Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské pikantnosti (No. 4)

    Závěrečného festivalového dne se rozborové semináře zintenzivňují. Kuloární debaty vedené tlumeným hlasem se přiostřují a spotřeba životabudičů razantně stoupá. Bezruči v komorním provedení Krále Leara rvou lidem oči z hlavy. Přes tuto skutečnost diváctvo odchází vidoucí. Národní divadlo moravskoslezské za šťedroňouhdího doprovodu nechává Nikolu Šuhaje podupávat křížem krážem a Bílé divadlo pějě o životě a smrti a rozdává zvonečky. Cinkot vinných sklenic pak v noci odzvoňuje letošní Ost-ra-var.

    Volaný účastník Lear

    ost-kral-lear-poster-big

    Komorní. Tak by podle mě dala nejlépe označit inscenace Král Lear Divadla Petra Bezruče v režii Jiřího Pokorného. Režisér a zároveň autor scény nechal rozdělit hlediště na rovnoměrné části, mezi nimiž ponechal velmi strohé molovité jeviště. To umožňuje – či nutí – nezakrývat jednotlivé scénické postupy, například odchody postav do jednoho z konců jeviště, kde je vybudován box s lavičkami, jakási reminiscence hospody či kupé. Rovněž nápověda a převlékání některých aktérů jsou napůl přiznané.

    Co se týče odchodů postav do zmíněného boxu, výjimku tvoří Lear (Norbert Lichý) a Cordelie/Šasek (Pavla Gajdošíková). Scénickou podobu doplňuje sešikmené plátno, na něž se povětšinou promítají ubíhající mraky, blesky, ubíhajících hvězdy, závěrečné sopečné erupce a ve dvou případech vidíme simultánní záběr na herce.

    Pavla Gajdošíková, Norbert Lichý, Přemysl Bureš. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Pavla Gajdošíková, Norbert Lichý, Přemysl Bureš. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Režisér Pokorný s dramaturgyní Danielou Jirmanovou se rozhodli pro několik odvážnějších dramturugických tahů. Tím nejfunkčnějším je propojení postavy Cordelie s postavou šaška. Moment, kdy Gajdošíková televizním ovladačem pozastaví děj, aby se podívala na svého bláznícího otce bez masky, považuji za jeden z nejsilnějších momentů inscenace. Zároveň se tak z Leara a kamuflované či nekamuflované Cordelie stává osudem neoddělitelná dvojice. Další příkladem dramaturgických vstupů je dvojrole Tomáše Dastlíka představujícího vévodu z Albany a vévodu z Cornwallu – chotě starších sester. Oba jsou zobrazeni výrazně odlišně, ať už kostýmy nebo precizním Dastlíkovým herectvím. Obzvláště Albanyho stupňující se zbabělost je domyšleným a psychologicky výborně odůvodněným stavem mírové neudržitelnosti dané situace.

    Obě mocichtivé starší setry vykreslili tvůrci ani ne tak krvelačně, jako spíš krveprostě. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Obě mocichtivé starší setry vykreslili tvůrci ani ne tak krvelačně, jako spíš krveprostě. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Obě mocichtivé starší setry vykreslili tvůrci ani ne tak krvelačně, jako spíš krveprostě. Dominance sester Goneril a Regan (Markéta Haroková, Tereza Vilišová) nad většinou situací koncentruje k nim většinu zla. Neznají slitování a lítost, i jejich slabosti jako by byly lidskosti vzdálené. Skutečnost, že do postav starších sester vložili tvůrci většinu zákeřného zla celého příběhu, ponechává více prostoru k odhalení charakteru Edmonda (Michal Sedáček). Tato vypočítavá, zrádná a zákeřná shakespearovská postava není v inscenaci představena jako zla chtivý odstrkovaný mladík. Sedláček jej hraje jako ambiciózního odměřeného člověka vládnoucího přirozenou inteligencí, jehož posedlost mocí je pro něj klíčová. Z toho vznikající tragické důsledky vztahů k oběma sestrám jsou pro něj jen vedlejším produktem zvolené životní cesty.

