Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

    O všem a o ničem aneb Kam kráčíš, Nitro?

    Mezinárodní festival Divadelná Nitra se konal letos po dvacáté šesté. Finanční podfinancování se zřetelně odrazilo na letošním mezinárodním výběru. Svými produkcemi bylo zastoupeno pět slovenských divadel a jen pět zahraničních, z nichž dvě byla česká.

    Myšlenka „šílené grotesky“ Právo na štěstí vychází z deklarace lidských práv FOTO ANDREJ LAMUT

    Festival Divadelná Nitra zpočátku své existence zval do svého programu velké a nákladné produkce renomovaných evropských režisérů, které jsme neměli možnost do té doby u nás (tedy v Česku či na Slovensku) vidět. Později se festival politizoval. Přivážel politické, často dokumentární divadlo. Mnohdy šlo o produkce snad až příliš přímočaré, apelativní, jednoduché, bez většího divadelního rozměru. Jako by si festival na tomto trendu zakládal a pokládal jej za svoji přednost a identitu. V poslední době festival z tohoto trendu poněkud slevil, ale objevil se zato nový fenomén, který bych nazval „chudoba“. Velké produkce jsou tytam. Na festival přijíždějí menší soubory a i celkově jako by akce ztrácela na výlučnosti a velkoleposti.

    Právo na štěstí

    Jako první se představila americko-slovinská inscenace Právo na štěstí (Pursuit of Happiness). Slovák Pavol Liška, který dlouhá léta žije v USA a prosadil se na Off-Off Broadwayi, založil se svou americkou partnerkou Kelly Copper soubor The Nature Theater of Oklahoma, jehož název odkazuje na jméno divadla z Kafkova nedokončeného románu Amerika. K práci na inscenaci, kterou jsme měli možnost v Nitře vidět, Liška pozval mezinárodní lublaňský taneční soubor, jehož tanečníky „napasoval“ do své produkce. Ta vedle dynamického pohybu využívala téměř shakespearovský verš, ovšem v trochu divné, zřejmě uměle vytvořené, hodně stylizované, upravené angličtině.

    Myšlenka této „šílené grotesky“ vychází z deklarace lidských práv, kde je „právo na štěstí“ zakódováno. Ocitáme se v typickém americkém salonu, kde postavy v kovbojských kostýmech nedělají nic jiného, než že pijí alkohol. Postavy stále hovoří a trochu i tančí, ale kovbojové to evidentně nejsou. Po chvíli jeden z nich začne vyprávět, že jsou postavy z jakéhosi filmu, které se pokusily zasáhnout do irácko-amerického konfliktu a chtěly v něm obě strany usmířit. Nakonec zahynuly, neboť štěstí, které si naplánujeme, není možné dosáhnout. Trochu banální pointa a trochu „nijaké“ – tedy nevýrazné, formou nevýbojné – představení. U diváků – pro mě trochu záhadně – vyvolalo standing ovation. Ovšem jak mě upozornili mí slovenští přátelé, tato forma ohlasu je dnes na Slovensku tak zneužívaná, že z ní nelze hodnověrně soudit, co si diváci o této produkci opravdu mysleli.

    Jedno gesto

    Jako další zahraniční divadlo se představil varšavský Nowy Teatr s inscenací Jedno gesto. Jde o autorské představení Wojtka Ziemilského, režiséra a tvůrce, který se obyčejně zabývá multimediálním divadlem. Tentokrát sáhl do oblasti problematiky hluchoněmých a osob s poruchou sluchu. Zabrousil i na téma znakové řeči specifické pro dané země. To vše názorně předvedl za účasti čtyř protagonistů, skutečně sluchově postižených lidí. U dvou se zbytky sluchu, tedy i s jakousi deformovanou řečí. Jejich projevy vtipně doplňovaly filmové animace. Představení mělo charakter spíše naučné přednášky, i když jistou vtipnost mu nebylo možné upřít. Pokud chtěl Ziemilski názorně ukázat svět ticha hluchých, tak to se mu povedlo beze zbytku. Avšak do divadla emocionálního a velkého plátna toto popisné, věcné divadlo mělo daleko. Ovšem z hlediska letošní festivalové „chudoby“ byla inscenace svým minimalismem a skromnými scénickými prostředky typická.

    Zvizdal

    Naprostým dramaturgickým omylem bylo dle mého soudu představení belgického souboru Berlinz Antverp nazvané Zvizdal (Černobyl tak daleko, tak blízko). Oficiálně šlo sice o takzvané dokumentární divadlo, ovšem k divadlu měla tato produkce hodně daleko. Už proto, že zcela chyběli herci… Slawomir Mrożek kdysi řekl, že divadlo je skupina lidí, kteří chtějí něco sdělit někomu, kdo je ochoten je poslouchat. A tady první část podmínky scházela. Tato produkce totiž byla pouhopouhým filmem – pětasedmdesátiminutovým dokumentárním záznamem života a smrti dvou starých lidí, kteří neopustili zónu po atomovém výbuchu v Černobylu a žili zde dlouhých devětadvacet let – až do smrti – v naprosté izolaci. Film se promítal na velké plátno uprostřed sálu (diváci seděli z obou stran). Pod ním ve třech mísách stály malé modely jednoho statku ve třech ročních obdobích – v létě, v zimě a na jaře, které byly v průběhu promítání s odkazem na dění na plátně mírně osvětlované. Pokud bychom produkci brali jako zajímavě promítaný filmový dokument, je vše v pořádku a samotný snímek byl v mnohém pozoruhodný, ale divadlo to v žádném případě nebylo.

