci s publikem, které je doslova vyzváno k velmi zákeřným kouskům, jako je třeba plivání kuliček na aktéry.

    Základní situace, která je v průběhu představení rozvíjena a vygraduje do překvapivého finále, je postavena na drsném žertu. Dva artisté si na začátku utahují z třetího, který je od pasu dolů ochrnutý a horní část těla má pohyblivou jen velmi špatně. Dvojice záškodníků ho nacpe do velkého černého plastového koše, který jen pár vteřin předtím zbaví odpadků. Tato krutá scéna nevzbuzuje lítost, ale spíše šok a překvapení. Týraný artista se poté v černé kádi odvalí z jeviště a dvojice záškodníků si začne dlouhou chvíli krátit balancováním na bytelných a dlouhých dřevěných prknech, která různě opírá a staví na oranžové plynové bomby. Situace, kdy dva hledají rovnováhu na viklajících se prknech v nepříjemné výšce, jsou zdrojem silné dávky adrenalinu. Přitom se jedná jen o přátelské předznamenání toho, co se na diváky teprve chystá.

    Ze zadního plánu se znenadání ozve zvuk motoru a na scénu vjede bagr, který řídí ochrnutý artista. Role se vyměnily, nastala jeho chvíle pomsty. Zlověstné a mohutné rameno bagru jako by bylo prodlouženou paží artisty, který se zákeřným úsměvem nadzvedává dřevěné prkno a na něm stojící artisty. Od této chvíle se přítomnost rizika v šapitó stále zvyšuje. Atmosféra houstne.

    Je fascinující pozorovat, jakým důmyslným způsobem lze prkno na rameno bagru nasadit a ve vzduchu s ním otáčet tak vysokou rychlostí, že se artisté musejí držet zuby nehty, aby neodletěli do stran. Takové situace se různě opakují a drobně variují. Vygradují ve chvíli, kdy je na prkno přizvána i jedna z divaček, kterou při vysokých otáčkách chrání svým tělem jeden z artistů.

    Inscenace Extension je dokonalým příkladem skvěle zvládnuté a promyšlené kaskadérské techniky. Inscenace má atraktivní nádech anarchistického a drzého punku. Poetika Cirque Inextremiste je syrová a přímočará. Riziko je přítomné tak intenzivně, že ho fyzicky zakoušejí i diváci. Míra napětí, kterým si přítomní diváci musejí projít, je ale v tomto případě v závěru představení očistná.


    Komentáře k článku: Patnáct let pod plachtami šapitó

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,