Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 12)

    Dva mimoběžné časopisy, pražský a brněnský

    Jak vidno, týdeník A2 se – v rozporu s očekávání mnohých, především starších čtenářů i autorů LtN – nestal nástupcem rozdělených Literárních novin. Byl to prostě nový, „na zelené louce“ vzniklý kulturní časopis. S předchozími LtN měl ovšem společnou nejenom část redaktorů a některé autory, ale i převažující levicové naladění, které možná vyplývá i z generačního omlazení redakce i z nově předpokládaných čtenářů pod třicet let. (Kdo nebyl ve dvaceti levičák, nemá srdce. Kdo je jím i po čtyřicítce….)

    Články souhlasně citující Marxe nebyly výjimkou, antiamerikanismus, multikulturalismus (ve smyslu „politicky korektního“ přístupu k antievropským etickým postojům) či antiizraelismus, ba dokonce i anarchistické myšlenky byly běžné (a jsou dodnes). Z kraje ale ještě bylo možno otisknout i polemický názor.

    Oficiální vydavatelský subjekt byl nejasný (tiráž uváděla Společnost Kulturní týdeník A2, s.r.o., která vypadala dost virtuálně), ve skutečnosti to byl ovšem financiér A2, pan Legran, prý levicově smýšlející francouzský podnikatel investující ve Východní Evropě. Levičácký miliardář – to nemá chybu! O jeho nezištnosti ovšem nelze pochybovat, A2 je a zajisté vždy bude časopis ztrátový.

    Tím ovšem také de facto – bez formálního rozpuštění – skončila celá nepatočkovská SPLN a všechny její orgány. Svým postupem tedy docílil J. Patočka toho, že „Hvížďalův“ VSPLN a ani příslušná SPLN už de iure i de facto přestaly existovat. A tak jsem se stal, velice rychle, opět zcela nezávislým zpravodajem této kauzy, jakkoli jsem do A2 občas psal. To ale nebyla závislost: psal jsem i leckam jinam, většinou daleko pravidelněji.

    +

    Vítězné brněnské LtN měly opět politikou nerozptylovaného šéfredaktora na plný úvazek. J. Patočka totiž vystoupil ze Strany zelených. V této straně byla před jejím sjezdem (25. IX. 05) dvě křídla: Jedno, vedené tehdejším předsedou Janem Beránkem (patřil k němu i J. P.) chtělo mj. jít do parlamentních voleb v červnu 2006 v širší předvolební koalici malých, většinou mimoparlamentních stran. Druhé, vedené pražským zastupitelem a bývalým ministrem živ. prostředí v Tošovského vládě Martinem Bursíkem, chtělo jít do voleb samostatně. Beránek veřejně prohlásil, že na sjezdu SZ nebude kandidovat na předsedu strany. Při volbách nového předsedy SZ Bursík vyhrál, J. Patočka s několika sympatizanty stranu opustil, J. Beránek setrval jako řadový člen a s ním i další „Patočkovci“, např. Matěj Stropnický, takto smluvní autor LtN.

    +

    Rozhodl jsem se dořešit svůj vztah k „brněnské SPLN“, a proto jsem 2. IX. 05 napsal následující dopis předsedovi jejího výboru A. Klimentovi:

     Vážený pane předsedo!

    Na letošní první jarní den jsem na hlavičkovém papíře s adresou pražské redakce Ltn dostal od Vás dopis. Stálo tam v podstatě tolik, že SPLN má nepořádek v evidenci členstva, a proto je přiložena přihláška za člena, kterou má každý zájemce o členství vyplnit, podepsat a do týdne poslat zpět. Také má každý zaplatit 250 Kč (složenka nepřiložena, číslo konta neuvedeno). Podstatná věta: „Po obdržení Vaší žádosti a zaplaceného vstupního poplatku Vám výbor zašle rozhodnutí o přijetí za člena, které Vás bude opravňovat k účasti na valné hromadě společnosti.“

