Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 10)

    Dobrý konec, všechno dobré

    Tak už zase ten náš Hradeček napadli Prušáci a my, věrní jeho rakouští občané českého jazyka, musíme přihlížet, jak pijí naše pivo, až se jim piklhaubny na lebeních klepou. Do města zavítaly pluky nadšenců vojenské historie, aby si připomněli nejslavnější porážku rakousko-uherské monarchie, která shodou okolností takhle skončila právě u Hradce Králové. A to je nepochybný konec divadelní radosti. Dnes se na Chlumu bude pálit ze všech hlavní a z těl padlých poteče proudem malinovka.

    Už po léta to tak je a Rakušané nevyhrají a nevyhrají, i když by to už mohli umět a já si takovou inovaci přál. Naštěstí jsme za minulých deset dnů na festivalu viděli i jiné příhody. Smutné, veselé, nadějné.

    Zavíráme krám, napřesrok na shledanou. Na rozdíl od bitevních slavností se stále  stejným koncem jsme jen v Open programu viděli 187 představení s konci nejrůznějšími, dobrými i zlými. Tak to dovede jen divadlo, fantazie.

    Těšme se na ty příští a nechme se překvapovat. Za redakci Open News se loučí

    Saša Gregar

    ///

    U kávy s prof. Janem Císařem

    aneb

    Kontexty divadelních festivalů

    Několik dnů strávil na Regionech i prof. Jan Císař (1932), přední český teatrolog, dlouholetý pedagog DAMU, kde byl např. šéfem kateder činoherního divadla či teorie a kritiky, na které ostatně působí dodnes. Zajímal se o hlavní program i o Open Air, zaujal ho nový projekt festivalu, Gaudeamus Theatrum. Sešli jsme se U knihomola před představením Kabaretu Kalambúr, v němž hráli i jeho odchovanci.

    Prof., Ph. Dr. Jan Císař, Csc. (nar. 28. ledna 1932 v Hradci Králové). FOTO archiv DAMU

    Pane profesore, za svůj poměrně dlouhý život jste už zažil spoustu festivalů. Za mlada i  v té době velmi mladý, v podstatě začínající festival v Avignonu, který založil legendární Jean Vilar. Dokonce jste se tam s ním setkal. Jak vnímáte takové události, dnes se říká „eventy“. O čem vypovídají, čemu prospívají?

    Nejdříve škrtni to „poměrně“. Ano, žiji již dlouho a něco pamatuji. Hlavní předností dnešních festivalů – či eventů – je, že se prostě v krátkém čase nakupí řada divadelních představení. Avignon za Vilara, když jsem ho ke konci padesátých let zažil, byl festivalem jednoho souboru, jedné poetiky. Festivalem jednoho kumštýře, který byl hvězdou. A kolem něj se všechno točilo. Dneska je Avignon samozřejmě něčím jiným.

    Jean Vilar (vpravo) s hlavní hereckou hvězdou prvních let Avignonského festivalu a francouzského divadla Gérardem Philipem. FOTO archiv Avignonského festivalu

    Většina našich festivalů uvádí řadu představení a vzniká něco, co mohu nazvat festivalovým kontextem. Ten bývá nejrůznější. Někdy si ho dokonce jeho účastník musí sám vytvořit. Ale to je na tom přece to nejzajímavější! V tom kontextu divák představení vnímá, vidí a reflektuje. Jinak, než když ho vidí izolovaně v domácím divadle nebo na jkednorázovém hostování. Hradecký Open Air je letos přímo geniální svým kontextem, který sleduje a nabízí. Už vzhledem k tomu neuvěřitelnému počtu produkcí a dalších akcí. Pokud jej srovnám s ostatními festivaly u nás, tak růzností toho, co se tady děje, vytváří ten kontext s maximální silou.