    Zvláštní pozornost si zaslouží kostýmy Zuzany Krejzkové, jež funkčně dokreslují charakter jednotlivých postav. Elegantní a zároveň do určité míry civilní oděvy nahrazuje Krejzková ve druhé polovině kostýmy vysoce nedbalými, u někoho až naturalistickými, téměř autentickými, což napomáhá celkovému vyznění. Lear, jenž vyměnil elelegantní černý společenský kabát za hnědý cestovní, s ním na jeviště vchází ve chvílích největší bláznivosti. Přírodní atributy, které kostým doplňují, jej pro diváky proměňují až do podoby jakéhosi pohanského boha. Zato Gloster má i ve chvílích slepoty oděv bohatého muže. Největší kostýmová změna se ale odehrává u starší sestry a Edmunda. Režisér při zobrazování jejich mocenských choutek dochází až k sadomasochistické militaristické deviaci obou postav, čemuž kostýmy Krejzkové skvěle napomáhají. Asi jediným slabším hereckým článkem byl Přemysl Bureš v roli Glostera, a to především proto, že (nemůžu si pomoct) svůj text tak drmolí, že mu v podstatě není rozumět.

    O hereckém výkonu Norberta Lichého se asi netřeba příliš rozepisovat. FOTO TOMÁŠ RUTA

    O hereckém výkonu Norberta Lichého se asi netřeba příliš rozepisovat. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Je až obdivuhodné, jak velkou působivost inscenace přes svůj komorní charakter má. Nejslavnější Learův monolog odehrává Lichý pouze s telefoním sluchátkem v ruce. Learovo propojení s přírodou, v níž spatřuje spojence, se tak dostává do groteskních podob reflektujících aktuální svět a tento obraz se hluboce vrývá do divácké paměti.

    O hereckém výkonu Norberta Lichého se asi netřeba příliš rozepisovat. Tento herec by snad nebyl schopen takovouto postavu zahrát špatně ani po trojnásobné lobotomii. Jeho závěrečná slova nad mrtvou Cordelií mi přišla jako nejlépe podaný monolog letošního festivalu. Smutek z nich doslova prýštil.

    Nikola Šuhaj polonahý

    ost-balada-poster-2

    Závěrečným představením letošního festivalu byla zlidovělá klasika Balada pro Banditu Milana Uhdeho s hudbou Miloše Štědroňe v Národním divadle moravskoslezském v režii Petera Gábora. Obecné adoraci nejen pěveckých schopností Igora Orozoviče (hlasová indispozice nehlasová indispozice) k nasazení tohoto titulu doslova vyzývá. S prodlužujícím se časovým odstupem (píšu až po návratu domů) mám z představení větší a větší radost.

    Při každém uvedení tohoto kusu vyvstává srovnávání. Ať už s původní inscenací v Divadle na provázku v režii Zdeňka Pospíšila, s filmem Vladimíra Síse, jenž tuto inscenaci ve velké míře převedl na plátno, nebo – v poslední době – například s inscenací Vladimíra Morávka v Huse na provázku. Věty typu: Ona se s Bittovou nedá srovnávat, budou zaznívat v každém foyeru po každém uvedení.

    Veronika Lazorčáková (Eržika) a Igor Orozovič (Nikola). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Veronika Lazorčáková (Eržika) a Igor Orozovič (Nikola). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    V případě této inscenace se ale zdá, že všechno funguje. Na jednu stranu je celkem jasné, že nasazení tohoto titulu se vždy setká s diváckým zájmem, a tudíž nevyžaduje nějaké zvláštní dramaturgické úpravy (naopak by mohly být na závadu divácké přitažlivosti). Na druhou se stranu je způsob Gáborova zpracování a především obsazení vedlejších rolí až překvapivě objevné. V postavě obchodníka Mageriho (Jan Fišar) nalezli tvůrci jeho dosud nevyužívaný potenciál postavy bez zbytečné úlisnosti a tartuffovské vypočítavosti. Mageri není v jeho podání prevít doby minulé, který bude vládnout době nastávající, ale obyčejný člověk uvažující podle vlastních zásad. Jeho místo je pro něj v životě tím jediným, které kdy bude mít. František Strnad v roli četníka Kubeše dodává svým herctvím (jeho pěvecké schopnosti jsou mimochodem velmi příjemným překvapením) této postavě na důležitosti a osudovosti, což většina inscenací Balady postrádá. Obdobně je tomu i v případě švandrlíkovského Davida Viktory v roli velitele četníků.