    Obratem jsem přihlášku doporučeně odeslal a bankovním příkazem zaplatil na bankovní konto Ltn, uvedené v tiráži. Žádné „rozhodnutí o přijetí za člena“ jsem ale nikdy nedostal (a nejsem takový zdaleka sám). Jsem tedy členem SPLN nebo ne? Předpokládám, že ano, protože jsem vše požadované učinil. Pokud je tomu tak, prosím o zaslání slíbeného potvrzení a dále o to, abych se mohl seznámit s tím, kdo jsou moji kolegové. Jinými slovy:mám, jakožto řádně platící člen SPLN, přístup k seznamu členstva? Kde a jak?Kolik nás vlastně je?

    V očekávání Vaší odpovědi

    Dr. Petr Pavlovský

    Odpověď přišla 11. X. 05. Marta Čapková, nejspíš sekretářka redakce (v tiráži není uváděna) se mi omlouvá, že jsem potvrzení o členství dosud nedostal a přikládá je. Zní: Výpis ze seznamu členů Společnosti pro literární noviny, následují mé nacionále a adresa a pak : Členství vzniklo rozhodnutím výboru v roce 1991. Podepsán Alexandr Kliment, předseda Výboru Společnosti pro Literární noviny.

    Sdělení má drobný „vakl“: v roce 1991 jsem členem SPLN zcela spolehlivě nebyl (byl jsem jenom pravidelný autor), vstoupil jsem písemnou přihláškou až na valné hromadě roku 1999.

    Dále se mi v dopise sděluje, že vzhledem k zákonu o ochraně osobních údajů mi může být poskytnut pouze jmenný seznam členů SPLN – pokud o něj budu mít zájem. Domníval jsem se, že můj zájem z předchozího dopisu vyplývá zcela jasně, ale přesto jsem jej obratem mailem projevil. Tak jsem získal seznam 46 členů, mezi nimiž je řada „aktivistů A2“ (Bělunková, Cieslar, Hvížďala, Jungmannová, Just, Pavlovský). Podle mého odhadu je to asi pětina členů předkrizové SPLN.

    +

    V tiráži LtN č. 40 (3. X. 05) jsem zaznamenal malé, avšak pravděpodobně důležité změny: už tam nebyl do té doby obligátní údaj o tom, že jsou vydávány s podporou Nadace Michaela Kocába. (Od počátku roku 2006 bylo už ale v tiráži opět LtN vycházejí s podporou Nadace Michaela Kocába a Ministerstva kultury ČR; M. Kocáb byl uváděn jako člen redakční rady.)

    Adresa redakce poprvé i brněnská – Poštovská 8C (pražská pak změněna ze Školské na Senovážné nám.). Na s. 2 pak rozkošný politický komentář Zelení bez mediální mlhy z pera samotného šéfredaktora, jehož podtitul mluvil za vše: Vstup stávající Strany zelených do Sněmovny není pravděpodobný. A není ani žádoucí. Nepřejícnost otcem myšlenky!

    Matěj Stropnický Foto archiv

    Tento rozbíječský postoj k SZ zůstává Patočkovi i v roce 2008. Jako místopředseda republikové rady tam totiž působí zmíněný autor LtN Matěj Stropnický (viz moje polemika s ním níže), který je jedním z hlavních oponentů stávajícího předsedy Martina Bursíka. Ten stranu dovedl roku 2006 do parlamentu a posléze i do vládní koalice. Oponenti Bursíka chtěli naopak aby SZ vystoupila z koalice, kritizovali zahraniční politiku prováděnou ministrem za SZ Karlem Schwarzenbergem, především projekt amerického protiraketového radaru v ČR, nechtěli jadernou energii, jakkoli bez ní jsme absolutně závislí na Rusku, byli proti našemu (ze členství v NATO vyplývajícímu) angažmá v Iráku atp. Kritika členství v NATO se už ovšem skandálně kryla se zahraničněpolitickým programem KSČM (sic!).

