Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravský nájezd na Prahu (No. 2)

    Není obvyklé, že by publikum během operního představení výskalo, smálo se a tleskalo během každého výstupu. Ale právě takový byl páteční večer s Čtyřnotovou operou Národního divadla moravskoslezského v pražské Ypsilonce. A protože hlavním tématem této opery je dobrácké utahování si z tradiční honosné operní produkce, rozhodla jsem se psát i o pátečním večeru trochu odlehčeně.

    Kontraaltistka (ve skutečnosti mezzosopranistka) si stěžovala, že v opeře má zpívat part mimo svůj hlasový obor. Především si dobírala sopranistku, že jí není rozumět, když zpívá vysoké tóny. Ve skutečnosti byly excelentní pěvecké a herecké výkony a stoprocentní srozumitelnost naprostou samozřejmostí. Malý sál umožnil hercům dokonalou interakci s diváky, díky které přesně vycítili okamžik, kdy dokončit gag. A že jich během večera bylo!

    Na začátku se kvartet seřadil, pianista si rozsvítil lampičku, každý z kvarteta si vytáhl ladičku (sopranistka z výstřihu!) a čekali na první zdvih. A on přišel. Chvilku to trvalo, ale opera začala. Kvartet zpíval o tom, co je čeká dál – árie, recitativ, číslo sboru, další árie, další recitativ… Diváky tak kvartet poučil, jak obvykle opera vypadá. Komičnost té Čtyřnotové vyplynula ze soustavného čekání, až se představení v ono „tradiční operní“ promění.

    Starší tenorista se netrpělivě připravoval na svou árii. A když dostal prostor, kloktal zrovna vincentku. Napatlal si na tvář pěnu na holení a litoval se, že nemá v opeře více prostoru. Opera totiž nebyla psaná pro tenor, ale především pro baryton. Tak si během svého recitativu odtrhával umělý knír: smích z publika / pauza / pohled na pianistu / zakopnutí / smích / další litování a další smích z publika.

    Tereza Gilligová (Průvodce operou). Foto Martin Popelář

    Sopranistka stylizovaná do kostýmu typické operní primadony sváděla předem rozhodnutý souboj o pohledného barytonistu s výrazně mladší kontraaltistkou. Nic jí nebyly platné krásné kostýmy ze známých oper (napočítala jsem minimálně čtyři převleky). Kontraaltistce stačil jediný taneček s barytonistou, a ten po ní hned lačně koukal. Sopranistka jako mořská panna předváděla svou virtuozitu, když se doslova jako ryba v mělké vodě plácala po jevišti a o své virtuozitě zpívala. Po recitativu nebyla schopná odejít. Barytonista jí její třímetrovou paruku smotal na hrudník a spolu s pianistou a tenoristou ji odnesli do zákulisí jako dřevěné prkno.

    Sopránová árie, pomalá verze (Rusalka) – Eva Dřízgová-Jirušová. Foto Martin Popelář

    Na jevišti se mihl i bas, který přiběhl z hlediště se svým pivečkem. Položil si ho na klavír, zazpíval svých pár taktů a zase zmizel. Vrátil se však pro své pivečko, které si v tom všem zmatku zapomněl. Tak se v opeře objevil i bas a tradice byla dodržena. Málem nastala i obvyklá operní pauza. Kvartet avizoval přestávku po první polovině. Světla v auditoriu se rozsvítila a několik diváků se zvedlo. Po několika vteřinách se ale kvartet vrátil zpátky na jeviště a s úsměvy přiznal další vtípek. Žádná přestávka, opera je přece jednoaktová!

    Finále (4 NOTY) – Tomáš Kura (Baryton), Michal Bárta (klavírní doprovod), Anna Nitrová (Alt), Eva Dřízgová-Jirušová (Soprán) a Jiří Siuda (Tenor). V roli nápovědy Tereza Gilligová (Průvodce operou). Foto Martin Popelář

    Ve druhé polovině vynikly autorské zásahy do libreta. Průvodkyně operou rozevřela knihu s partiturou a vysvětlila divákům, že opera nemůže skončit, pokud jí publikum neodpoví na několik otázek. Jedna zněla: Myslíte si, že naše opera je vhodná pro lidi s ADHD?… Ne?… Správně! Naše opera má přece tóny ADHE! Průvodkyně v rámci otázek diváky pozvala i na domovskou scénu ostravského NDM, odkud inscenace přijela, a po zodpovězení všech otázek kvartet zahájil „čekání na velkolepý závěr“. Ve strnulých pózách (tenor dokonce zavěšený na tyči) herci spíše mluvili než zpívali a hodně pauzírovali. Krátká replika / smích publika / pauza / ještě silnější smích / nehybná grimasa v obličeji… A diváctvo, jak jsem psla v úvodu, výskalo nadšením. Takže velké finále Čtyřnotové opery se konalo spíš mezi diváky, kteří po celé představení dělali svých smíchem veledůležitý živý doprovod.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Tom Johnson: Čtyřnotová opera. Opera o jednom dějství z roku 1972. Libreto skladatel Tom Johnson (The Four Note Opera), české přebásnění Přemysl Charvát (1930–2005). Hudební příprava Paolo Gatto, klavírní doprovod Michal Bárta, režie Juraj Čiernik, scéna David Bazika, kostýmy Jitka Rusnák Stauder, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 14. 2. 2019, Divadlo „12“, Ostrava. Psáno z uvedení na přehlídce Ostrava v Praze 1. 11. 2019 ve Studiu Ypsilon.

    ///

    Více o Čtyřnotové opeře na i-DN:

    Urodilo se!

    Více o festivalu Ostrava v Praze na i-DN:

    Ostrava v Praze


    Komentáře k článku: Ostravský nájezd na Prahu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,