Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O stavu divadelní kritiky

    V relativně krátké době se sešla dvě rokování o stavu divadelní kritiky: po kolokviu Quo vadis, divadelní kritiko a divadelní časopisy v rámci bratislavského festivalu Nová dráma (11. května, krátce o něm referoval v DN 2016/12 Jan Kerbr) se 12. října při Mezinárodním divadelním a hudebním festivalu Janáček Brno uskutečnila v Mozartově sále Reduty Konference o kritice. Obou jsem se aktivně zúčastnil a nemohu zůstat nestranným pozorovatelem.

    Iniciátorkou brněnské konference se stala kritička a předsedkyně Rady města Brna pro kulturu Karla Hofmannová, spolupořádala ji řada institucí a médií, zmiňme alespoň Národní divadlo Brno, JAMU a Masarykovu univerzitu. Jednání bylo rozvrženo do čtyř témat, v každém byl prostor pro několik referátů, po nichž měla následovat uzavřená diskuse určených panelistů. Naplnily se mé obavy, že se budou přednášet, v horším případě číst, nesourodé příspěvky, které zdrží a odvedou pozornost od podstatného, a že uzavřít diskusi mezi vyvolené není dobré ani realizovatelné.

    První blok nazvaný Umělecká kritika v médiích samozřejmě umožňoval vyjádřit se i k problémům, jež měly řešit další tři bloky. Převažovali referující ze specifické oblasti hudební či operní kritiky a bylo zřejmé, jak se každý po svém snaží vyrovnat s proměnou poměrů, v nichž dnes píšou své kritické reflexe. Především s tlakem internetových médií, které rozmělňují dřívější přísnou odbornost – divadlo dnes komentuje každý, kdo je na facebooku, kdo bloguje, kdo trousí poznámky při surfování internetem. Nechybělo mnoho a došlo k vyslovení hořké skutečnosti, že se pod tímto tlakem hroutí dosavadní podoby umělecké, zvláště operní kritiky, a zejména jejích tradičních zavedených forem, témat, floskulí, stylistiky. Dokonce se tu diskutovalo, jestli alespoň něco z kritického psaní přece jen není „objektivní“ – prý lze porovnat interpretaci s hudebním zápisem autora!

    David Drozd upozornil na statistické výzkumy, podle kterých se kritikami řídí nejvíc 30 procent návštěvníků brněnského Centra experimentálního divadla. Upozornil jsem, že z podobných výzkumů Opery Europa vychází sledovanost kritik v jednotkách procent, což v českém prostředí potvrdilo statistické šetření Jednoty hudebního divadla. Pro koho tedy vlastně píšeme? Jen pro historii, jak jsme se i v Brně trochu utěšovali? Nebo mají být kritiky jen zrcadlem, zpětnou vazbou tvůrcům, zda své umění dělají dobře? Nebo si kritiky, nedej bože, píšeme a čteme jen mezi sebou jako trochu zvrácenou společenskou hru? Kritizovaly se redakce, které kritiku vytěsňují z kulturních stránek, protože o ni čtenáři nestojí – ale nepřispíváme k tomu nedobrému postoji i my kritikové?

    V druhém bloku Kritika versus reklama došlo dokonce na nepodložené výpady vůči kritikami prý nápadně hýčkanému Městskému divadlu Brno – není v tom korupce? Došlo na nemístné osobní útoky. Třetí blok Marketingové a ekonomické dopady umělecké kritiky přinesl věcnější pohled na různé funkce kritiky, kterou neurčuje jen způsob psaní, ale také čtení, tedy „použití“ kritik čtenáři, marketingovými a propagačními útvary divadel. Ze čtvrtého bloku Odpovědnost kritiky vůči umělcům a návštěvníkům kulturních akcí jsem odešel poté, co přítomní hudební umělci začínali číst druhý ze sáhodlouhých, umně vykroužených apelů na kritiky, jak ubližují jejich egu a jak dokonce mohou necitlivým psaním přervat slibně se rozvíjející uměleckou kariéru. No.

    Příznačné je, pokud jsem dobře pátral, že o jednání konference kuse informoval jen brněnský studentský časopis halas!. Nemyslím, že by se z jednání dal vydat avizovaný sborník. Po mém soudu si odborná, zvlášť operní kritika musí uvědomit, že není „objektivní“ výstupní kontrolou umění, ale poučeným subjektivním vstupem do debat o něm. Kritika prostě není jednou z uměnovědných disciplín, jak se donedávna učilo, a někteří se tak domnívají dodnes.


    Komentáře k článku: O stavu divadelní kritiky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,