    +

    „Brněnské“ LtN se v roce 2005 konečně staly jakýmsi levicovým či spíše levicově-radikálním pandánem Respektu, což jsem prognózoval už v září 1999, a o což J. Patočkovi zřejmě od počátku šlo. Název byl ovšem zavádějící, začaly to být spíš Neliterární noviny.

    Kombinace literatury s politikou (LtN mají stále ještě podtitul Kulturně-polický týdeník) v témže periodiku je pozůstatkem z dob umírněné totality 60. let, kdy časopis typu Respekt prostě nemohl existovat.

    V pondělí 17. X. 05 jsem si koupil LtN č. 42. Byl jsem s nimi hotov za hodinu. Byly nejenom nesnesitelně levičácké (psali tam i autoři, kteří psali též do deníku KSČM Haló noviny), ale měly i málo původních textů. Cca dvě třetiny překlady, dílem přiznané a dílem nepřiznané (zpravidla větší část příslušného, původně se tvářícího textu). Ono se to ovšem docela dobře poznalo, ať už podle kalků, chybně zvolených synonym (např. kostým místo kroje) a nejvíc podle chybného užívání zájmen můj – svůj ve všech pádech. Z respektovaných autorů zbyl snad už jen J. Pehe (většinu popíše plodný Jan Šícha).

    Další „kontrolní“ LtN jsem zakoupil za pět neděl. Nalezl jsem v nich mj. materiál, který mi zvedl adrenalin do té míry, že jsem poslal následující polemiku:

    Matěj Stropnický píše (Listopad plačtivý a povrchní, LtN 2005/47), že pro odlišení komunismu a nacismu je třeba „oddělit ideologii od historie“. Jeho následující „ilustrativní odlišení“ je ale samo velice povrchní a nepřesné.

    „Nacismus… je útlakem z principu“.

    A komunismus s jeho permanentním třídním bojem snad ne? V čem je rozdíl mezi diskriminaci za původ národnostní (zdaleka ne jenom Židé) a za původ třídní? Jistě, Žid se k Árijcům dát nemohl, ale např. člověk, označený za kulaka, mohl ke komunistům vstoupit také dost těžko. Navíc i v komunistických režimech je doložitelný antisemitismus, nemluvě o bolševických genotransferech (krymští Tataři a další malé národy) a genocidách (pobaltské národy, Ukrajina) nemluvě.

    „Komunismus likvidoval rovně podle běžného kritéria – nepřítel je ten, kdo je proti mně“. Ale kdeže! Likvidovány byly celé vrstvy obyvatelstva, v nichž spousta jedinců neměla ani tušení, že nějaký komunismus existuje. Stačily nevhodný původ, majetek, příbuzní a někdy i pouhá náhoda – potřeba doplnit počty plánovaného transportu do gulagu. Když už se autor nechce obtěžovat studiem příslušné literatury, nechť se podívá na slavný gruzínský film Pokání!

    „Za zločiny válečného nacismu nese odpovědnost jen nepatrná skupina spoluobčanů“. To ovšem platí jenom pro Čechy, jakkoli i u nás bylo kolaborantů požehnaně, už ne pro československé Němce, Slováky a Maďary, o Francii či Norsku nemluvě. Ale co občané ostatních států? Nejenom Německa, ale též jeho spojenců! Nebyl snad podíl obyvatelstva na předválečném a válečném totalitním režimu v Rakousku, Maďarsku, Itálii, Chorvatsku a konečně i na Slovensku také masovou záležitostí?