    Divadlo je v podstatě jedním z nejsrozumitelnějších umění. A na rozdíl od jiných uměleckých druhů má (snad dnes kromě filmu) nejširší divácké spektrum. I vy, coby divadelní teoretik jste nadšeným divákem…

    Já už samozřejmě, ve svém věku a se zkušenostmi s divadlem, jsem člověk, který všechno nebere. Stává se mi, bohužel, že velmi často už za deset minut tuším, kudy představení půjde, co se bude dít, a přestává mě to bavit. Ale je také pravda, že díky tomu věku jsem člověk neobyčejně tolerantní. Dokonce tu ohromnou různorodost, v níž se dnešní divadlo ocitlo a jak se po všech stránkách prezentuje, pokládám za přednost. A snažím se mít pochopení i pro to, co mě jinak,  jako diváckému subjektu, vůbec nevyhovuje.

    Proč myslíte, že se ve světě a v poslední době i u nás šíří takový zájem o divadlo ve veřejném prostoru? Vždyť je to, jako bychom se vraceli k jeho určitému sociálnímu poslání ve středověku či v antice?

    To je zajímavá otázka – co dnes divadlo může či nemůže, jakou má funkci? Je notoricky známo, že od jisté doby divadelníci vzdychali a toužili po tom, aby divadlo mělo tutéž funkci jako v antickém Řecku. Jenže tu už nikdy mít nebude. Na druhé straně, ten únik ven, mimo divadelní budovu je něco, co divadlu sluší. Hrát se dá prakticky kdekoliv a kdykoliv. Když teď chodím po Hradci a vidím, co ten Open Air dělá s městem, jak nasává divadlo, byl jsem překvapen. Pobyl jsem v Žižkových sadech, což je trochu pouť, pivní kultura, ale zároveň i lidová slavnost. Myslím, že právě při ní má divadlo funkci, kterou mělo odjakživa. Funkci lidové zábavy, a to různé úrovně. Můžeme ji odmítat, můžeme jí dokonce pohrdat. Ale je to vlastně zvláštní site-specific, jak by řekl můj kolega Tomáš Žižka. Prostředí se prolíná s divadlem, divadlo nasává prostředí a to zas absorbuje divadlo.

    Divadlo vždycky mělo jistou sociální funkci. Bez ohledu na to, zda se hrálo ve veřejném prostranství nebo na jevišti. Divadlo ve veřejném prostoru, tedy v jakémsi exteriéru je reakcí na určitý společenský vývoj. Totiž, čím bylo divadelní umění kvalitnější, vycizelovanější, provedenější ve své formě (např. opera), tím byl užší divácký okruh, a ten hledal komfortnější zacházení. Jsou to tedy dva extrémy: divadlo ve veřejném prostoru, které je lidovější, působí spontánně i na nespecifického diváka, a divadlo, řekněme, klasického prostoru, s jakousi diváckou exkluzivitou – obě dnes žijí v přirozené symbióze.

    V Čechách je dnes spousta divadelních festivalů, sledujete alespoň některé? A jaké mají být? Jana Machalická tvrdí, že u nás není jediný festival, který by přinášel něco nového, a dokonce žádný „velký festival“, což hradečtí pořadatelé těžce nesou, protože si myslí, že větší než ten, co tu právě probíhá, ani větší už být nemůže?

    Co je to velký festival? Snad to, že se shromáždí řada velkých představení, nebo že jich je v určitém čase mnoho? Vrátím se ke zmíněnému kontextu. Já se naučil ten kontext hledat i na festivalech, které zrovna nejsou plné geniálních představení. Pokud chce člověk souvislosti hledat, třeba na základě své představy, najde je. Třeba ho zajímá herectví, pak může třeba srovnávat, jak dnes herci hrají.

    Narozdíl od divadla mají třeba výtvarníci velké výstavy. Když se udělá velká výstava, nesená jistým stylem, směřováním, trendy, pak je to i výstava zásadní. Ale na divadelní festival podobného typu nevěřím. Řada českých festivalů ambice měla, ale žádný takové postavení nezískal. O penězích mluvit nechci, je to v nečem jiném.

