Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odsouzeni ke svobodě 2019 (No. 2)

    Dramaturgii sobotního programu Nextky vystihuje věta z Orwellova románu 1984: Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. Na smršť nepříjemných pravd, valících se ze scény, se dá reagovat dvěma způsoby. Buď si zacpete uši, nebo v sobě naleznete odvahu drsným svědectvím, kontroverzním názorům a sžíravým vtipům naslouchat. Odvahu přiznat si, že hluboko ve vašem podvědomí se může pohnout cosi, co s řečeným – k vašemu zděšení – zarezonuje. Pomstychtivý vztek na bezskrupulózního souseda. Škodolibá radost z výsměchu všem elitám bez rozdílu. Touha alespoň na chvíli odložit svůj balvan osobní odpovědnosti na bedra nějaké autority – za jakoukoli cenu.

    Každý šok, který vyvolá sebereflexi, nás osvobozuje od iluzí o nás samotných i o světě, v němž žijeme. Všechny tři inscenace, uvedené v sobotu v divadle Komedie, tímto osvobozujícím potenciálem disponují. A všechny také vycházejí z literárních děl. Komorní live-news Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně z produkce Spitfire Company čerpá z knih běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové. Autorské monodrama Moral Insanity Prešovského národného divadla vzniklo na motivy románu Umberta Eca Pražský hřbitov. A Kniha Tutáč aneb Triumf lhostejné šelmy je inscenovaným čtením ze stejnojmenné publikace v podání autora S. d. Ch. (Miloslava Vojtíška) a publicisty Ladislava Čumby.

    Hoří krev? Ano. Můžete jíst černobylská jablka? Jistě. Ohryzky ale z bezpečnostních důvodů zakopejte minimálně metr a půl pod zem. Scénické zpravodajství Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně staví do kontrastu rétoriku oficiálních ruských masmédií s realitou života v zemi, kde se s lidmi nakládá jako s materiálem. Běloruska Alexijevičová ve svých dílech zpracovává přímá svědectví o traumatech, která v myslích spoluobčanů zanechala 2. světová válka, politika Sovětského svazu i jeho rozpad. Autor divadelní koncepce, režisér Petr Boháč, sestavil z vybraných střípků mozaikovitý obraz, objasňující na pozadí geneze bezvýznamné masy mentalitu současného Ruska.

    Diváci jsou odvedeni do improvizovaného news roomu ruské televize. Moderátorská dvojice sedí za bíle prostřeným pultem, obložena pokrmy a ingrediencemi. S nepropustnou maskou profesionálů pronášejí sourozenci Inga Zotova-Mikshina a Roman Zotov-Mikshin neosobním tónem úryvky bolestných vzpomínek, špikují je seriózními dotazy a zabíjejí nesmyslnými odpověďmi. Paradox naší éry masových dezinformací pojmenovali tvůrci dokonale. Státní televize zařazuje zpravodajství Rádia Jerevan, fiktivní rozhlasové stanice, synonyma směšně stupidní sovětské propagandy. Smích ovšem není na místě. Vaši pozornost přitahuje projekční plátno, na kterém sledujete přímý přenos live-animace ze stolu.

    Spitfice company. Foto Anna Černá.

    Kachna s červeným zelím, bábušky, vodka a plastoví vojáčci, zapalovač namísto plamenometu… Pár moderátorských trollů doplňuje komentáře mikropříběhy, animovanými před okem kamery přímo na stole. Vzpomínky veteránů z Afghánistánu se prolínají s drastickými popisy momentek z druhé světové války. Lidský život nic neznamená. Člověk je ale dobrý na odklízení trosek černobylského reaktoru po jaderné havárii, když stroje kvůli žáru a radiaci selhávají. Každá zpráva z „kuchyně“ podvědomí, kde to pod pokličkou vře bezmocí, se do vás zařezává jako nůž do huspeniny. Stigmata krvácejí barvou řídkého boršče. Je to vegetariánské, ujistí vás moderátorka a nabízí plný talíř, zatímco se z mikroscény line zápach spáleného masa. Nová inscenace Spitfire Company je těžko stravitelný guláš, ale ochutnat by měl každý. Stakan vodky mají moderátoři stále po ruce. Hbitě vás obslouží.

    Z foyeru jsme se přesunuli na jeviště hlavního sálu. Inscenace Prešovského národného divadla Moral Insanity na motivy románu Umberta Eca Pražský hřbitov je monodrama v režii spoluzakladatelky této slovenské nezávislé scény Júlie Rázusové. Protagonista Peter Brajerčík si Ecova antihrdinu, patologicky nenávistného antisemitu, falzifikátora a tajného agenta Simona Simoniniho, upravil tak trochu na tělo a zasadil do aktuálních kontextů.