    Domácí Divadlo Andreja Bagára nabídlo inscenaci Jánošíka FOTO HENRICH MIŠOVIČ

    Češi

    České divadlo bylo zastoupeno dvěma inscenacemi – Black Black Woods v podání otce a syna – Rosti st. a Rosti ml. – Novákových v režii a choreografii slovenského tanečníka a choreografa Jozefa Fručka a jeho řecké partnerky Lindy Kapetaney v produkci La Putyky a monodramatem Davida Zábranského Herec a truhlář Majer hovoří o stavu své domoviny Studia Hrdinů v režii Kamily Polívkové. O obou se v Divadelních novinách psalo, tak se jim zde věnovat nebudu. Snad jen uvedu, že byly přijaty pozitivně a česká účast byla hodnocena vysoko jak v odborných, tak laických ohlasech.

    Domácí

    Slovenský výběr byl reprezentativním průřezem nejdůležitější místní tvorby. Velmi uváženě jej vytvořil Miklós Forgács, který také k jednotlivým představením měl vynikající esejistické anotace.

    Domácí Divadlo Andreja Bagára nabídlo inscenaci Jánošíka. Nešlo však o klasické drama Jiřího Mahena, ale o starý, archaickým jazykem psaný text Márie Razusové-Martákové (1905–1964), která hru napsala ve čtyřicátých letech v době Slovenského štátu. Pro aluzi na bezpráví tohoto státního útvaru se inscenace nedočkala mnohého opakování a prakticky byly hra i autorka zapomenuty. Textu nebylo příliš rozumět právě pro jeho archaickou slovenštinu. Ve hře nejde o příběh obyčejného zbojníka, ale o postavu, která se hojně vyjadřuje filosoficky, hovoří o pravdě a spravedlnosti. Jánošík totiž původně skutečně chtěl být knězem, filosofem, ale osud jej zavál na zbojnickou dráhu… Pohled je to zajímavý, hlavní postava je rozepsaná do více hlasů – jako by každý mohl být Jánošíkem. Režie je velkolepá. V inscenaci vystupuje chór s obrovskými hlavami, často jsou zapojeny prvky fyzického divadla a stylizovaného tance, který je protipólem verbální mnohomluvnosti. Kombinace archaického, spíše abstraktního textu a moderních divadelních výrazových prostředků přinesla vynikající výsledek.

    4× Bátovce

    Čtyři alternativní divadla nabídla ve vesnici Bátovce, asi šedesát kilometrů vzdálených od Nitry, kam diváky zavezl autobus, projekt pod společným titulem Miracles. Všechna představení byla nonverbální se silně duchovním rozměrem.

    První část se odehrála na přehradě Lipina, kde vystoupil soubor Debris Company s projektem nazvaným Hypotéza: Zazrak os, prostor, čas. Člověk. Není na škodu pár popisných faktů. Dívali jsme se z přehrady na postavičky v dáli, v bílém, které se všelijak shlukovaly. Později se jedna z nich vydělila a šla na opačnou stranu. Jiná se pohybovala s jelení hlavou. Na druhé straně, v industriálním prostoru, hrála žena na violoncello a jiná postava v bílém tančila. Po vodě plula loďka se ženou, která operně zpívala. Tedy představení bylo jakýmsi krajinným obrazem, byly v něm pohyb, poezie a silné snové kouzlo.

    Další představení performerky Slávy Daubnerové pod titulem Hladanie ztraceného času se odehrávalo ve třech prostorách. Na hřišti u školy, kde byli žena-vamp, muž s dlouhými vlasy, tetka, dítě, nějací muži. Vše bylo osvětlené z auta. Pokračovalo se na obrovském palouku. Sláva byla jelenem. Vamp ji trefil šípem. Dokola jezdilo auto. Třetí část byla na školním dvorku, kde nás postavy oslňovaly zrcadly. Zase jsme byli svědky alegorií, metafor, neproniknutelných tajemství.

