Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Otevřeno Dokořán, den první 10. června

    Festival Dokořán pro hudební divadlo, který letos již poosmé pořádá Městské divadlo Brno (pokud by vám počty tak úplně nevycházely, nezapomínejte na roky, kdy akce měla pauzu díky komplexnějšímu Divadelnímu světu Brno a samozřejmě na dva roky s pandemií) se po třech letech konečně vrací na scénu. Letos opravdu nepřehlédnutelně, protože dva roky s covidem nakonec dovolily dramaturgii přivézt poměrně hodně titulů, o nichž se mluví, a to výrazně, nebo rovnou v superlativech.

    Slavnostní “výkop” samozřejmě provedl domácí tým Městského divadla Brno a to zbrusu novou inscenací svého evergreenu My Fair Lady (ze Zelňáku).

    A vlastně si neumím představit lepší titul, co by měl otevírat (nejen) muzikálový festival, než právě  pygmalionská klasika Frederica Loeweho a Alana Jay Lernera, která jistě pro mnoho diváků představuje dokonce základní stavební kámen žánru.

    Jakkoli původně plánovaný Grand Hotel Mauryho Yestona posbíral hned dvě významná ocenění v Cenách magazínu musical-opereta. Ty byly letos před zahájením festivalu na Hudební scéně uděleny za oba “covidové” roky, kdy byl hlasy odborné veřejnosti zvolen jak za nejlepší inscenaci, tak byl oceněn výkon Oldřicha Smysla jako Otto Kringerleina. Pro úplnost: Nejoblíbenější herečkou se stala Hana Fialová z Národního divadla moravskoslezského.

    Bardem hudebního divadla se stal letošní jubilant – hudební skladatel Karel Cón. I na něj letošní dokořánová dramaturgie myslela narozeninovým koncertem. – odehraje se v neděli 12.6.

    Bardem muzikálu byl vyhlášen sedmdesátník dirigent a skladatel Karel Cón. FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Mimořádným inscenačním počinem se stala Špinarka, o níž bude řeč jen o pár řádků níže.

    Ocenění magazínu musical-opereta pro Špinarku převzal Tomáš Dianiška z rukou Jana Šotkovského, Vítězslava Sladkého a vydavatelů Tomáše a Jany Čedíkových. FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    My Fair Lady (ze Zelňáku)

    Zpět k My Fair Lady: Příběh květinářky Lízy Ďulínkové v režii a úpravě Stanislava Moši se po své triumfální mnohaleté oceňované jízdě na Činoherní scéně (od roku 1999) i open-air zastávce na Biskupském dvoře, konečně zabydlel i na Hudební scéně. Tentokrát zasazen s počeštěnými jmény opět do Brna, ale v nové výpravě s nádechem secese od Jaroslava Milfajta, zasazené do roku 1912. Přesto zde nechybí některé prvky známé už z předchozích nastudování, například použití zrcadel při “Chtěla bych tančit jen” nebo Bedřich Škoda – Vrchovský jezdící na kolečkových bruslích.

    Líza Ďulínková (Dagmar Křížová) přišla k profesorovi Jindřichu Hradskému (Petr Štěpán) brát hodiny, přihlíží Plukovník Jan Špička (Jan Mazák) a Paní Hrušková (Jana Musilová). FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    A samozřejmě prim hraje dobře známá a funkční výměna anglického cockney za brněnský hantec, který je do klasického překladu Oty Ornesta zakomponován velmi citlivě a s naprostou úctou. Důvěrně známé texty se tak občas stávají velmi dobrou učebnicí hantecu, ať už na představení dojedete odkudkoliv.

    Líza Dagmar Křížové je roztomilá, jemná i velmi rázná zároveň, nelze ji nevěnovat kousek svého diváckého srdce. Petr Štěpán jako Jindřich Hradský tentokrát starého mládence nepojímá úplně mrzoutsky. Vlastně spíš mamánkovsky. Ale v jádru je to dobrák.

    A když tak představení sledujete, záhy zjistíte, že už třeba jen spontánní divácké hlasité tleskání do rytmu při zlidovělých  šlágrech “Máš-li kapičku štěstí” a “Já se dnes dopoledne žením” Alfréda Ďulínka v podání Alana Novotného dává tušit, že tuhle lokální verzi My Fair Lady brněnské obecenstvo umí přijmout zcela za svou a jen tak se jí nepustí. Velmi příjemný rozjezd.

