Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ocenit a nesetkat se?

    V umění by se nemělo soutěžit. Víme to, a přece se každý necháme čas od času strhnout a lehce si ujedeme na vlně sebestředného ega. Nedávno jako by nám stop stav chtěl umožnit rozhlédnout se v poklusu, jenže jakmile jsme to udělali, už je zas vše ve starých kolejích a nově pojmenovaná témata (vcelku zásadní) zapadla převálcovaná denním provozem, do kterého se teď tlačí, neb je třeba vydělávat a dokazovat zřizovatelům, že je o naši práci zájem a má smysl, ach jo. A taky už se zas vyhlašují nominace a rozdávají ceny.

    Někdy bych ráda měla ranařský přístup stylu „Hodnota mé práce není určována vnějškem!“. Jenže zvlášť pro ty, kdo pracují mimo hlavní město, znamenají nominace dost, protože pozornost. I když totiž děláte dobré věci, není jednoduché zaujmout – a to nejen odbornou veřejnost. Ale pokud se tak stane, může následovat intenzivnější uznání – a to nejen od běžných diváků a vedení divadel, což je ideální, neboť to zas může znamenat zajímavější nabídky (ale upřímně – taky vůbec nemusí).

    V rámci vyhlašování různých nominací si však nelze nevšimnout, že odborný zájem někdy bývá zpomalený, což je pochopitelné. Vždyť jen vidět všechny premiéry je nemožné nebo šíleně zběsilé – a tak než se některým kusům a výkonům dostane pozornosti, už mají po anebo nakročeno k derniéře. Často taky zamrzí urputná posedlost vyhlašovat TU jedinou nejlepší inscenaci či TO jediné divadlo roku – mně osobně se tak znovu nastartuje pocit z dětství, kdy ve finále soutěže krásy bylo deset nádherných žen, z nichž bylo nutné vybrat nekrásnější, což nešlo, ale stejně se to udělalo. Proč? Protože prostě proto.

    Za jedinou sezonu se v našem oboru objeví tolik skvělých (a rozdílných) výkonů a jen jeden je pak označen za nejlepší. Často se tak musí porovnávat neporovnatelné, hodnotí se bez širšího kontextu a v nejhorším případě přijde pro mimopražské argument, který mi asi omylem vyzvonil člen nejmenované komise: On ten výkon z nahrávky nepůsobil tak silně jako jiný naživo, víte? Jasně že vím, ale z nahrávky se výkony nehodnotí… nebo… ach jo, ono je vlastně v naší republice těch divadel moc…

    A taky jsou tu ty ceremoniály. Za posledních patnáct let jsem byla svědkem několika tak trapných (na jejichž kvalitu přiložily nemilosrdnou lupu online přenosy), že jsem vděčná za málo. Stačí mi, když nikdo nevtipkuje o pettingu s mladými herečkami, vynechají se mimoňské otázky, moderátoři mluví nahlas, srozumitelně a nezakoktávají se, protože nemají text v ruce déle než pár hodin, a všechno se děje dynamicky, takže se ty vázy/sošky/rámečky rozdají jakž takž důstojně.

    Ale copak nemáme a nechceme víc? Třeba podpořit žánrovou pestrost našeho divadla (která je obdivuhodná), soubory bez stálých scén, méně známé mimopražské nebo mladé talenty – co kdyby se třeba ocenilo více subjektů bez ohledu na pořadí? Jasně, pokazilo by to strukturu večera postaveného na tom, že nakonec někdo dostane korunku a šerpu, ale vadilo by to moc? Vždyť v jádru jde hlavně o to, že si našeho oboru vážíme. Měl by to být náš večer, oslava, že můžeme tvořit – což někdy prostě spíš není… Přijde mi totiž, že některá udílení jako by víc řešila, jak nás vidí veřejnost. To je samozřejmě důležité, ale kvality zábavních estrád stejně nějaké divadelní ceny nemají šanci nahradit a pro většinu diváků zůstanou nudou vhodnou k přepnutí, tak proč tolik lopotění tímhle směrem, když existuje jednoduchá rovnice: pokud si my budeme vážit udílení našich cen, postoj veřejnosti nám může být jedno.

    Čímž se dostávám k věci poslední. Ve výsledku mi totiž u slavnostních večerů přijde daleko důležitější než trofeje obyčejné setkání se. Těch několik hodin, kdy lze v jednom sále potkat divadelníky z celé republiky. A nejde o raut, víno a arašídy zdarma, ale o vytržení z každodenní rutiny. O pozitivní zastavení se. TO má smysl. Takže: vraťme prosím nejen k Tháliím oficiální večírek. A nemusí jít nutně o dekadentní pitku na Žofíně zdarma, divadelníci si své šampáňo jistě rádi zaplatí, jen když bude kde a s kým.


    Komentáře k článku: Ocenit a nesetkat se?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,