    Inscenace Moral insanity. Foto archiv divadla

    Ze tmy se vynoří scéna zelného políčka. Hlávky trčí do vzduchu jako hlavy popravených na kůlech. Uprostřed stojí živý strašák. Metafora ukřižovaného Krista a zároveň člověka spoutaného strachem. Bezmocného tvora, který se cítí ohrožen rozmáhající se židovskou komunitou, těmi lidmi s nosy zvíci dravčích zobáků. Dvojí významy jednoduchých symbolů a slovní metafory, s nimiž se na scéně pracuje, jsou čitelné na první dobrou, aniž by jim Brajerčík dovolil sklouznout ke klišé. Jeho hrdina dští do publika nenávistné názory a je to fyzicky prožívaná nenávist. Zpocený, bez pomoci roztažených rukou, svléká kabát připomínající svěrací kazajku, shazuje kalhoty. Kroutí se jako David Copperfield. Jakmile se osvobodí, přibije své břevno na pahýl stromu a ve jménu opuštěného kříže začne diktátorsky zjednávat pořádek.

    Hitler by mu mohl závidět. Brajerčíkova vizáž dobráckého sedláka s textem výrazně kontrastuje. Herec je dokonalým představitelem všech sympatických bodrých hochů, kteří bez mrknutí oka udávají. Vášnivých moralistů, kteří slídí za ženami, aby je později obvinili z čarodějnictví – rozuměj sex appealu, jemuž sami nedokáží odolat. Vypuštěný strašák obdělává svoje pole nikoli s láskou řádného hospodáře, ale poháněn rasovými předsudky a touhou ovládat. Vrcholnou metaforou je ohraničení políčka páskem funkčního kotoučového magnetofonu, z něhož se line hudba Martina Husovského, natočená v rámci synth jamu inspirovaného konspiračními teoriemi. Dezinformační kampaň chrání prostor, v němž se od této chvíli páchají zločiny. A když jeden ze sloupků ohrádky podrží na požádání divačka v první řadě, jsme na základě pravidla kolektivní viny vtaženi do špinavé hry všichni. I kdybyste na lidskou zrůdu před vámi hodili kamenem, nikdo z publika vám neuvěří. Inscenace Moral Insanity nastavuje zrcadlo, za kterým tušíte orwellovský škleb. Stačí jediný pohled a hned víte, že se toho stínu už nikdy nezbavíte.

    S.d.Ch. alias Miloslav Vojtíšek. Foto Facebook S.d.Ch.

     

    Na poslední sobotní premiéru jsme se shromáždili v patře pod schody kavárny. Moderátor pátečního předávání Poct S. d. Ch. nás poctil slibovaným scénickým čtením Kniha Tutáč aneb Triumf lhostejné šelmy. Sešli se tu zvědavci, které nalákala páteční ochutnávka, i fanoušci, chtiví vidět mistra při práci, respektive autora v roli své postavy. Tutáč v zelené teplákové bundě s nápisem Zeus, nový státní ministr národní kultury, je Bůh sarkasmu a faraon tuten/chamon/ říše, kde padají pointy s kulometnou kadencí. Snad jen jeho stále připomínaný opičák, dar od Berousků, je potentnější.

    Scéna evokuje prostředí ministerské kanceláře. Za stolem s lehce žoviálním výrazem sedí Tutáč, u sousedního pultu stojí publicista Ladislav Čumba alias Sekretář alias mluvčí. Zásadně nekorektní představení uvedlo kratičké video střílející do řad pseudointelektuálů a pseudoumělců, kteří se ovšem pod knutou nového ministra – na rozdíl od levicových a pravicových intelektuálů – vyhnou perzekucím.

    Scénář je prostý (Ladislav Čuba a jeho asistentka Rebeka Maxová). Repro ArtZona ČT

    Scénář je prostý. Dvojice se doplňuje při čtení hlášek a občas zuřivým zaklepáním přivolá asistentku (Rebeka Maxová), aby v bodech přednesla další kroky ministrova konání. Jde vlastně o slovní gagy, tu a tam proložené videosestřihem nějaké absurdní kauzy, ať už fiktivní, nebo skutečné. Každý úspěch se pochopitelně stvrdí přípitkem. Anotace k představení uvádí, že jde o akt nejvýznamnější očisty kulturního života po Černého Pamětech VI. Lépe bych to nepopsala. S. d. Ch. se rouhá na adresu kdejaké ikony a z pseudoikon nadělá bohy nadcházející nejlidovější kultury v dějinách. Každý národ nechť má takový establishment, jaký si (podle nejradikálnějších kritiků) zaslouží. Zhruba hodinu se těmi skvěle vypointovanými hláškami výborně bavíte, ale ke konci byla ta salva výkřiků už lehce únavná a sžíravý humor sklouzl několikrát až k hranici trapnosti. Doma není nikdo prorokem. Ani Tutáč.

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    …příští vlna/next wave…

    Další články o letošním ročníku festivalu …příští vlna/next wave…:


    Komentáře k článku: Odsouzeni ke svobodě 2019 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,