    Nejde ale pouze o využití pozapomenutého potenciálu vedlejších postav. Hudební nastudování Vlastimila Šmídy je více než funkční (nečekal bych didgeridoo) a „konstrukční“ scéna Jana Štěpánka dobře slouží „vydupávajícím“ choreografiím Jaroslava Moravčíka.

    Balada pro banditu - celkový pohled na scénu. FOTO archiv NDM

    „Konstrukční“ scéna Jana Štěpánka dobře slouží „vydupávajícím“ choreografiím Jaroslava Moravčíka. FOTO archiv NDM

    Přesto má inscenace i své „mouchy“. Nepříliš výraznou (nejen pěvecky) Veroniku Lazorčákovou coby Eržiku mnohdy zastiňuje tanečně všudypřítomná Mara Andrey Mohylové. Vladimír Polák sice dává postavě Derbaka silný akcent a divácké sympatie, avšak jeho zpěv pokulhává dosti výrazně. A je třeba připomenout ještě jeden – celkem úsměvný – problém, na který na serveru Nadivadlo velmi trefně upozorňuje Vladimír Mikulka. Cituji: Komise pro genderovou vyváženost by měla přísně sledovat, aby se ve všech muzikálech svlékali do půl těla zástupci obou pohlaví. Důrazně trvám na tom, aby národní výjimku nedostal ani Igor Orozovič. Kdyby totiž nehrál Igor Orozovič Nikolu Šuhaje do půl těla svlečený, velká část diváků, tedy divaček by byla zklamána. Rovněž je ale třeba připomenout, že by se s tímto „atributem“ mělo zacházet opatrně. Vycházím ze scény, ve které Orozovičův Nikola Šuhaj stojí až „modelingově“ opřen o sloup, do půli těla svlečený a dávající na odiv své vypracované tělo, přičemž vede rozhovor se svým kostnatým bratrem Jurou (jedná se mimochodem o úryvek z textu, který je zmiňován u většiny propagačních materiálů k inscenaci): Jura: A já ti závidím. Nikola: Není co. Až budeš jako já, tak to pochopíš. Nemyslím, že takovýto výklad byl ten, který měl Milan Uhde na mysli, když text psal. Rovněž se nedomnívám, že se jednalo o vtip, neb se nikdo nesmál.

    Přesto přese všechno byla Balada pro Banditu velmi elegantním a příjemným zakončením letošního Ost-tra-varu. Režisér Peter Gábor ji inscenoval předtím už dvakrát (1996 také NDM, 1994 Divadlo na Fidlovačce). Možná i to na inscenační jistotě výsledku sehrálo svou roli.

    ost-ra-var-logo

    Doslov na hraně existence

    Pokaždé, když člověk festival Ost-ra-var navštíví, je něčí fascinován, jedno čím. Pro mě osobně je to vedle výjimečných inscenací způsob vzájemné spolupráce mezi jednotlivými divadly. Ať už se jedná o mezisouborová hostování herců, režisérů nebo dalších tvůrců. Ještě víc mne ale vždy fascinuje skutečnost, že Ostrava miluje svá divadla a ty zase jí. A že tituly, které nasazují ostravská divadla, nepostrádají dramaturgickou odvahu. Letošní ročník by se z toho úhlu pohledu dal nazvat rozverně kontroverzním. Zatímco Komorní scéna Aréna dojížděla k divadelním břehům hlavně na ruské dramaturgické vlně, u Divadla Petra Bezruče bylo velmi potěšující sledovat výsledky tří velmi specifických a způsobem práce odlišných hostujících režisérů (Petrželková, Špinar, Pokorný). A v případě Národního divadla moravskoslezského byly festivalovým divákům nabídnuty výsledky pouze dvou režisérů. Nevyzpytatelný Janusz Klimsza postavil proti tendenčnímu Tristanovi a Isoldě boxerské Slož mě něžně a Peter Gábor vykoupil Smrtihlavem hrůzu Snu noci svatojánské.

