Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    O vztazích a sebevraždách   

    A studio Rubín zvládlo ve velmi okleštěné sezoně 2020/2021 uvést dva tituly (pomineme-li v září 2020 vyrovnaný rest ze sezony předchozí, Perníkovou chaloupku): Na konci století ryb a Osobní Fudži. Oba bychom mohli zařadit do hlavní repertoárové linie divadla – na základě cizích předloh, ať již sloužících jako výchozí inspirační materiál, nebo jako zdroj přímé dramatizace, vyprávějí s příznačným ironickým odstupem o vztahových peripetiích mladých lidí.

    Richard Fiala a Tereza Švejdová. Foto: archiv divadla

    V polovině června premiérovaná inscenace Osobní Fudži, pod níž je jako autorka uvedená Lucie Ferenzová, jako dramaturgyně (spolu s Ferenzovou) umělecká šéfka A studia Dagmar Fričová a jako režisér Jiří Ondra (dnes tedy tvůrčí jádro divadla), čerpá stěžejní měrou z románu Harukiho Murakamiho Norské dřevo. Slouží jako dějová kostra pro vyprávění příběhu pětice postav – Yoriho, jeho přítelkyň Kumiko a Misaki, přítele Takahira a jeho přítelkyně Hitomi –, jež probíhá v zásadní perspektivě jejich osobní zkušenosti se smrtí. Yori a Kumiko jsou figurami, jejichž tíživé existenční rozpoložení vyvolala nečekaná a (pro ně) nepochopitelná sebevražda přítele Akia. Takahiro a Misaki (byť prošla zkušeností s umíráním rodičů) jsou v kontrastu k nim „šťastnějšími“ povahami, hédonistickými, bezstarostnými, ač nakonec i nad sebestředným a pragmatickým Takahirem sklapne past…

    Jiří Panzner, Richard Fiala a Václav Hoskovec. Foto: archiv divadla

    Ferenzová čerpá i z dalších zdrojů, mají ale více méně doplňkový či ornamentální charakter (nepodporováním, či dokonce plným vyvázáním příběhu z japonského prostředí a kultury by myslím z hlediska sdělení nedošlo k žádné újmě) a stejně zbytné jsou i odkazy na aktuální dění. Konečně i samo téma smrti, které tvůrci v doprovodných materiálech tolik akcentují, reálně představuje spíš jen pozadí toho, oč v textu jde primárně: o vztahové záležitosti.

    Ondra dává, zvláště zpočátku, dění zádumčivý tón, a zřejmě i proto inscenace působí jakoby bez šťávy. Teprve později se režisér přikloní ke svému obvyklému režijnímu principu – budování scénické akce v osvěživě ironickém kontrastu vůči textu, též za pomoci ponejvíce naživo provozované hudby, která nejednou jako organizující motor výstupů dostává prostor v množství řekl bych až nadměrném. Potíž je ale především v tom, že Ondrovy nápady působí nahodile a rozbíhavě, je jich moc, téma inscenace spíš rozostřují, než aby mu dávaly pevnější rysy. Překáží i japonské scénografické prvky (celá scéna ostatně působí jaksi neurovnaně, bez řádu) či chtěné vtípky typu mužského ztvárňování ženských rolí.

    Tereza Švejdová a Richard Fiala. Foto: archiv divadla

    Jevištní akce s textem asociativně zajiskří jen občas – nejvíce ve scéně erotického sblížení Yoriho a Kumiko. Herci (Richard Fiala a Tereza Švejdová) se během ní zcela svléknou a tuto intimní situaci naruší na Kumiko v léčebně dohlížející Rey – ta „nechtěně třetí“ (už u Murakamiho), již představuje v nevzhledných slipech na zemi zprvu odpudivě rozpláclý Václav Hoskovec (též autor a interpret hudby).

    Ani závěr inscenace není řešen příliš šťastně: heslovitý sled informací, kudy se ubíraly další cesty postav, je předveden doslova jako jejich běh za doprovodu hlučné a ryčné hudby. Hercům není téměř rozumět a osudy postav, buďto neodvratně nabírající logické vyústění, nebo se naopak náhlým veletočem událostí nečekaně proměnivší, nedostávají prostor patřičně vyznít; lyrické finále, dodávající neutěšenému vyprávění chlácholivou katarzi, zvolenou strategii příliš neospravedlní.

    Stručně: Osobní Fudži není nějakou vyloženou prohrou A studia Rubín, jako jí (inscenačně) byly DIY: po tátovi či Perníková chaloupka, k lesku Thelmy a Selmy či Burnout aneb Vyhoř! má ale daleko.

    ///

    A studio Rubín, Praha – Lucie Ferenzová: Osobní Fudži. Režie Jiří Ondra, dramaturgie Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová, scéna a kostýmy Ivana Kanhäuserová, hudba Václav Hoskovec. Premiéra 14. června 2021 (psáno z reprízy 28. června).

    ///

    Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

    ///

    Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: O vztazích a sebevraždách   

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,