Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O písni společné

    Vlasta Burian ve filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese hraje dvojníka krále, který se skrývá před atentátníky. A tak za něho Burianův vychytralý praktický človíček vládne a řádně větrá poměry v královském paláci. Mimo jiné se mu nelíbí ponurá hymna a nařídí složit novou, veselou, vlastně šlágr, na který se dalo pochodovat i tančit. Na tu filmovou scénu jsem si vzpomněl, když český olympijský výbor představil nové verze hymny České republiky, hudebně kuriózní a neuvěřitelně účelové – aby čeští sportovci mohli protáhnout chvíle slávy na stupních vítězů o pár vteřin. Ale také zazněl argument, že píseň Kde domov můj Josefa Škroupa a Josefa Kajetána Tyla je příliš měkká a neburcuje naše sportovce ke kýženým výkonům.

    Pochybnosti o písni Kde domov můj dávno před českými olympioniky vyslovila řada vážených autorit, včetně prvního prezidenta T. G. Masaryka. Při vzniku republiky se však muselo rozhodnout o jednom z hlavních symbolů nového státu a písničku z lokální frašky Fidlovačka (1834) v pomyslném konkursu prosadili hlavně legionáři. Po roce 1989 by se v této logice hymnou klidně mohla stát Modlitba pro Martu. Škroupova a Tylova dojemná píseň slepého zpěváka Mareše zazněla jako sentimentální vložka jinak docela drsného a vlastně neúspěšného kusu, v němž si hrubě nadávají prostitutky a policajt je vyhání z ševcovské veselice. Ivo Osolsobě Fidlovačku považoval za první český muzikál. Dodnes se moc nehraje. Raději se u nás nemluví o tom, že Škroupova melodie nápadně připomíná téma Mozartovy Koncertantní symfonie Es dur pro čtyři dechové nástroje. Konečně písní o krásné rodné zemi bychom v tehdejších fraškách, tedy v lidovém repertoáru, našli požehnaně.

    Evropské národní hymny vznikaly nejčastěji od konce 18. do poloviny 19. století, v době vzniku národních států a uskupení. Případně v souvislosti s hrdinným bojem – v roce 1792 vznikla na barikádách Marseillaisa, zhruba ve stejné době se začala v polských legiích v Itálii zpívat píseň Jeszcze Polska nie zginęla. Každou společnost stmelují a navenek reprezentují symboly. Některé mají dlouhou historii: od středověku měli Češi ve znaku lva a bílou a červenou barvu. V 19. století k nim přibyla lípa jako národní strom. Konečně i budovu Národního divadla si česká, už bohatnoucí a sílící společnost postavila ani ne tak kvůli provozování divadla, jako jeden ze svých symbolů.

    Z doby vzniku Fidlovačky známe víc pokusů o „společnou píseň Čechů“, jak hymnu nazývali tehdejší obrozenci. Pokoušeli se o ni mnozí, zřejmě i Karel Hynek Mácha v úvodní sekvenci Máje (1836), která začíná slovy Čechové jsou národ dobrý a je zcela odlišná od romantických veršů Byl pozdní večer, první máj. Později tuto pasáž zhudebnil Adolf Winter. František Ladislav Čelakovský jednu svou báseň přímo nazval Píseň společní. Dobrým pokusem byla píseň Hej, Slované, kterou Samuel Tomášik napsal shodou okolností také v roce 1834. Slovenskou „společnou píseň“ Nad Tatrou sa blýska napsal už v roce 1844 Janko Matúška. O rok dříve vznikla píseň Moravo, Moravo. Filmaři oblíbený kousek Čechy krásné, Čechy mé je podobného typu jako Kde domov můj. Ale máme i starší písně, které funkci jakési hymny plnily a v roce 1918 se zvažovaly coby možné kandidátky: nejstarší z nich je píseň z počátků české státnosti na přelomu 10. a 11. století Hospodine pomiluj ny (snad poprvé doložena při intronizaci knížete Spytihněva II.), poté píseň Svatý Václave a samozřejmě se skoro vnucoval husitský chorál Ktož sú boží bojovníci. Ten by asi českým olympionikům nejspíš přišel do noty, jen nevím, jestli by jim byl dost dlouhý, asi také ne.

    Symboly se mění se svou společností, ale upravit hymnu z tak pragmatických důvodů považuji za projev současné šílené doby. Hymna a podobné symboly totiž prokazují historickou sílu své společnosti, čím starší, a u lidí oblíbenější, tím lepší. Nejlépe spojené s nějakým hrdinstvím, ale možná patří k jakési podstatě českého národa, že hymnu máme lyrickou. Třeba za pár desítek let uspěje český olympijský výbor s návrhem, aby se hymnou stala oblíbená veselá juchanda Michala Davida Poupata – hezky by se na ni dalo poskakovat.


    Komentáře k článku: O písni společné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,