Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    O temnotě zaháněné falešným světlem doby

    Strmá stěna z prken vyplňuje prostor mezi portály jeviště Divadla Na zábradlí. Na ní visí herec Stanislav Majer a přidržuje se smyček na spuštěném popruhu, zatímco s ním jeho kolega Martin Pechlát z hlediště vede dialog o sebevrahovi. Ten pateticko-ironický obraz vratké existence člověka teatrálně připoutaného k příkré stěně máme před očima po značnou část představení hry Petera Handkeho Zdeněk Adamec. Českou premiéru režíroval Dušan D. Pařízek, který je také autorem scénografického řešení.

    V Pařízkově Zdeňku Adamci jsou herci Martin Pechlát a Stanislav Majer (vpravo) pomyslnými mluvčími autora Petera Handkeho i sami sebou FOTO KIVA

    V textu, jenž měl světovou premiéru na Salcburském festivalu v roce 2020 (o inscenaci psala Iva Mikulová v DN 17/2020), zkoumá Handke životní příběh osmnáctiletého Zdeňka Adamce, studenta průmyslovky z Humpolce, který se v roce 2003 upálil na Václavském náměstí v místech, kde spáchal sebevraždu Jan Palach.

    Jaký byl skutečný motiv činu, na nějž se tak rychle zapomnělo? A jeho smysl? Svědectví z humpoleckého sídliště, kde jedináček Zdeněk vyrůstal, útržky dokumentů, novinových zpráv, vzpomínky sousedů a spolužáků nebo detaily osudného rána, kdy vzplála jeho Pochodeň 2003, autor převrací ze všech stran, komentuje, zpochybňuje. Fabuluje a ironizuje. Tak jak to bylo? Co k tomu ještě říct? Teď už nevím. Najednou už nevím, uzavírá Handke poslední větou svůj text.

    Za díla, která s lingvistickou vynalézavostí prozkoumávají okraj a specifičnost lidského údělu, dostal Handke v roce 2019 Nobelovu cenu za literaturu. I na této jeho hře je nakonec nejzajímavější způsob, jak a v jakých souvislostech autor o hraničním příběhu přemýšlí. Že na jeho pozadí ukazuje „temnotu“ našeho každodenního bytí, zaháněnou „falešným světlem“ doby. To vše je zřejmější, když hru čteme. Zaujati obrazem a brilantní hereckou interpretací můžeme mít jako diváci paradoxně pocit, že text „nestíháme“. Hru výborně přeložil Petr Štědroň, vyšla společně s Podzimním blues a slavným Nebem nad Berlínem v nakladatelství Větrné mlýny a zaslouží si naši pozornost.

    Genius loci Betlémské kaple se stal podstatnou součástí premiérového uvedení Pařízkovy inscenace Handkeho textu Sebeobviňování (zleva herci Jiří Černý a Samuel Finzi) FOTO KIVA

    Repliky ani postavy nejsou v textu jasně určeny. Pařízek jej rozdělil mezi herce Martina Pechláta a Stanislava Majera, s nimiž intenzivně spolupracoval už v době svého působení v Komedii. Excelentní hráči, kteří na sebe slyší, jsou pomyslnými mluvčími autora i sami sebou – a ta ambivalence odstupu a zaujetí se spoustou podtextů a narážek je zábavná.

    Dát Handkeho mluveným hrám konkrétní podobu a život není snadné. V křehké metaforické scéně, jako je ta, kdy Zdeněk touží na místě uprostřed lesa, které se stalo jeho hájemstvím, sdílet blízkost jiného člověka, stojí Majer a Pechlát na jevišti do půl těla nazí, jen v červených punčocháčích. Ostýchavě se navzájem tahají za gumu v pase, jako by chtěli nahlédnout do klína toho druhého. Jediné, co mu z té příchylnosti k mýtině tam venku nahoře zbylo, byl pouze stud. Tehdy teda stud ještě žil? Ano, a nejen ve Zdeňkovi, ale žil i mezi námi ostatními, komentuje autor Zdeňkův pokus překonat samotu, možná víc tu existenciální než fyzickou. Pařízkově suverénní inscenaci není moc co vytknout, přesto si uvědomujeme, že jeviště někdy činí význam slov určitějším, než bychom si přáli.

    Do dialogu s textem vstupují také kostýmy Kamily Polívkové. Bílá košile s drobnou folklorní výšivkou a černý oblek odkazují k archetypálnímu, postupně odkládanému mužskému oděvu. Na scéně se objeví i fragmenty brnění, když se mluví o spojení jména Adamec s českými křižáky táhnoucími do Svaté země. Ponižující červené punčocháče svléknou herce takřka do naha, podobně jako Handke „svléká“ samotnou lidskou existenci.

    Prostor hry autor popisuje jako rozlehlou scénu s průchody do všech stran, hustě zalidněnou odpočívajícími lidmi, veřejné místo přístupné komukoli. Možná bývalý refektář kláštera ve španělské provincii Ávila, nebo kde, či obecní sál na tancovačky a slavnosti, s (prázdným) výčepem, v Humpolci v Čechách, nebo tam někde, jak stojí ve scénické poznámce.

    Pařízek volí své minimalistické řešení, onu nakloněnou dřevěnou stěnu, na níž je tak těžké se udržet. Prkna odkazují k jeho starším inscenacím, například dřevěné kostce z Handkeho Spílání publiku, jímž se před časem loučil s divadlem Komedie, nebo hroutícím se stěnám v jeho vídeňských režiích v Burgtheateru (Směšná temnota) a Volkstheateru (Štěstí a pád krále Otakara). Pro další část hry otvírá režisér holé jeviště, stěnu pokládá na podlahu, horizont tvoří vyskládané latě. Z těch posléze herci vytvoří zapříčením mezi portály cosi jako improvizovaný příbytek, „střechu“, jež tematizuje Zdeňkovu touhu po místě, kde může být sám sebou, doma.