    Jezdil jsem často do Plzně, ale že by plzeňský festival Divadlo v něčem ovlivnil vývoj? Mimořádný je možná Pražský divadelní festival německého jazyka, jenže ti, co ho připravují, preferují jednu poetiku, jedno pojetí divadla. Ale i německé divadlo je daleko bohatší, dovede brilantně a současně hrát klasické texty, dovede je znamenitě interpretovat. Po devětaosmdesátém roce jsme potřebovali nové impulsy a tento festival je k nám přináší. Dřív jsme je nacházeli jen u tzv. studiových nebo dokonce některých amatérských divadel. Ale i festival německých divadel bych si dovolil představit košatější. Nejen v té podobě post a jinak modernistických impulsů. Ale na to nikdy nebudou peníze. Vidíš, trochu to přece s penězi souvisí. Pokud od nich odhlédnu, je pro mě důležité nacházet i v rámci českých festivalů souvislosti, které jsem si dosud neuvědomoval nebo je dosud nevnímal. Prostě kontexty. Bez ohledu na to, zda je něco velké, mimořádné či exkluzivní. A to je – aspoň pro mě – nejdůležitější.

    Alexandr Gregar

    ///

    Rudolf F. mi napsal dopis

    nevyžádaná opožděná reportáž

    Nejslavnější posmrtnou maskou je zlatá Tutanchamonova (asi 1357 př. Kr. – asi 1338 př. Kr.), 12. panovníka 18. dynastie egyptských panovníků, který pravděpodobně vládl 1347 – 1338 před Kr. (podle Ch. Jacquema) nebo 1332 – 1323 před Kr. (podle časopisu Svět 11/08) . FOTO archiv

    Kamarád Rudolf Faltejsek mi napsal dopis:

    Milý Sašo,

    konečně ve svém pokročilém věku jsem zažil nový přístup. Ozval se mobil, jestli bych nemohl večer přijít, že potřebují staršího herce. A večer jsem už tvořil! Přišel jsem, viděl jsem a žasl jsem. Scénář na půl stránky textu plus devět kilo mouky, dva muzikanti, jeden osvětlovač, autorka a hlavní tvůrkyně nových přístupů a jediná, která tušila, co má přijít (ale to bylo docela jedno).

    Prostředí odpovídalo novému umění.

    V sedm večer se do sklepení dobývali dva diváci, tak jim vysvětlili, že mají počkat, že se ještě zkouší… Nedali se odradit, asi o půl osmé je pustili dovnitř, ale ještě se muselo počkat na divačku, co měla hlídat malou holčičku od babičky, co byla jako já angažovaná do jevištního tělesa „důchodci“. Dva muzikanti vyráběli hudbu (skoro furt), dívka Míša vyprávěla a byla docela soustředěná, dokonce se dvakrát oblékla do divadelního kostýmu (dva kabáty), my si přenášeli židle a osvětlovač (asi i režisér či spoluautor) tvořil na ovládacím pultu střídavě světlo a tmu.

    Vrchol nastal, když se na dvou, jako já angažovaných dámách –  důchodkyních, vyráběly masky. Za obdivného zájmu šesti diváků byly sejmuty dvě posmrtné masky a dámy posypány moukou. Cílem bylo vytvořit dva andělíčky, buď neosypané siluety na podlaze nebo možná ty dvě zabílených dám. Tvůrkyně Míša pak vyzvala diváky k potlesku. Všichni přítomní freneticky tleskali. Ve stoje, kolem vysypané mouky. Hudebník ale prohlásil, že musí na vlak a nutil Míše nějaké lístky, asi k proplacení. Rozešli jsme se obohaceni do svých domovů. Umělci spíše vypadali na to, že po prožití tvůrčího orgasmu si půjdou odpočinout, aby dobře usnuli na bobkovém listě. Byť jsem účinkoval, nemám tušení, co to bylo za soubor a „kdo to vybral“. Ale ono to je asi jedno. Za nesrdečného nezájmu publika se dá asi dělat ledacos.

    Ach, jo.

