Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ostravské pikantnosti (No. 1)

    První den letošního Ostravaru, již tradiční čtyřdenní přehlídky nejpikantnějších počinů místních divadel, se rozběhl včera a hned zkraje uštědřil svým návštěvníkům pořádnou facku. Na to, že organizátoři v nekřesťanskou desátou ranní spoléhají na méně než poloviční účast festivalového publika a tedy nasazují titul bulvárnější (nebo jak sami cítí „umělecky problematičtější“), jsme si již zvykli.

    Sen noci

    Vladimír Čapka, Tomáš Jirman, Lada Bělašková, Renáta Klemensová FOTO Radovan Šťastný

    Komedie více než k pláči

    Že ovšem přijdou s klasikou nejklasičtější, s hrou otevřenou k mnoha interpretacím jako je Shakespearův Sen noci svatojánské a výsledkem je naprostá režijně – dramaturgická bezradnost, zatím ne. Theseus, aténský vévoda (Tomáš Jirman) a Egeus (Vladimír Čapka) vyhlíží v zářivých sacích jako devadesátkoví veksláci a dokonce se tak i chovají, cyničtí floutci Lysandr (Aleš Bilík) a Demetrius (Ivan Dejmal) zas jak zlatí hoši, co vědí, jak na to. Helena (Petra Lorencová) a Hermie (Veronika Lazorčáková) jen hystericky pobíhají z jednoho konce jeviště, ječí a tu a tam sebou praští o zem. Řemeslnické výstupy jsou často citované jako klíč k celé hře, obraz teatra mundi, podstaty divadla a vděčný zdroj smíchu, a co se neděje. Partička montérek složená z instalatéra, elektrikáře, uklízeče a dalších, vybavená rekvizitou – materiálem typickým pro svou profesi, aby nikdo nezůstal na omylu, a místo humoru se dostavil pouze intenzivní pocit trapnosti. Rádoby efektní flitrová šaráda s plyšovými objekty a propleteným zářivým kolem, vznášejícím se nad jevištěm, která měla evokovat tajuplný fantaskní les elfů a víl, v němž se sny a realita mísí a jedno jsou, v němž si lišácky zákeřný Puk zahrává s osudy lidí, mnohem víc než devatenáctkový romantismu připomíná osmdesátkovou lacinou diskotéku. A proč by ne, když všichni zúčastnění nejčastěji používají koitální pohyby. Nakonec je úplně jedno, pro jaký překlad se inscenátoři rozhodli a že „zpracovali“ Alžbětince. Své uřvané prostocviky a zastaralou „eklektickou“ estetiku mohli stejně tak předvést na jakémkoli jiném – o mnoho úrovní horším – textu, komediálním nebo tragickém… O smích tady totiž nešlo.

    René Šmotek, Vlastimil Burda, Marek Cisovský a Albert Čuba u kalatého stolu... FOTO

    René Šmotek, Vlastimil Burda, Marek Cisovský a Albert Čuba u kalatého stolu… FOTO ARCHIV KS Aréna

    Chlapi z Arény jsou prostě hráči!

    Po studené sprše jsme se naštěstí ohřáli v Aréně. Její dramaturg Tomáš Vůjtek správně vytušil, že je čas více než příhodný na sociální satiru a nasadil na repertoár Gogolovy Hráče. Trefil se nejen do všeobecné nálady ve společnosti, v níž korupce a podvody jen kvetou, ale uchystal i příležitost pro devítku mužů. Ti herecky naplnili nemalá očekávání. Groteska je jejich letitá parketa a virtuozní mikroetudy na téma opilost patří k jejich předním dovednostem. Jednoduchou zápletku o falešném hráči, který je nakonec sám obehrán a podveden, vystavěl režisér Ivan Krejčí, jak je jeho zvykem, na hercích a ty hra evidentně baví. Zálibně promíchávají karty, mazlí se s každým gestem, s vteřinovou přesností sypou jeden gag za druhým. Lehkost s jakou si pohrávají s větami, s jakou reagují jeden na druhého potvrzuje semknutost hráčského týmu, jímž se již po léta může Komorní scéna Aréna pyšnit.

    Miroslav Rataj, Andrea Mohylová, Veronika Lazorčáková FOTO Radovan Šťastný

    Miroslav Rataj, Andrea Mohylová, Veronika Lazorčáková FOTO Radovan Šťastný

    Pozvání k uzoufání

    Na třetí inscenaci jsme zamířili do Divadla Antonína Dvořáka s očekáváním, že si Anouilhovým Pozváním na zámek režisér a zároveň šéf činohry Peter Gábor zvedne reputaci. Marně. Hru skoro sedmdesát let starou převedl na jeviště bez jakýchkoli výkladových ambicí. V podtitulu inscenaci označil za bezohlednou komedii v rytmu tanga. Bezohledný byl však především on k divákům. Banální příběh o vizáulně podobných dvojčatech – vychytralém a cynickém Horácovi a melancholickém, jemném Frederikovi, kteří soupeří o lásku jedné ženy, vystavěl jako nevkusnou nudu. Herci (ke svý rolím lhostejní) plnili aranž zleva doprava, nebo exaltovaně, nikoli přesvědčivě deklamovali prázdné nevymotivované fráze. Obě postavy jednovaječných bratrů ztvárnil Aleš Bilík, nová posila souboru. Bohužel s nezdarem. Postavy bratrů nebylo od sebe možné mnohdy odlišit, do jemných tónů Frederika mu zazníval suchý nadhled Horáce a naopak, což vedlo k ještě většímu zmatení. Kostýmy vhodné do revuální či kabaretní estrády se odrážely a komíhaly v záblescích kovové stěny – snad symbolizující chlad a nelidskost zámku. Peří, blyštivé střevíce a opět flitry rozhazované do vzduchu jen otravovaly. Národní divadlo moravskoslezské oceňované za dramaturgickou odvážnot a nekonvenčnost v minulosti nejednou zazářilo dramaturgickým objevem staršího textu, kterému inscenačním klíčem vdechlo novou mízu. V Anouilhově případě se tak nestalo.

    René Šmotek, Marek Cisovský, Tereza Cisovská, Jan Kavka j.h. FOTO ARCHIV KS Aréna

    René Šmotek, Marek Cisovský, Tereza Cisovská, Jan Kavka j.h. FOTO ARCHIV KS Aréna

    Smrtelná řachanda

    Rozladění jsme kráčeli na poslední středeční kus – na Longenovu rakvičkárnu Dezertér z Volšan. Desátá večerní se ukázala nikoli nepřítelem arénské produkce, naopak podpořila frašku o jednom pražském flamendrovi, který uteče před vlastní smrtí. Další žánrová lahůdka zdejšího souboru. Nálada se prudce zvedala s další a další salvou smíchu. Scénografie vtipně citovala zlaté lemování rakví, barevně převládala černá a bílá, kostýmy oscilovaly na hranici měšťácké spořádanosti a erotické nemravnosti (především v dámských řadách). Nakonec dámy i pánové postupně odkládali šactvo a pobíhali ve vyzývavém, někteří ve směšném prádle. Šantánové popěvky doprovázel na scéně stále přítomný pianista, z něhož se v závěru vyklubal anděl. V druhé části sice představení ztrácelo řízný tah na branku, pitvalo se v drobných vyhrávkách a téma se vytrácelo, avšak po indiferentní předchozí produkci stále působilo svěže a hravě!


    Komentáře k článku: Ostravské pikantnosti (No. 1)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Přesné!!!!
      Napsané podle mého gusta. Díky.

      28.11.2013 (21.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,