Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Pár slov k televiznímu dokumentu Palmovka

    Přehled? Průřez? Průlet? Portrét? Pitva? – Divadla pod Palmovkou. To poslední jistě ne, divadlo je v minulých sezonách naopak vitální, zcitlivělé a tvořivé. Ale jeho televizní obraz jako pitva chvílemi studený byl. O tak živoucím organismu, jako je mnohaletá Palmovka (předtím Divadlo S. K. Neumanna), je profesionální hřích vyprávět jen registrátorsky. Televize to o divadle zhusta neumí. Kdepak je takový Radúz Činčera, který točil o práci a výsledcích Otomara Krejči?! Ovšemže Činčera byl jeden, a s tvorbou Krejči sourodý a vrcholně empatický. Bohužel věc těžko opakovatelná. Ale co by televize mohla umět: sledovat tvorbu dramaturgicky i vnikem do teploty a tlaku daného divadelního organismu. Před časem v DN vzpomínal Jan Skopeček, herecký patriarcha Palmovky, na své milované divadlo. Mělo to vřelost, ostrost vzpomínky, reflexi výher i zádrhelů jeho divadla. Stačilo jít v jeho stopách a dokument by byl členitý a organický. Naštěstí ho tvůrci dokumentu nechali být po dlouhou dobu kastelánem své Palmovky. Pak tam bylo vzpomínkových, analytických hlasů plno, ne vždy přehledně. Sdělnou hodnotu měly vstupy redaktorky Jany Machalické a prof. Jana Císaře. Jiné byly archaické nebo jen kronikářské či to byl pouhý otisk dojmů. Vzpomínající a analyzující, bez invence režie židličkovali, seslovali, křeslovali, dřepěli porůznu, ale hlavně jako aranžmá do výlohy. Velké nedostatky měl dokument ve výběru těch, kteří divadlo modelovali. Opomenut byl například nástup generace Davida Prachaře, Jana Novotného, Simony Vrbické a dalších… Zbaběle a občansky méněcenné je pominout Václava Mareše. On to byl, kdo zavolal Jana Grossmana k práci… A v bouřlivých dobách chátrajícího režimu tehdejší Divadlo S. K. Neumanna úspěšně a obzíravě kormidloval. Znám takové ředitele ze své zkušenosti: Mikuláš Krotký v Chebu, Josef Vojtíšek v Liberci, Jiří Fréhár na Smíchově. Ano, dokonce i proklínaná Jiřina Švorcová. Dělali činy ve prospěch možné svobody a světla v říši tmy. To byl i případ Václava Mareše. Další hrubá chyba dokumentu se jmenuje Petr Kracik. Prý nechtěl vystoupit, leč tvůrci o něm měli vyprávět bez něj. Byl sám, svůj. Silný talent. Zrekonstruoval divadlo po velké zátopě. A udělal v něm epochu. Co mě hodně popudilo, byla absence velké dámy naší divadelní dramaturgie, prof. Darii Ullrichové, o níž víme, že je zásadním spolutvůrcem posledních progresivních pohybů Palmovky. Ona a prof. Jan Vedral jsou jediní dva důslední dědici Karla Krause. I jako pedagogové pokračují v jeho díle. Dokazují, že myšlenkovou i tvarovou podezdívkou divadla je dramaturgie a hermeneutické myšlení… To, že tam Daria Ullrichová nebyla, je další trapná hrubka tohoto dílka (nemohl tomu ředitel Michal Lang zabránit?). Jak jsem doložil, dokument, nazvěme ho vlažným, řídkým průřezoidem, se ne příliš povedl.


    Komentáře k článku: Pár slov k televiznímu dokumentu Palmovka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,