    Rudolf Faltejsek (dopis zaznamenal Alexandr Gregar)

    ///

    S Calembourem raději dovnitř

    Přátelé z absolventského ročníku DAMU (2009/2010 ) pěstují kabaret, jak tvrdí –  hezky česky pod francouzskou značkou. Calembour znamená slovní hříčku založenou na zvukové podobnosti významově různých slov. Pokoušejí se obnovit poetiku malých divadelních forem a literárního kabaretu. A jde o zcela autorské divadlo. Účinkující si odskakují „z velké na malou“, tedy z velké činohry na malou činohru. A to doslova – Igor Orozovič je v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Milan Šotek dramaturgem činohry Moravského divadla v Olomouci, v němž jako herečka působí i Klára Klepáčková a Jiří Suchý z Tábora.

    Cabaret Calembour je nejčastěji možné vidět v pražském Divadle Kampa. Jeho humor se podobá stylu Semaforu nebo Červené sedmy. „Na tomto humoru jsme vyrostli a tímto chceme poděkovat našim rodičům, že nás k tomu vedli,“ říká jeden z kabaretiérů Igor Orozovič. FOTO archiv

    Jejich včerejší představení Cvidoule di Campo bylo založené především na hudebních číslech prokládaných vtipnými dialogy a skeči, vše  s doprovodem skvělé živé hudby. Calembouristé balancují velmi jemně a ironicky na hraně trapnosti. Ale především jim jde o návrat k žánru, který byl významným prvkem divadelní historie. V jejich uchopení znovu ožívá a inteligentním humorem oslovuje diváky. Téma přizpůsobili hradeckému festivalu (jedním byla nikdy nedokončená přednáška o Václavu Klimentu Klicperovi). Nejzajímavějšími byly texty písní plné slovních hříček; zdánlivý song o lásce se např. zvrhl v píseň o igelitce, melodie z West Side story se zvrhla v text Mariááá… -š! Milan Šotek přednesl několik veršů z novodobého Máje – z reklamního letáku obchodního domu My – dříve Máj – na pražské Národní třídě.

    Atmosféra představení byla ale poněkud vlažná, byť herci byli skvělí. Kabaret Calembour spíše než pod širé nebe patří do baru, kde si ho nad sklenkou vína a s cigaretou v ruce lépe vychutnáte. Zkuste to v pražském divadle Kampa, jsou tam určitě plnokrevnější.

    Veronika Řezníková

    ///

    Docu drama v Husastanu

    Tři hodiny odpoledne, nepříliš atraktivní čas pro festivalového diváka. A v předposlední den už vůbec ne. Do Husastanu tak dorazila jen hrstka diváků a byla to škoda. Občanské sdružení  Tripitaka pod patronací Centra experimentálního divadla Brno sehrálo unikátní představení. Klienti Tripitaky jsou mladí lidé vyrůstající bez biologických rodičů a divadlu se věnují teprve půl roku.

    Repro archiv Tripitaka


    FOTO Dům na půli cesty

    Jejich představení Show4business se dá směle označit za docu drama. Hned v úvodu zamrazí při statistikách, kolik u nás žije dětí v dětských domovech, diagnostických ústavech či pěstounské péči. Herci vystupovali sami za sebe, seznamovali diváky se svými osudy. Jejich promluvy se prolínaly s monology ze slavných světových dramat, např. Niny z Čechovova Racka či slavné Být či nebýt z Shakespearova Hamleta.

    Těžko uvěřit, že někteří z účinkujících byli do tajů herectví zasvěcováni jen krátkou dobu. Životní příběhy vyprávěli s nadhledem, bez kapky patosu či sebelítosti. K převtělení do dramatických postav posloužily drobné kostýmové doplňky (růžové boa, klobouk). Když vyprávěli o svém současném životě, přibrali na pomoc drobné rekvizity, atributy jejich zájmu a možného budoucího povolání: chlapec, snící o práci knihovníka, seděl na hromadě knih, budoucí ekonomka názorně předvedla několik grafů,  drobná okatá brunetka s budoucností zdravotnice vysvětlila, jaký je rozdíl mezi ranní a noční hygienou v nemocnici, chlapec, kterého baví vaření, naučil diváky, jak správně připravit kynuté knedlíky…

