Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opravdový konec internetu?

    V Evropské unii jsme přijali dvanáctou autorskoprávní směrnici, tentokrát o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Stejně jako ty ostatní upravuje pelmel různých autorskoprávních problémů, u nichž měly členské státy za to, že je zapotřebí je harmonizovat na unijní úrovni. Jedná se například o výjimky z práva autorského (data mining, digitální užití při distančním vzdělávání, zpřístupňování děl nedostupných na trhu paměťovými institucemi), rozšířenou kolektivní správu, smluvní právo (právo autorů na spravedlivou licenční odměnu a její vyúčtování, právo na odstoupení od smlouvy pro nevyužití licence). Mediální pozornost si však vysloužila pouze dvě ustanovení.

    Podle čl. 15 (dříve čl. 11) vzniká vydavatelům zpravodajského tisku zvláštní dvouleté právo (tzv. právo příbuzné autorskému právu) na ochranu jejich publikací. To, co je piráty nálepkováno jako daň z odkazu, ve skutečnosti není ani daní, ani se netýká odkazování na zprávy, ale přebírání výňatků ze zpráv. Zjednodušeně jde o to, že pokud mě zajímá požár Notre Dame a vše se dočtu z Google News, aniž bych vůbec musel přejít na zpravodajský web, není fér, aby Google vydělal na reklamě a ten, kdo článek vydal a zaplatil, zůstal ošizen. Ačkoli se mi úplně nelíbí právní forma řešení (místo zavádění nového práva bych hledal cesty v právu autorském), považuji za normální, že kdo na práci novinářů bohatne, za ni také platí, pokud chceme, aby kvalitní zpravodajství někdo dělal.

    Podobné kontroverze vzbuzuje čl. 17 (dříve čl. 13). Ten, ve stručnosti řečeno, upravuje povinnost služeb, jako je YouTube, buď získat licenci k užití autorských děl nahraných uživateli, nebo – pokud se službě licenci získat nepovedlo – zajistit, že jestliže nositel práv upozorní například na nelegální film, bude tento bezodkladně odstraněn, a současně vynaložit nejlepší úsilí na to, aby takový film nebyl do služby opětovně nahrán. Dodejme, že na služby fungující pouze za účelem sdílení kradených filmů (u nás například Hellshare) se ustanovení vůbec nevztahuje – ty jsou prostě nelegální. Co je ale podstatné, je fakt, že ustanovení není nové. Ti, kdo o novém předpisu referovali, zcela opomenuli, že je pouhou kodifikací existující judikatury Soudního dvora (případ Ziggo) a soudů členských států (například nejvyšších soudů Itálie a Německa, nejnověji též českého případu DILIA proti ulož.to) vykládajících stávající předpisy. Evropská komise zkrátka chtěla mít v zájmu právní jistoty na papíře to, co říkají soudy v Evropské unii. Pokud se tedy internet nezastavil doteď, jistě se nezastaví ani poté, co bude směrnice aplikována v členských státech – musí se tak stát do dvou let. Ačkoli i zde bych si uměl představit preciznější a lepší právní úpravy, je pouze dobře, že poslanci Evropského parlamentu nepodlehli enormnímu tlaku nadnárodních korporací s bezednými zdroji a směrnici podpořili. Z českých poslanců se však kreativního sektoru a tvůrčí práce autorů a umělců zastali jen dva členové KDU-ČSL. Že technologickým gigantům vydělávajícím na cizí práci a cizích dílech, k jejichž vzniku nijak nepřispěli, a danícím své zisky – tedy pokud vůbec – v cizině pomůže TOP 09 nebo ODS, to jejich volič snad pochopí, ale že tak činí komunisti a sociální demokraté, to je záhada, které asi nerozumějí ani oni sami.

    Autor je právník


    Komentáře k článku: Opravdový konec internetu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,