Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Ostrava se Smetanou (VIII)

    Den osmý 10. března Smetanovský cyklus zakončil koncertním provedením Libuše.

    Ředitel NDM Ostrava Jiří Nekvasil s ředitelem Janáčkovy filharmonie Ostrava Janem Žemlou zahajují poslední večer cyklu. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Jak známo, Smetana svou v pořadí čtvrtou operu dokončil v roce 1872 podle pověsti zaznamenané už v Kosmově kronice, ale Josef Wenzig libreto napsal opět německy spíš s přihlédnutím k Rukopisu zelenohorskému – inu i podvrhy mohou vyvolat vynikající umělecká díla. Ervín Špindler libreto přeložil do češtiny stejně, jako předchozího Dalibora. Wenzig spolu se Smetanou cíleně nepsali běžnou operu, ale “slavnostní tableau”, původně určené ke korunovaci císaře Františka Josefa I. za českého krále, k níž však nikdy nedošlo. Císař dokončil likvidaci revolucí v roce 1848, kdy nastoupil jako osmnáctiletý mladík na trůn, Smetana v té době čtyřiadvacetiletý stál v té době na opačné poražené straně barikády. Ale týž panovník svou říši vedl k liberálnějšímu režimu, což na začátku 60. let vedlo k prudkému rozvoji české společnosti a umožnilo Smetanovi cíleně budovat českou hudbu, a také napsat všech osm dokončených oper. To jsou paradoxy, pane Vaněk. Libuše se jako výjimečná slavnostní opera dočkala premiéry až při prvním otevření Národního divadla (11.6.1881) a poté při druhém otevření Národního divadla po požáru. A nadále sloužila ke slavnostním chvílím, jak Smetana navrhoval.

    Sál Divadla Jiřího Myrona zdobily mytologické motivy. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Jestli kdo chtěl Smetanu pranýřovat jako wagneriana, pak nejspíš za Libuši coby pokus o velmi volný pandán k tetralogii Prsten Nibelungův, a spíš ideově nežli ryze hudebně. Byť se dones papouškuje Wagnerův vliv na Smetanu, a zvláště nyní, kdy si na Smetanovi brousí pero kde kdo (inu nepožádejte si o podíl z peněz na akci Smetana200, když se nabízejí). Struktura opery však spíš vychází z tehdy oblíbených “živých obrazů”, které mohou mít, jako v tomto případě, nakročeno k dramatickému oratoriu třemi akty Libušin soud, Libušin sňatek a Libušino proroctví coby součást Smetanovy snahy ustanovit hudební podobu českého mýtu. Už v hudebním a ideovém kontextu s cyklem symfonických básní Má vlast. Řečeno jaksi přímočaře pro potřeby této úvahy. Úběžníkem českých dějin bylo pro Smetanu husitství, což už dnes sotva obstojí, ostatně genetické výzkumy problematizují i Čechy jako součást slovanských kmenů, zdá se, že jsme spíš přímými potomky původních Keltů. Však i to krásné jméno Vltava je zřejmě keltského původu.

    Brilantně Libuši interpretovala Mária Porubčinová. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Nicméně pokusy učinit z Libuše operní dramatický příběh nemohly obstát, což názorně dokládají křečovité pokusy o televizní inscenace. Případnější byly polistopadové pokusy hrát Libuši oproštěnou od zavedené nacionální pompéznosti právě v podobě slovanského či keltského mýtu, nejprve v Praze (1995, režie Petr Novotný, v té době specialista na velkomuzikály, dirigent Oliver Dohnányi, Libuše Eva Urbanová) a poté v Plzni (2015 v režii Martina Otavy a Tomáše Ondřeje Pilaře, hudební nastudování opět Oliver Dohnányi, s mladými sólisty). Nicméně opravdu ctím vlastně jen dvě inscenace, které jsem shlédl: v roce 1970 coby patnáctiletý kluk jsem z bidýlka Národního divadla ještě pocítil étos nastudování opery z roku 1968, která se stala součástí politického Pražského jara, a pak v roce 2018 jsem obdivoval ironické naplnění stého výročí republiky orlojem našich prezidentů v brněnském nastudování Jiřího Heřmana a dirigenta Roberta Kružíka na brněnském Výstavišti. Odmítám časté výhrady vůči Libuši jako nudné opeře, slýchám je i od hudebníků, podle mého má Libuše stále výjimečnou hudební a hlavně ideovou sílu, pokud se ovšem naplní podobným významovým gestem jako v Brně nebo díky historickým souvislostem tehdy v Praze, jinak je lépe promyslet její poselství při koncertním provedení. A přesně to velmi správně učinili na závěr Smetanovského cyklu v Ostravě.

    Pasáže stadické scény zněly do sálu z foyeru. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Hrálo se v Divadle Jiřího Myrona, na jehož rozlehlé jeviště se dobře rozmístila ostravská Janáčkova filharmonie a za ní Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek), věru prvotřídní tělesa pro takový úkol. Dirigent Robert Jindra vedl výtečně sehraný orchestr k vnitřně prožité a promyšlené interpretaci, lpěl na duchovním vyznění skladby bez vnějších zvukových efektů, pokud neměly svůj interpretační význam. Právě koncertní provedení z jeviště umožní zřetelně vyhrát všechny zvukové finesy Smetanovy partitury, což Jindra s ostravskými hráči pečlivě naplnil. Fanfáry či ženci ve stadické scéně zněly otevřenými dveřmi do sálu z foyeru dokonale. 

    Martin Bárta s červenou kravatou spoluhraje s Richardem Samkem, vpravo Petra Alvarez Šimková, vlevo Pavel Švingr. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Provedení vévodila v titulní úloze Mária Porubčinová, zpívala krajně obtížný part s neuvěřitelnou lehkostí, netlačila na hlas, dokonale artikulovala a svou osobností a projevem evokovala dobrotu legendární kněžny. Spolehlivým partnerem jí byl Svatopluk Sem, Přemysla zpíval se stejnou interpretační noblesou a pokorou. Mimochodem, v obsazení se sešli hned tři Přemyslové: Jiří Hájek z brněnského nastudování, tady klidný státotvorný Radovan, a Martin Bárta z pražského (a kdysi už plzeňského) nastudování. A jestli jsem v minulých zprávách žehral na jeho statické postavy, Chrudoše doprovázel ostře gesticky a při sblížení své postavy s Krasavou se pustil do kontaktní spoluhry s Petrou Alvarez Šimkovou coby Krasavou. Ale nemusel svítit z jeviště zrovna rudou kravatou… Šimkové trochu překážely nejnižší polohy partu, neodpovídají jejím dispozicím, v dramatických polohách však zněl její hlas působivě. Richard Samek zazpíval Šťáhlava přesně po smyslu mladšího a umírněného bratra Chrudoše. V obsazení prostě nebyla chyba, včetně Pavla Švingra coby Lutobora a Moniky Jägerové v roli Radmily. Báječně se provedení poslouchalo a inspirovalo k zamyšlení o podstatných věcech lidského konání – takové usebrání v dnešní rozjitřené době.

    Dirigent Robert Jindra s hráči Janáčkovy filharmonie Ostrava. FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Koncertní Libuše důstojně zakončila první provedení ostravského Smetanovského cyklu, škoda, že si ho nemohu zopakovat v květnovém termínu (4. až 12. května). Pokud máte v té době čas, neváhejte, jinde si nemůžete dopřát všechny Smetanovy opery v řadě za sebou. Je to výjimečný zážitek.


    Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (VIII)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,