    V amatérském divadle ne vždy šlape všechno tak, jak by mohlo. A u mladých divadelníků s tak malými zkušenostmi se dá těžko očekávat bezchybné představení. Není ani důvod. Důležité je, že inscenace měla obrovskou výpovědní hodnotu, že z účinkujících vyzařovalo neuvěřitelné nadšení a optimismus, který by leckterý divák s mnohem jednodušším životem mohl jen závidět. Navíc v některých klientech TRIPITAKY vidím obrovský divadelní potencionál. Pokud ho budou chtít nadále rozvíjet, je docela možné, že se s nimi setkáme i na velkém jevišti.

    Veronika Řezníková

    ///

    Mír, pokoj a přátelství

    Ve svitu Měsíce sehrálo brněnské Divadlo Líšeň spolu s  taneční skupinou Merci lidovou pohádku Princezna Tma. Tvůrci vsadili především na prvky romského folkloru, tedy na vynikající hudbu, tanec a kostýmy. Audiovizuální báseň doprovázelo mluvené slovo jen velmi sporadicky. I dík tomu lze inscenaci snadno překládat a vyvážet do zahraničí.

    Za dávných časů žila princezna, které na světě nebylo rovno.  Měsíc na čele,  hvězdy na ramenou. Jmenovala se Princezna Tma! FOTO archiv Divadlo Líšeň

    Jednoduchý příběh je usazen do dávné země, v níž vládne mír, pokoj a přátelství. Žije tam navíc překrásná princezna, o které každý sní. Tu zmerčí drsný princ a přikáže jí, aby si ho vzala. Lidé jej vyženou, a tak se vrátí s armádou, aby zem vyplenil a princeznu získal. V největší vřavě zbožná princezna poprosí o záchranu. Nebe ji vyslyší a (předpokládám) promění v noční oblohu. Od těch dob „sirotci“ dávné země bloudí a hledají ji…

    Pohádky nám odjakživa pomáhaly vysvětlovat nepřehledný svět. „Hledání princezny Tmy“ by nejspíš mohlo znamenat smiřování se se smrtí, boj s odvěkou úzkostí, ale také hledání ideálu a dokonalosti. V romském podání zároveň upřímně rezonoval refrén Co šťastného s sebou přinášíme?

    Na jednu stranu my, Neromové, sice bouřlivě tleskáme romskému umění (což byl i včerejší případ), zůstat u toho by ale bylo pokrytecké. Roli pohádek v dnešním světě v mnohém přejímají média. Život ale není pohádka, vše je daleko složitější. Společenská zodpovědnost si žádá mnohem víc, než jenom tleskat folklóru, třebaže perfektně ztvárněnému.

    Co je třeba? Bojovat o mír, bouřit se pro pokoj, pohrdat pokrytectvím – pro přátelství. Nejsou to jenom slova; a i když se může zdát, že jejich obsah je snad stejně nedosažitelný jako ta zmizelá princezna, má cenu pro ně žít. Třeba si ani nevšimneme, jak se náhle jednou vyjeví všude kolem a vše naplní – jako tma…

    Ondřej Macl

    ///

    Mi Casa Es Su Casa

    Od plzeňského souboru Evrybáby jsem ráda přijala pozvání na návštěvu, tím spíše, že mě zvaly do Domu Bernardy Alby.

    Zde je třeba zmínit opravdový klenot, jehož lesk poněkud zastiňuje ostatní. Tím je Hana Franková v roli Bernardy. FOTO JAN PIRGL

    Její dům je jako pevnost. Jako aréna, v níž mezi sebou devět žen svádí lítý boj. Šest dcer versus despotická matka. Skrz tlusté zdi postavené nejen z cihel, ale hlavně z bigotnosti, předsudků a pseudomorálky, se žádná nedostane ven. Raději smrt než hanbu a pomluvy. A hlavně žádné slzy. Lorca – obřad, poezie, emoce, vášeň. Drama.

