Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Od Adamce po Žížalu

    Napsat divadelněhistorickou práci v rozsahu třinácti set tiskových stran by byla jistě věc nesnadná. Dost možná ale přece jen jednodušší než sestavit ve stejném rozsahu slovník hesel od bezmála padesátky autorů, věnovaný osobnostem České činohry 19. a začátku 20. století, jak to v rámci dlouhodobého projektu Česká divadelní encyklopedie provedl Kabinet českého divadla a editorka svazku (přesněji obou svazků) Eva Šormová. Čtenář bez zkušenosti s psaním pro encyklopedii si to možná neuvědomí, ale vytvořit každé jednotlivé heslo znamená provést náročný archivní průzkum a teprve na jeho základě napsat těch několik hutných odstavců. K tomu soupis děl, režií, scénografií, rolí a přehled časopisecké i knižní sekundární literatury – jak pro autory, tak pro redaktory nepochybně nesmírné množství práce. Logicky to také nějakou dobu trvá, šest z autorů hesel se vydání encyklopedie nedožilo, ale na podzim 2015 byla kniha (vydaná ve spolupráci Institutu umění – Divadelního ústavu a nakladatelství Academia) s velkou slávou, jak se u takové události sluší, pokřtěna v Lannově vile v Bubenči.

    ceska-cinohra-19-a-zac_fmtOd té doby si lámu hlavu, jak do Divadelních novin napsat, pokud možno, poutavě a lákavě o čtenářském zážitku z knihy, která není a priori určena k tomu, aby čtenářský zážitek poskytovala. Myšlenku pojmout článek jako recenzi na avantgardní román, jehož děj je traktován v řadě chronologicky zpřeházených střípků přerušovaných jaksi „po ecovsku“ dlouhými seznamy, jsem nakonec odložil stranou, protože takovou lehkovážnost by si Česká činohra přece jen nezasloužila. Samozřejmě: abecedně řazená encyklopedie medailonků osobností není určena ke čtení, má se po ní sahat, když je třeba. Zároveň ji ale lze číst i jen tak pro radost. Má-li člověk zrovna pěkných pár dní volno, může postupovat od spisovatele Františka Adamce (1846–1868), jehož jediná hra Vdovec nebyla provedena ani vydána (s. 19), až k novináři, prozaikovi, dramatikovi a občasnému herci Václavu Žížalovi Donovskému (1824–1890), jehož Děti bídy z roku 1877 cenzura nepovolila a text se patrně nedochoval (s. 1227). Zrovna tak můžete Českou činohru číst nahodile, namátkově, kde se zrovna otevře – a je dost pravděpodobné, že tak narazíte na nějaký poutavý osud, který je působivý tím víc, že si kniha tu a tam dovolí vzepřít se čistě věcnému, slovníkářskému slohu. (Takhle třeba onen zmíněný František Adamec, souchotinář, churavěl a neúnavně pracoval v předtuše časné smrti, s. 19.) Hořkou komiku skýtá třeba líčení mnoholetých proher a marných žádostí o koncesi herce, režiséra a ambiciózního divadelního ředitele Josefa Václava Jelínka (1828–1909), jež končí konstatováním, že zřejmě postrádal organizační i podnikatelské nadání (s. 365).

    Najdeme tu samozřejmě i precizně zpracované profily těch nejslavnějších osobností, barvité charakteristiky hereckého projevu proslulých herců či postižení základních rysů tvorby literátů. Zároveň je ale nesmírně dobře, že je slovník pojatý tak velkoryse, že má těch hesel víc než pětistovku a že tu své místo našly i osobnosti zdánlivě pominutelné, a to nejen z hlediska onoho nahodilého čtenářství, ale také, ba především, z hlediska odborného. Při této míře vytěžení archivů je totiž klidně možné, že letmá zmínka může pomoci badateli na úplně jiné téma, aniž by si toho autor hesla byl třeba vědom. Na okraj, jako doklad tohoto tvrzení z mého vlastního čtení a bádání: narazil jsem tu na zmínku o tom, že Gustav Pfleger Moravský (1833–1875), dnes známý především jako autor kdysi populární veselohry Telegram, přeložil za studií Racinovu Faidru (s. 732). To by znamenalo, že o nějaké desetiletí předstihl Bohuslava Pelikána, jehož překlad (dosud pokládaný za první českou verzi textu) je datovaný rokem 1866 – Pelikán navíc Faidru překládal ze Schillerova německého překladu, kdežto Pfleger Moravský podle všeho z originálu.

    K (nedozírné) odborné užitečnosti díla přispívá i to, že jmenný rejstřík zahrnuje (na rozdíl např. od encyklopedie Česká divadla, kterou v Divadelním ústavu vydal obdobný kolektiv roku 2000) třeba i autory her zmíněné v hlavním textu hesel i v soupisech rolí, takže nehrozí, že by člověk kýženou informaci mezi těmi dvanácti sty stránek hesel jen tak přehlédl. Je to banální konstatování, ale někdy je takové banální konstatování zapotřebí: projekt Česká divadelní encyklopedie, v jehož rámci už dříve vyšly svazky Hudební divadlo v českých zemích editorky Jitky Ludvové (2006) a Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století editorky Aleny Jakubcové (2007), je vlajkovou lodí současné české divadelní historiografie a vydání dvou svazků České činohry 19. a začátku 20. století událostí, jejíž plody by si měly najít cestu do knihovničky každé divadlomilné rodiny.

    ¨

    Eva Šormová a kolektiv: Česká činohra 19. a začátku 20. století, vydal Institut umění – Divadelní ústav a Academia, 2015, 1296 stran.


    Komentáře k článku: Od Adamce po Žížalu

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Autor rejstříku Martin J. Švejda
      mě upozornil, že jsem se ve svém nadšení přehlédl, nechal unést a že v České činohře soupisy rejstříkované nejsou. Na mé chvále to mnoho neubírá a autoři knihy i laskavý čtenář jistě prominou.

      07.02.2016 (16.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,