    Třetí část tohoto projektu, kterou připravilo Divadla Potoň, se jmenovala Revitalizácia zázraku a odehrávala se v evangelickém kostele. Diváci seděli na chóru. Dole byla postava s maskami, které rozdávala do lavic. Do lavic si sedly tajemné postavy a házely do uličky balonky. Dosud znějící meluzína se změnila v sakrální hudbu. Postavy různě polehávaly. Ptakopyskové přinášeli k oltáři koule. Postavy šly k nim a mizely. Představení skončilo a my, diváci, jsme stáli frontu, abychom se podívali, co to bylo za koule, kam mizeli…

    V poslední části vystoupil soubor Med a prach. Jmenovala se Gramatika zázraku v dvoch častiach. Odehrávala se v ohraničeném prostoru. Byl v něm muž lovící ryby, žena s nůší, žena s hořícím vozíkem a jiné postavy. Muž se odplazil ven. Šli jsme za ním. Stály tam stany s občerstvením Divadla Potoň…

    Kombinace výrazných prostředí (hluboký venkov), noci s poezií obrazů a fyzických jednání dávala všem částem i celku charakter magie a opravdového divadelního zázraku.

    Běsi

    Nitranská přehlídka slovenských inscenací pokračovala představením Běsů (Posadnutí) v režii absolventa pražské KALD DAMU Braňa Mazúcha a v podání rusínského souboru z Prešova. Hrálo se bez překladu, což při kombinaci tohoto jazyka s polštinou, ukrajinštinou a češtinou bylo velmi náročné. Inscenace byla z hlediska herecké techniky poměrně konzervativní, herci jsou totiž z převážné většiny absolventy kyjevské vysoké divadelní školy, kde se dává důraz na K. S. Stanislavského. Diváci seděli ze dvou stran, uprostřed byl prázdný prostor s minimálním mobiliářem. V představení byly zachyceny dost otrocky všechny motivy Dostojevského díla včetně Stavroginovy zpovědi. Herci byli nezajímaví, bez charismatu. Kirilova dokonce v záskoku hrál sám režisér. Působilo to hodně ošuntěle, jako oblastní divadlo druhé kategorie.

    Válka nemá ženskou tvář

    I další slovenské představení přehlídky byla dramatizace, tentokrát románu laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové Válka nemá ženskou tvář v podání martinského Komorního divadla v režii Mariána Pecky. Kniha je polyfonií ženských výpovědí z doby velké vlastenecké války, kdy v SSSR asi milion žen vstoupil do armády. Je to neobvyklý pohled na válku, až naturalistický, jak ji prožívala ženská populace. Těžké fyzické podmínky, špína, láska a sex, vše ve skromné režii. Tentokrát bez velkého čarování. Scénické prvky včetně občas používaného módního videa a voicebandu, někdy si vypomáhající promítáním původního textu autorky, tedy vstupem literatury. Válka v podání sedmi hereček vyvolává pocit až fyzické nevolnosti. Upozorňuje na osobnostní a tělesnou deprivaci, zachycuje ale také poválečné rozčarování spojené s pochybným morálním hodnocením účastnic války v sovětské společnosti. Opravdu silné psychologické divadlo. Na nic velkolepého si nehraje, přitom sděluje hlubokou pravdu o životě v krajních podmínkách.

    Elity

    Posledním představením ze Slovenska byly Elity, autorské dílo českého režiséra Jiřího Havelky připraveného v bratislavském SND. Hlavní dějovou linku tvoří proces shánění lidí v jednom bratislavském konspiračním bytě, jakémsi „akváriu“, pro podpis spolupráce s StB. Některé postavy spolupracují ihned, jiné se brání, ale často se neubrání. A sledujeme i dění pozdější. Dojde k zničení tohoto bytu, postavy jsou v něm ale stále lapené jako v akváriu, které má nyní charakter televizního studia. A pokoušejí se hájit v nových časech. V inscenaci hrají velké hvězdy SND – Emília Vášáryová, Táňa Pauhofová, Richard Stanke, Alexander Bárta, Dano Heriban, Emil Horváth ad. –, které nepříliš věrohodně napsaným charakterům dodaly jistou pravdivost, lidskou autenticitu. Inscenace sice měla u kritické i divácké veřejnosti pozitivní ohlas, ale domnívám se, že v ní jde o dost povrchní a krotkou analýzu normalizačních praktik. Škoda, nápad to byl dobrý, ale nebyl dotažen do důslednějšího tvaru a výsledku.

    Na závěr se dostávám k bolestnému problému festivalu. Jako každoročně měla přehlídka motto. Letos znělo Fundamentals a skrývalo se za ním mnoho líbivých, ale v podstatě banálních slovních proklamací jako spravedlnost, komunikace, tolerance, svoboda… Bylo to o všem a o ničem.

    Co se týče prognózy na příští léta, zněla v různých diskusích a seminářích spíše velmi chmurně, hovořilo se dokonce i o možném zániku přehlídky. Nebudeme předvídat a mějme naději, že jde o příliš černé vidění budoucnosti, které se nemusí splnit. Přejme Divadelní Nitře, aby zase zbohatla.


    Komentáře k článku: O všem a o ničem aneb Kam kráčíš, Nitro?

    1. Vladimír Svoboda /foto/

      Avatar

      Ahoj Jene,
      ozvi se, budeš-li mít chuť si zavzpomínat na bujaré časy naší mladosti.
      Zdraví V.S.!

      21.11.2017 (15.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,