    Hra je vyhledávaným titulem čistě dámských souborů. Z toho však soubor Evrybáby nelze podezřívat, je známé jeho dramaturgické hledačství. Lví podíl na tom má režisér Roman Černík, vůdčí osobnost plzeňského Centra Johan, které se zabývá inkubací různorodých kulturních a sociálních projektů. Bylo jasné, že mohu očekávat podívanou s hutnou atmosférou, zajímavou vizuální stylizací a pohybem. Všeho  se divákům dostalo.

    O rozechvění se postaral jediný sólový zpěvák, s největší pravděpodobností rodilý Španěl. Jeho emotivně zabarvený projev navodil asociace rozevlátých sukní tančících  flamenco. Obrazu španělského venkova byl dosažen jednoduchými prostředky, donekonečna se opakující rutinní práce s využitím metaforické rekvizity (bambusové tyče). Scénografie  zcela přímočará – praktikábly sloužily jako pomyslné centrum domu, jako rodinný stůl, komůrky žen představovaly židle po obvodu arény.

    Inscenace stojí a padá s hereckými výkony. Zde je třeba zmínit opravdový klenot, jehož lesk poněkud zastiňuje ostatní. Tím je Hana Franková v roli Bernardy. Mohu si sice  tuto postavu představit ještě tvrdší a krutější (Hana Franková byla pořád tak  trošku máma), přesto byl její výkon nesmírně působivý a přesvědčivý. Ostatní dívky zdatně sekundovaly, ale jejich postavy byly často jen jaksi nahozené, nerozžité.

    Festival se nezadržitelně nachýlil ke konci, a tak představení sledovalo jen asi z poloviny zaplněné hlediště. Ale ti, kteří přišli, ani nedutali. Mockrát děkuji za výbornou festivalovou tečku!

    Šárka Ziková

    ///

    2012: Svět nekončí!

    Každá třetí hra, kterou jsem na festivalu viděl, se týkala tématu konce světa. Jediné, co ale opravdu končí, je právě festival. A to, doufejme, jen provizorně.

    Parky se oklepou jak pes, když vypeláší z bazénu. Umělci se rozptýlí do svých vesmírů. Šéfky si frnknou odfrknout do jakékoliv džungle – a od září už zase telefony, kanceláře, prášky na spaní… A pokud jim paní náměstkyně Maclová netípne dotace (neb ji neskutečně naštvala Bartošova aktovka Školní výlet, protože jí přišlo, že se autor vysmívá havárii českého autobusu v Chorvatsku), Hradec Králové zažije svých „deset dnů slávy“ i napřesrok!

    Radní a náměstkyně primátora Hradce Králové Anna Maclová vedla 14 let v Hradci Králové Oblastní charitu. Jako nestranice kandidovala na magistrát za uskupení Doma v Hradci a má na starost školství, sociální věci a zdravotnictví. Za svoji práci dostala papežské ocenění Pro ecclesia et pontifice a Svatováclavskou medaili. Tou jsou každoročně oceňovány osobnosti vykazující svým životem vysokou morálku, vzájemné porozumění a toleranci. Je jedinou ženou ve vedení města. FOTO TOMÁŠ KUBELKA

    A není-li konec světa nic víc než stav mysli současného člověka, který si potřebuje svůj smysl odvodit ať už od zlých muslimů, Romů, politiků nebo prostě od smrtícího asteroidu, protože nemá či nechce mít sílu k vlastní smysluplné realizaci; pak nám všem přeji, ať s Vánocemi pohřbíme i ty poslední obavy, aby z nich s Novým rokem vzrostly – jak ze semínek – nejhezčí výhonky pod Sluncem.

    Svět nekončí, je to jen stav mysli. Svět nekončí. Sem tam někdo zemře, někdo něco ztratí či nalezne, co nechtěl… Svět nekončí. Proč věřit v něco jiného? Nekončí, naléhá, vrací se; o smrti nic moc nevím, ba spíše žasnu nad tím, že jsem se narodil.