    Šlágry Alfréda Ďulínka (Alan Novotný uprostřed) s jeho kumpány diváky nadchly. FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Špinarka

    Nyní, jak bylo naznačeno v úvodu, se dostáváme  k první inscenaci, o níž se v laických i odborných kruzích velmi výrazně mluví. Se svou Špinarkou v režii Tomáše Dianišky přijelo na Činoherní scénu Divadlo Petra Bezruče.

    Napůl činohra, napůl naprosto plnokrevný koncert, při němž uznale kývnete hlavou nad odhodláním přiblížit se s kapelou původním nahrávkám. (Na takový příval poprockových decibelů možná není Činoherní scéna úplně zvyklá.)

    Příval decibelů z představení Špinarky (Markéta Matulová). FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Ale zároveň je tu pod sloganem “dokumentární fikce“ ukryta působivá dramatická koláž o jedné z nezapomenutelných dam československé pop-music Věře Špinarové, v níž jsou doslova “vysamplované” například všechny důležité milníky dějin. Špinarka tudíž není jen procházkou po největších hitech, ty spíš ukazuje v nových, ale příjemně vtipných a dokonce i při použití zdravé nadsázky poměrně uvěřitelných  souvislostech. Ano, i tu důvěrně známou coververzi motivu Ennia Morriconeho z Tenkrát na západě. Umí zachytit popkulturní podhoubí, a nebojí se například i ukázat jeden z obehraných “bubblegumových hitů” jako synonymum až thrillerově tísnivého pocitu totality.

    Tomáš Dianiška se navíc nebojí použít i pár ryze filmových postupů a zejména slow-motion použitý na znázornění dlouhého turné od zastávky k zastávce je momentem působivým a dojemným.

    Určitě se začne mluvit o výkonu Markéty Matulové. Je totiž naprosto suverénní, k čemuž dopomáhá i scénář dobře stříhající mezi náladami hrdinky a také barva jejího hlasu je původní interpretce až neskutečně blízko. Působivě ji doplňuje Jakub Burýšek v roli Věřina bratra Luboše. Julie Goetzová zase hraje další divácky vděčnou vícepostavu, ztvárňující mimo jiné dosti slizkou úpornost všech možných tehdejších kontrolních orgánů.

    Suverénní Markéta Matulová jako Špinarka. FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Polokoncertní koncept je ve druhé polovině představení sice podstatně utlumen, dobře a i přes tříhodinovou délku poměrně svižně odvyprávěný příběh zůstává.

    Špinarka je navíc jednou z těch inscenací, co vám při všech možných občasných diváckých  pochybách a ztrácení se ve vlnách titulů rozličné úrovně umí neotřesitelně vrátit víru v dobré a kvalitní divadlo.

    Sixmen

    Večer byl energicky zakončen první položkou off-programu – koncertem uskupení Sixmen. To v zábavných pestrých swing – jazz – rock – funkových úpravách předvedl repertoár zahrnující jak jazzové standardy jako Autumn Leaves, muzikálovou klasiku Old Devil Moon (S čertem si hrát) z Finian’s Rainbow, u nás zdomácněle zakořeněného jako Divotvorný hrnec, až po moderní superhity typu Happy od Pharella Williamse.

    Na dvoře Městského divadla hrála skupina Sixmen. FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Dokořán pro hudební divadlo tedy letos zahájil ambiciózně a jak se na akci na sklonku regulérní divadelní sezóny patří, i velmi příjemně.


    Komentáře k článku: Otevřeno Dokořán, den první 10. června

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Scénu k současné inscenaci
      navrhl Jaroslav Milfajt, nikoli Christoph Weyers, jak Doubrava původně uvedl. S omluvou jsme v textu opravili.

      12.06.2022 (10.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ondřej Doubrava

      Avatar

      Děkuji za opravu
      a také se omlouvám, těch křestních listů inscenací je občas tolik, že se vytvoří „špatný spoj“, musím v těch posledních kontrolách být důslednější.

      12.06.2022 (14.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,