    Nedávno vyšlá kniha českých historiků o naší II. republice přesvědčivě ukazuje neuvěřitelný český antisemitismus, který se projevoval např. v podlé likvidaci profesní konkurence (umělci, lékaři, právníci, architekti atd.), ba i jinak, např. v Sokole, který měl řadu židovských členů. To skončilo až Protektorátem, který nás do jisté míry morálně zachránil: Češi nemohli, resp. nesměli (na rozdíl od Slováků) arizovat. Sokolové se stali terčem kruté perzekuce, přestali s antisemitismem a začali mnohde Židy podporovat, někdy i zachraňovat. Vzato globálně a v časovém porovnání (nacismus měl mnohem méně času a do jisté míry se omlouval válkou, zatímco komunismus vládl u nás v míru 40 let): v procentu spolupachatelů tu není zásadního rozdílu.

    Obávám se, že kýžené rozdíly je daleko snazší nacházet právě spíš v ideologii (teorii) než v historii (praxi). Jde tu přece nominálně o dva socialismy, z nichž ale jeden je národní (nacionalistický), zatímco ten druhý je internacionální, principiálně globální a potenciálně zahrnující všechny – na způsob katolicismu.

    LtN se ovšem chovaly stejně jako před krizí, polemické názory většinou netiskly (redakce mi ani neodpověděla).

    +

    LtN se začaly snažit o nábor nových předplatitelů, a to tak, že začaly na vlastních stránkách zveřejňovat inzeráty s tvářemi svých známějších autorů a nápisem PŘEDPLAŤTE LITERÁRNÍ NOVINY sobě nebo svým přátelům (především E. Kantůrková).

    Tyto inzeráty se objevily i v některých dalších časopisech. Jeden jsem nalezl v Revolver Revue 2005/61, s.42. Pod fotografií Jiřího Pehe (pozadí tvoří dva regály knihovny) stojí: Literární noviny doporučuji každému, koho zajímají neotřelé názory na politiku, kulturu i společenské dění obecně. A samozřejmě i těm, které zajímá literatura a umění. Literárky jsou dle mého soudu dnes nejméně konformistickými českým periodikem. Je z nich pokaždé cítit, že se nesnaží zavděčit ani bohatému vydavateli se specifickými zájmy, ani konkrétní politické straně, ani mocným inzerentům. Navíc jsou příspěvky, které v nich lze najít, inteligentní, psané vesměs kultivovanou češtinou, která se z jiných publikací vytrácí a (což je možná nejdůležitější) často nastolují nová důležitá témata.

    Foto archiv

    Český génius Jára Cimrman: Když se nepochválíme sami, nikdo jiný to za nás neudělá. Ovšem uvádět literaturu souřadně s uměním je podobné, jako napsat „pro milovníky vepřového a jídla“. S tou kultivovanou češtinou to také není tak horké, v překladech (obzvláště z The Guardian) je často takové množství kalků, že by to člověk mohl snadno překládat zpátky do angličtiny.

    V literárním obtýdeníku Tvar (2006/1), v rozhovoru s M. Jarešem a L. Kasalem říká Antonín Brousek: Na těch dnešních Literárkách mi nejvíc vadí ten ekologický, nazelenalý nátěr, přičemž kultura a literatura je v nich potlačena. Myslím, že tato výtka neodpovídala skutečnosti, že je opřena pouze o pověst šéfredaktora. Literárky totiž, bohužel, ekologistické nijak zvlášť nebyly (uvítal bych, kdyby byly); jejich směřování bylo prostě levičácké, což se sice se „zeleností“ v evropské politické praxi dost často překrývá, ale nijak to s ní principielně nesouvisí. Ekologismus, ve smyslu šetrnosti k přírodě, ve snaze zachovat či obnovit hodnoty, které tu už v minulosti byly a byly jen narušeny a poničeny barbarstvím člověka, má po mém soudu filosoficky daleko blíž ke konzervativismu.

     


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 12)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Prosím správce blogů,
      aby konečně vyvěsil můj blog No. 38 na tento 38. týden, který jsem mu už v sobotu poslal a dnes znovu!

      17.09.2012 (3.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,