Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ohlédnutí za sto lety českého divadla

    Počkal jsem, až maminka dohraje – a pak jsem přišel na svět. Byl rok 1920 a právě se narodil Rudolf Hrušínský. Mnoho svátků jsem prožil v rodině svého dědečka Budínského-Červíčka. Měly podivné kouzlo a podivnou, zvláštní vůni. Vůni maličkých divadelních sálů v zasněžených vesničkách, vůni petrolejového vařiče mé babičky, na němž dokázala vykouzlit štědrovečerní večeři pro celou divadelní společnost, vůni divadelních kostýmů a kulis. A také vůni venkovských lidí, kteří měli úctu k naší práci a přicházeli do divadla v jedněch černých šatech, které oblékali pouze do kostela a potom – naposledy – do rakve. Vážili si nás a my jsme si vážili jich.

    Pokora a úcta. Nechybí nám obojí? Dne 11. září 1937 píše E. F. Burian členu Osvobozeného divadla a otci sedmnáctiletého Rudolfa: Vážený pane Hrušínský, nabízím Vám přátelskou ruku k výchově Vašeho syna, a chcete-li přinést tu oběť pro jeho uměleckou budoucnost, že ho nebudete zadávat do kýčů pro hmotný zájem, slibuji Vám, že se o jeho talent postarám tak, aby se vyvinul do té největší šíře. Burianovu radu si tatínek Rudolfa naštěstí k srdci nevzal, a tak dnes můžeme sledovat jeho více než 250 filmových a televizních rolí. Přesto se stal členem D38. Když Buriana zatklo gestapo, Déčko skončilo, stejně jako před ním Osvobozené. Rudolfa Böhma-Hrušínského přijal Vlasta Burian, jeho syna Vinohradské divadlo. Tam došlo na lámání chleba v roce 1950, kdy se Vinohradské měnilo na Divadlo čs. armády. Mnozí nechtěli v armádním zůstat a následovali Otu Ornesta do Komorního divadla. Vytvořilo se společenství, které bychom mohli přirovnat k dobře sehranému orchestru. S režiséry Ornestem a Macháčkem, kolegy Kemrem, Benešem, Lukavským, Marvanem, Medřickou, Kačírkovou, Voskou, Bohdanovou, Rosůlkovou a dalšími. Rudolf často režíroval a na jeho Obchodníka s deštěm s Medřickou a Lukavským se stály nekonečné fronty. Mezitím se šéfem činohry v Národním divadle stal Otomar Krejča a navzdory době se rozhodl dělat moderní divadlo. Ornestovi postupně odvedl Macháčka, Marvana, Lukavského, Medřickou, Hrušínského, Bohdanovou a Kemra. Rudolf zkoušel s Krejčou a hereckými partnery mu byli Lukavský, Vášová, Dostalová, Pivec, Höger, Scheinpflugová, Záhorský, Fabianová, Munzar, Tomášová, Tříska, Holišová, Pešek a další. Co jméno, to pojem. Scénograf Svoboda, kostýmy Trnka, přátelství s Hrubínem, Topolem, Radokem, Pleskotem, Macháčkem a Krejčou. Schisgall, Dürenmatt, Miller, Giradoux… Nabídka od Krejči do Divadla za branou. Jenže Národní bylo tenkrát pro herce vrcholem kariéry. Když na jevišti stáli Hrušínský s Medřickou, měli diváci fascinující dojem, že jeviště je plné. Dva tisíce slov, krátké nadechnutí a tanky. Rusové, normalizace, v Národním Kočí, Švorc, Mixa, Plachá a podobní. A teď budeme hrát my! Autentický citát bratra Jiřiny Švorcové poté, co se v ředitelně usadil Kočí. Perzekuce Högera, Hrušínského, Medřické, Fabianové a dalších. Spalovači, peněz máš dost, už si neškrtneš! Anonym.

    Činohra dostala ránu, ze které se dodnes nevzpamatovala. Celý národ se z ní nevzpamatoval. Charta. Anticharta. Je to v nás jako v koze. Závist a udavačství, loupeže, neúcta k lidem a lži. Je to tu zas. Komedianti, táhněte makat! Anonym. Do polí a továren – povaleče z kaváren! Pražská kavárna! Virus. Zákaz kultury na celém území Čech a Moravy. Nikdy nepodpořím lidi, kteří si z kultury udělali byznys! Ministerstvo kultury tu není od toho, aby financovalo ušlé zisky! Pan ministr neví, co je tržba a co zisk. V Rakousku i Německu je podpora malým a středním podnikatelům taková, že všichni ve službách, kultuře, gastronomii atd. dostávají 80 % tržeb, které měli ve stejném období před zákazem. Co by říkal Rudolf Hrušínský zákazu kultury? Zažil ho jen za protektorátu. Co by řekli Voskovec a Werich, Oldřich Nový i Burianové tomu, že jejich divadla nebyla kulturou, ale kreativním průmyslem? Co by všichni ti Honzlové, Frejkové a Radokové říkali tomu, že kultura není kulturou, ale volnočasovou aktivitou? A co tomu říkáte vy?


    Komentáře k článku: Ohlédnutí za sto lety českého divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,