    Ondřej Macl

    ///

    Poslední slovo

    Mgr. Alexandr Gregar FOTO archiv DAMU

    Open Air program byl letos neobyčejně bohatou sklizní, co do počtů uvedl 187 představení, nejvíc za své trvání, vidělo je přes 40 000 diváků. Jako novinku nabídl Open Air i tento deník. Myšlenka vznikla jen pár dnů před začátkem festivalu, s  představou, že diváci po Open News skočí.

    No, chvíli to trvalo, než si vůbec všimli. Pletli si PlantAge Open News s Hadriánem, ale po pár dnech už byla poptávka, byť se náš deník neprodával po městě a byl jen u vchodů na scény.

    V žádném případě jsme Hadriánovi nechtěli konkurovat, ale Open Air nabízí třikrát víc představení než program hlavní a velmi různorodých žánrů. Tak si zaslouží větší pozornost a ohlasy. Je třeba s poděkováním dodat, že i Hadrián se některým akcím Open programu zdatně věnoval. Ale listování v tištěných mediích z doby festivalu je tristní, i ty lokální se více věnovaly nejrůznějším poutím než východočeské kulturní události No.1.

    Redakci Open News tvořili převážně studenti: David Kořínek, nejmladší, student Gymnázia Boženy Němcové v Hradci Králové, Ondra Macl absolvoval na Masarykově univerzitě v Brně a chystá se na Karlovu univerzitu, Šárka Ziková studovala divadelní vědu v Olomouci, dnes výchovnou dramatiku na JAMU, Bára Holanová uměnovědu v Brně na Masarykově univerzitě a chystá se na produkci na JAMU, Karolina Pláničková studuje marketingovou komunikaci na Karlově univerzitě, Veronika Řezníková tamtéž divadelní vědu a skvělá korektorka Eliška Polívková studuje místní univerzitu. Průměrný věk – dvacet let. Průměr kazil jen fotograf Jan Slavíček, grafik Jarda Bortlík a šéfredaktor Saša Gregar, ten tedy značně. Všichni vám děkujeme za pozornost a těšíme se na setkání za rok.

    -sg-

    Všem zmíněným děkuje i redakce i-DN, která texty z PlantAge se svolením jeho redakce denně přebírala. Doufáme, že ke spokojenosti čtenářů i-DN.

    • Autor:
    • Publikováno: 30. června 2012

    Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 10)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím velmi
      s hodnocením divadla, divadelních inscenací a festivalů profesorem Janem Císařem v rozhovoru Kontexty divadelních festivalů. Divadlo není jen „dobré, špatné, nebo z Brna“, jak se v Česku – zvláště mezi teatrology – traduje. Divadlo je třeba důsledně vnímat kontextuálně. Teprve pak se vyjeví jeho hodnota. Jeho kvalita či nekvalita.

      01.07.2012 (2.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jsou mezi námi i tací treatrolozi,
      kteří se v mládí, za tuhé totality, dokonce v těch údajně strašných a krvavých 50. letech, mohli jezdit podívat do Avignonu!
      Ach, sladké mládí, košile modré, srdce rudá!
      Kuda, kuda ulinulis, junnosti našej goda? (A. S. Puškin)

      01.07.2012 (6.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Míša Žemlová

      Profilový obrázek

      Ráda bych reagovala na dopis Rudolfa Faltejska.
      Představení, v němž byl agažován, se jmenovalo Nad-kus (http://www.openplantage.cz/program/ut-28-6/#.T_AaHxe0DGA) a dívka Míša jsem já, „osvětlovač“ Jan Mocek a hudebníci bratři Vinklerovi. Možná by si to redakce PlantAge mohla zjistit – organizátoři měli všechna jména k dispozici. Pan Rudolf byl skvělý i ve svém počátečním skepticismu. Jsem ráda za dopis, nicméně mě mrzí přístup organizátorů, kteří změnili místo i čas představení, aniž by o tom dali vědět jinak než papírem ve svém infostanu, s čímž koresponduje počet diváků.

      01.07.2012 (13.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,