Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odouzeni ke svobodě 2019 (No. 4)

    Pod metaforickým názvem Stavitelé písku uskupení Dialog uměním odkazujícím k básnické sbírce Otokara Březiny Stavitelé chrámů se skrývá umělecká koláž publicistických a diplomatických textů a úryvků a parafrází perské, hebrejské a arabské poezie, za níž stojí tvůrčí duo Jan Motal a Lenka Dombrovská, jíž po zrušení improvizace Maryškova Divadla Demago vrcholil nedělní program festivalu.

    Inscenace Stavité písku. Foto: Petr Kněžek

    Týká se to všech

    Stejně jako Březina hovoří o zástupech nesčíslných smutně kráčejících světem, je tématem Motalova konceptu divadla bez divadla horká blízkovýchodní půda, kde zástupy nesčíslných trpí nekončícími konflikty, zatímco mocní a turisté na ně shlížejí z balkónů svých paláců a hotelů užívajících si luxusu, výjimečnosti či privilegovanosti. Aby divák koláže tento pocit zažil i ve střední Evropě, sedí v divadle Komedie na balkóně, z nějž sleduje filmovou projekci sestříhaných záběrů z nejrůznějších válečných či občanských konfliktů a důsledků, jež tyto přinášejí pro obyčejné lidi. Před plátnem pak sedí Tomáš Vtípil, který projekci doprovází hudebním šamanstvím na piano, housle a syntetizátor zvuků. A do toho všeho zní reprodukované deklamace řečených dokumentů a poezie. Jejich výpověď ve své syntéze je natolik působivá, že nebylo třeba žádného komentáře, a je třeba tvůrce ocenit, že od ní skutečně abstrahovali.

    Když pominu úvodní vstup, při němž obecenstvo rozděleno na dva tábory, modrý a zelený, vstupuje v závěsu za dvěma průvodci hrajícími na harmoniku, resp. příčnou flétnu a zpívajícími, resp. čtoucími alegorický příběh spjatý s regionem Blízkého východu, je jedinou další živou účinkující postavou muž, který v určitou chvíli vstoupí na jeviště a sesbírá poházené oblečení, které dosud scénu tvořilo. Tento obraz je možné číst jako symbolický akt vyřešení uprchlické krize, zlikvidování uprchlických táborů. Je to nicméně patrně nejbezradnější prvek inscenace motivován patrně snahou o aspoň náznak divadelnosti v jinak soustředěné rešeršní práci, která by měla hovořit sama za sebe. Zároveň se tak stane poté, co do blízkovýchodní problematiky najednou vstoupí československý kontext a projekce se soustředí na běžence před komunismem. Tím dostává celá koláž rámec univerzálnějšího sdělení: problematika rozhodování vládnoucí elity a dopadu těchto rozhodnutí na obyvatele je člověku vlastnější, než by se zdálo, pokud by byla inscenace zaměřena úzce jen na jeden region. Tak se znovu, jak se o to nejrůznější liberálně zaměřená média snaží, vrací vykřičník, že není možné dál zastávat názor, že co se mě netýká /právě teď a právě tady/, je problém někoho jiného a na mě nemá dopad. Má.

    Inscenace Stavitelé písku. Foto: Petr Kněžek

    Stavitelé písku beze zbytku naplňuje poslání festivalu coby hledání hraničních žánrů, anebo lépe řečeno boření hranic mezi žánry, nacházení společného, univerzálního jazyka, jenž by dokázal o fenoménu, o němž ten který umělecký tvar vypovídá, podat uceleně zprávu, představit jej a podnítit diváka a účastníka k vlastní reflexi, aniž by se jakákoliv jeho složka s druhou a další tříštila nebo s nimi konkurovala. Janu Motalovi se zdá se v tomto projektu takový univerzální jazyk podařilo nalézt.

    ///

    Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

    …příští vlna/next wave…


    Komentáře k článku: Odouzeni ke svobodě 2019 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,