    Letošní Ost-ra-var mě překvapil ještě mnohým. Třeba tím, že největším zdrojem radosti nebyla „domácí“, nýbrž hostující klubová inscenace Squat. Radostná nejen svou formou a obsahem, ale i dalším dokladem spolupráce různorodých ostravských divadelníků, jejichž kolektivní herecká radost z kabaretní nadsázky dokázala nabíjet energií na dlouho dopředu.

    Festivalové diskuse byly husté. FOTO Ost-ra-var

    Festivalové diskuse byly husté. FOTO Ost-ra-var

    A ještě jeden jev letošního ročníku bych rád zmínil. Takovou kuloárovou nepříjemnost… Od reprízy Tristana a Isoldy třetí festivalový den a jejího výsměšného přijetí, kdy se pro většinu festivalového publika stala nechtěnou parodií sebe samé, se v kuloárech objevila a řešila otázka týkající se další existence festivalu. Je jistě nepříjemné pro NDM, když jednou za rok přijede spousta kritiků a olbřímí množství studentů divadelních fakult, vychválí Arénu a Bezruče a vysměje se instituci, která celý festival pořádá. Jistě to skepsi vyvolá. NDM je ale předpokládám divadlo zkušených a velkorysých, velkých profesionálů, kteří si jsou vědomi, že předstíraná shovívavost kritického festivalového publika vůči nim samým a jejich inscenacím by divadlu jen škodila.

    Festival Ost-ra-var dokázal za sedmnáct let svého působení, že hora nemusí chodit k Mohamedovi. Dopomohl tomu, že nejen v teatrologických kruzích je dnes Ostrava považována za divadelní metropoli. Byla by velká škoda, kdyby festival skončil. Podepsalo by se to nejen na oné pověsti, ale možná i divadelní kvalitě. Vždyť ta vzniká i díky konkurenci a touhou po veřejném uznání.


    Komentáře k článku: Ostravské pikantnosti (No. 4)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím,
      že Ost-ra-var je důležitým divadelním festivalem překračujícím hranice města. Divím se, že není financován městem a z nějaké části i Ministerstvem kultury. Pokud je skutečně jen v gesci NDM, nedivím se rozpakům jeho hostitelů. Takže – nešlo by festival, který si snad již svá jinošská léta odbyl, organizačně zajistit jinak a možná o něco víc otevřít i veřejnosti? Třeba pozváním neostravských, možná i zahraničních souborů. Navenek (už jsem tam bohužel několik let nebyl) se totiž zdá, že je až příliš uzavřený do teatrologických škamen.

      04.12.2013 (2.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        MK ČR festival v letošním ročníku podpořilo částkou 80 000, město tuším podporuje ještě výrazněji, ale přesné číslo nemám.

        04.12.2013 (7.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        No, nic moc,
        na nový samostatný (mezinárodní) festival to nedá. Ale i tak by se – možná – nějaký organizátor najít v Ostravě mohl. Otázkou je, zda by se mu podařilo přesvědčit všechna divadla, aby do akce šla. Bez NDM by Ost-ra-var moc smysl neměl. Třeba by si městské scény mohly organizátorství předávat…
        Je to ale věc Ostraváků, nám do toho asi nic není.
        🙂

        04.12.2013 (10.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Michal Zahálka

          Michal Zahálka

          Fakt myslíš, že se tu uživí ještě další mezinárodní festival? A k čemu by byl? Navíc v Ostravě, kde už běží Dream Factory? Smysl Ost-ra-varu je přece právě v té povaze regionální showcase pro odbornou veřejnost…

          04.12.2013 (13.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Uživí, uživí…
          čemu říkáš uživí? Má úvaha se odvíjí od toho, že Ostrava je velké město a divadelní festival zaměřený i na konzervativnější publikum (Dream Factory je dost specifický) by se k ní hodil. A že Ost-ra-var by byl dobrý korpus k jeho vytvoření. Copak Ty necítíš, že je to zatím naprosto uzavřená akce s ostravskou veřejností nekomunikující?! Přijde mi to škoda (a vlastně i chyba).

          04.12.2013 (14.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,