Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Oidipák, terapie, great mother a mladý muž

    Parta holek, které si před lety daly jméno Maso krůtí, se hodně proměnila – většina z nich se totiž stala maminkami, a tak témata, kterými se zabývají, doznala jistých změn. Stejně jako složení souboru. Nicméně myšlenkové podhoubí jejich tvorby se od poslední premiéry Čekání na Kokota před čtyřmi lety příliš nezměnilo. V novém titulu Oidipussy podobně jako tehdy míchají lehce shovívaný pohled na muže s docela drsnou kritikou, kdy na nich nenechají nit suchou. Podobně ovšem hodnotí i samy sebe. Tenhle kriticko-satirický nadhled jejich inscenací, v nichž se pod rouškou smíchu odehrává tvrdý emancipační, genderový boj, má sice ostrý feministický náboj, ale zároveň je velmi občerstvující a osvobozující. Své si v tvorbě Masa krůtí najde jak zastánkyně tradičních rodinných hodnot, tak zapřisáhlá feministka.

    V bundě šité z lasiček propadneš se do lůna podsvětí. Zleva: Kateřina Beran, Johana Krtičková, Denis Šafařík a Eliška Soukupová. Foto: Michal Hančovský

    Inscenace Oidipussy (pozor, nemá nic společného s německým filmem Ödipussi z roku 1988 – ostatně, zná ho u nás patrně jen hrstka odborníků) přináší slovo do pranice v dnešní genderově komplikované době, přičemž odkazuje především na hendikepy vztahů v dnešních (neúplných) rodinách. Tajnosnubný podtitul V bundě šité z lasiček propadneš se do lůna podsvětí je sice zajímavou vábničkou, ale pro diváka/divačku nemusí být určující. Název pak naznačuje hlavní téma: první část složeniny odkazuje k oidipovskému komplexu, druhá k mezinárodně proslulému názvu pro ženský sexuální orgán.

    Vyniká především Matka ztvárněná Kateřinou Beran. Zprvu jde bezpochyby o nejméně sympatickou postavu, která se synem manipuluje a mučí jej svými požadavky. Zleva: Denis Šafařík, Kateřina Beran, Eliška Soukupová. Foto: Michal Hančovský

    Vzhledem k několikanásobnému, covidem vynucenému odkladu se inscenace dobře „uležela“, takže v ní vše funguje, jak má. Logicky a organicky propojuje technické disciplíny – scénografii, light design, hudbu – s výraznými hereckými výkony. Centrálním prvkem jednoduché, funkční scény je kvádrová konstrukce s tyčovými zářivkami. Představuje „reálný“ prostor (domácnost syna, matky či psychiatrickou ordinaci jednoho či druhého), z nějž postavy vystupují ven „do prázdnoty“, aby děj komentovaly vnitřními monology – jde o jakousi krajinu jejich podvědomí. Zatímco v centru scény se tedy v podstatě neodehrává nic podstatného, je zde především „trapno“, někdy doslova „mrtvo“, na ploše mimo scénický objekt naopak kynou dramatické situace, odehrávají se tu srdceryvné, nervní výlevy, ale mnoho prostoru se dostává i vtipným komentářům.

    Inscenace organicky propojuje technické disciplíny – scénografii, light design, hudbu – s výraznými hereckými výkony. Zleva: Johana Krtičková, Eliška Soukupová, Nicholas Roy Arthofer, Denis Šafařík. Foto: Michal Hančovský

    Jde o přiznaně kolektivní dílo, do nějž každý z protagonistů vložil nějakou myšlenku, vlastní zkušenost, drobnou pointu konkrétní situace. Každá ze tří ženských postav (Kateřina Beran hraje Matku, Eliška Soukupová Milenku, Johana Krtičková Pacientku) má své téma a pohlíží na situaci kolem ústřední mužské figury jinak. Všechny to myslí dobře, ale konsenzu není možné dosáhnout, výsledek je depresivní pro všechny. Vyniká především Matka ztvárněná Kateřinou Beran. Zprvu jde bezpochyby o nejméně sympatickou postavu, která se synem manipuluje a mučí jej svými požadavky. Postupně nicméně zjišťujeme, že její ochranářská pozice byla částečně vynucena právě jeho chováním. A na konci příběhu dochází k nečekanému obratu, který ukáže postavu v jiném světle a leccos ozřejmí. Herečce se velmi dobře podařilo vybalancovat vážnost vztahových střetů a komediální nadsázku.

    Mamánek Denise Šafaříka je na jedné straně odsouzeníhodný, na druhé straně politováníhodný. Zleva: Johana Krtičková, Denis Šafařík. Foto: Michal Hančovský

    Mamánek Denise Šafaříka je na jedné straně odsouzeníhodný, na druhé straně politováníhodný – pravděpodobně záleží na tom, v jaké životní fází a v jakém postavení se zrovna divačka nachází. Jistě ne nadarmo celý příběh začíná mimo reálný prostor, kdy se nahý chlapec plazí jako otrok mezi dvěma poživačnými bohyněmi, které si jej obléknou a vyšlou do světa a posléze se promění v Matku a Milenku. Konflikt samozřejmě nastává, když matka zjistí, že není jedinou ženou synova života. Jako bychom listovali učebnicí pro psychology začátečníky.

    Eliška Soukupová v roli milenky. Foto: Michal Hančovský

    Šafaříkovi všechna čest, ujal se role věčného chlapce s vervou a vybavil ho velmi autentickým traumatem z velké mateřské figury v pozadí, k níž ho pojí ambivalentní vztah mísící lásku a nenávist. Navíc matka v tomto případě není jen opičí láskou milující a opatrující bytost, ale též psychiatrička. Mladý pán silně závislý na matce (po otci zde není vidu ani slechu) si zvolil rovněž profesi psychiatra, ale po vzoru hrdinů Woodyho Allena patrně především proto, aby si vyřešil své problémy (přičemž kontakt se stále mlčící pacientkou mu navozuje další trauma).

    Zleva: Kateřina Beran, Nicholas Roy Arthofer, Denis Šafařík. Foto: Michal Hančovský

    Inscenace se též dotkne některých aspektů #MeToo, zejména ve výstupech zobrazujících tři různá psychiatrova sezení s nekomunikující pacientkou. Zkouší různé postupy – mlčení, výpověď o vlastních problémech a nakonec se jí dotkne, což lze hodnotit jako zneužití moci… Ukazuje se, že tento mladý muž není bez ženské pomoci schopen uspět ani v osobním, ani v pracovním životě.

    V pražské, ale i celostátní síti divadelních spolků je Maso krůtí jedinečné svým specifickým „ženským“ pohledem na svět. Je sice pravda, že ženskou tematikou se zabývají i další soubory či divadla; nejvýrazněji A studio Rubín, které ale ženskou otázku nahlíží z výrazně tvrdších, vážnějších a řekněme političtějších pozic. Maso krůtí nese standartu feminismu s provokativní koketností a humorem.

    ///

    Maso krůtí, Praha – Oidipussy. Námět a režie kolektiv, scénografie Antonie Zichová, kostýmy Markéta Smržová a Antonie Zichová, hudba Kateřina Beran, Miroslav Beran, Šimon Hrábek a Nicholas Roy Arthofer, dramaturgie Jana Kynclová. Premiéra 5. června 2022.


    Komentáře k článku: Oidipák, terapie, great mother a mladý muž

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,