    Před inscenací Zdeněk Adamec uvádí Divadlo Na zábradlí jako součást jednoho představení také scénickou podobu Handkeho starší hry Sebeobviňování (1966) doplněnou o pasáže, v nichž autor hovoří o svých kontroverzních postojích k Srbsku a jeho roli v etnickém i náboženském konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tento „prolog“ se hraje v Betlémské kapli nebo v odsvěceném kostele svaté Anny.

    Sebeobviňování je „sebezpytnou“ rekonstrukcí příběhu samotného autora a jeho přístupu k psaní. Pařízek pro něj zvolil česko-německé obsazení, herce Samuela Finziho a Jiřího Černého. Scénář vystavěl velmi promyšleně a dvojjazyčnost inscenace ještě více zdůraznila onu „lingvistickou vynalézavost“ Handkeho tvorby. Publikum ji ale nejspíš nedocení, protože paralelní naslouchání herecké interpretaci, jakkoli je suverénní, a čtení textu promítaného meotarem na zeď je úkol značně přeceňující možnosti lidského vnímání.

    P. S.: Na webu se Divadlo Na zábradlí chlubí, že recyklací scénografie ze starších Pařízkových inscenací ve vídeňských divadlech Volkstheater a Burgtheater se snaží snižovat ekologickou stopu při výrobě inscenace. Otázka je, zda se dopravou prken a latí stovky kilometrů a spotřebou pohonných hmot naopak nezvýšila. Využití místně dostupného materiálu je jedna z hlavních zásad udržitelnosti. Jinak samozřejmě nic proti symbolickému gestu, že režisér použije něco ze starších inscenací jako „stvrzení“ kontinuity své práce, naopak. Ale proč to hned oficiálně vyhlašovat za přitakání společensky odpovědným trendům?

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Peter Handke: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, překlad Petr Štědroň a Jitka Bodláková, dramaturgie Petr Štědroň a Dora Viceníková, kostýmy Kamila Polívková. Premiéry 2., 3. a 4. prosince 2021.


    Komentáře k článku: O temnotě zaháněné falešným světlem doby

    1. KaPo

      Avatar

      Dobrý večer,

      dovolím si odpovědět na Vaši otázku ohledně spotřeby a udržitelnosti vzhledem k dopravě z Vídně do Prahy. Náklady byly velmi pečlivě spočítány a ze srovnání dvou variant – tzn. nakoupit v současné době předražené dřevo, převézt ho, nechat nařezat a povrchově upravit NEBO už jednou zakoupené latě v potřebném rozměru a úpravě “jenom” převézt do Prahy – vyšla jako úspornější varianta cesta z Vídně do Prahy.

      Materiál, který – zdarma – poskytl Volkstheater, by tak jako tak do ČR cestoval, jen o několik měsíců později, a to kvůli plánovanému hostování inscenace “König Ottokars Glück und Ende“” v ND Brno a souvisejícímu záznamu ČT (původní termín byl odložen kvůli pandemii). Burgtheater poskytl – rovněž zdarma – meotary, které byly použity i v jiných inscenacích, například ve Směšné temnotě nebo Kauze Švejk. Cestovaly do Prahy s hercem a hudebníkem Peterem Faschingem vlakem. Tento typ zpětných projektorů s výbojkou se už mnoho let nevyrábí a sehnat je by vyžadovalo objíždění sběratelů, škol či bazarů doslova po celé Evropě a dopravu stovky kilometrů bůhví odkud.

      Uhlíkovou stopu by asi musel spočítat nějaký odborník, ale věřte, že se otázkou udržitelnosti v divadelním provozu s D.D.P. oba zabýváme důsledně, dlouhodobě a kontinuálně, tedy už od časů Komedie až po nejnovější práce v zahraničí. S tím velmi souvisí i koncept modulární scénografie, včetně výběru a užití materiálů a technologií, které jsou pro práci D.D.P. tolik typické a určující. Podrobnější komentář k tomuto tématu by vyžadoval mnohem víc prostoru a především obeznámení se s prací D.D.P. za posledních minimálně deset let. Na tomto místě jen doplním, že nejde o “symbolické gesto” nebo odkazování se ke konkrétním inscenacím, které jmenujete v recenzi.

      Bez ohledu na tento kontext je však pro mě nyní podstatnější reagovat na Vaši zbytečnou narážku na snahu upozornit na možnosti úspor a udržitelnosti v programu k inscenaci. Divadlo Na zábradlí je veřejná instituce a jako taková by měla společensky odpovědné trendy nejen propagovat, ale do své práce a svého provozu přímo implementovat. Zpochybňování takové snahy jenom zdržuje a komplikuje procesy vedoucí ke smysluplným změnám ve vnímání a přístupu (nejen kulturních a veřejných institucí) k životnímu prostředí. Divadlo Na zábradlí se spolu s D.D.P. a celým inscenačním týmem tedy „nechlubí”. Prostě děkuje spřáteleným divadlům Burgtheater a Volkstheater a zároveň upozorňuje na smysluplnost a důležitost takového přístupu. Podstatné přitom je, že se spojily tři kulturní instituce a vyšly si vstříc, protože uvažují udržitelně a všechny tyto procesy a snahy chápou a považují za samozřejmé.

      Velmi se těším na dobu, až tento způsob myšlení zasáhne i širší oblasti veřejného prostoru a součástí zpětné vazby bude třeba i uznání takové aktivity jako snahy o rozšiřování povědomí o možnostech udržitelnosti divadelního provozu.

      S úctou,
      Kamila Polívková

      29.12.2021 (18.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,