Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    O odpovědnosti za zdmi baletních sálů

    Bývaly doby, kdy v našich baletních souborech byla nouze o kvalitního školeného tanečníka. Každý měl jistotu – smlouvu na dobu neurčitou, důchod po dvaceti nebo dvaadvaceti letech praxe. A tak nám v osmdesátých letech soubory stárly, nefungovala zdravá generační výměna, v regionech často tančili lidé bez konzervatoří, s motivací to bylo všelijaké.

    Střih do současnosti. Počet osmiletých tanečních konzervatoří narostl na pět, absolventů bývá kolem pěti desítek a u konkursů do českých baletních souborů uspěje sotva čtvrtina. Díky otevření pracovního trhu přicházejí kvalitní tanečníci z Evropy, ale i Japonska, Austrálie nebo Jižní Ameriky. Jsou mladí, univerzální, motivovaní; výše českého platu pro ně není překážkou. Čechů je v našich souborech už jenom asi třetina. Před deseti lety byla konkurence vysoká, dnes je enormní. Na konkursy se hlásí stovky zájemců, uspějí jednotlivci. Díky tomu interpretační kvalita téměř všech našich baletů skokově narůstá a i v menších souborech se může uvádět repertoár, který by ještě v devadesátých letech zatančilo jen pražské Národní divadlo.

    Jenže tato luxusní nabídka kvalitních tanečníků, přetlak na pracovním trhu (nejen českém, ale i celosvětovém) mají svou odvrácenou tvář. Dnes mají skoro všichni tanečníci termínovanou smlouvu, nejčastěji na jeden rok. Vzhledem k povaze práce je to logické a motivační, ale i nebezpečné. Klade to mnohem větší nároky na odpovědnost uměleckého šéfa právě za umělce. Aby nezneužil svého postavení, uměl komunikovat, odhadl zdravou míru zátěže, nevnímal tanečníky jako součástku výkonného stroje, kterou už při malém opotřebení bez problému vymění za jinou. Aby se tanečník nebál vstoupit do názorového střetu se šéfem a nepáchal tím kariérní sebevraždu (smlouva mu nebude prodloužena a v obrovské konkurenci uspěje jinde jen stěží). Bohužel se množí příklady, kdy baletní šéf svou odpovědnou roli nezvládá. Krajním příkladem může být odhalení důvodů, proč byl před rokem odvolán z vedení olomouckého baletu Robert Balogh. Jak napsal Jakub Mikel v MF Dnes, olomoucký šéf si zval mladé baletky do své kanceláře, kde je sexuálně obtěžoval, což ve svých závěrech potvrdila i policie, podle níž byl porušen zákoník práce a antidiskriminační zákon. Obdobné příklady známe z jiných evropských souborů – z týchž důvodů musel z vedení finského Národního baletu odejít Kenneth Greve.

    Jenže neúměrný nátlak či šikana – po našem bossing – nemusí mít jen tuto podobu. Stále častěji prosakují zdmi baletních sálů zprávy o velkém přetěžování tanečníků a až nezdravě vyhroceném pěstování konkurenčního prostředí. Následky jsou jak v oblasti psychiky (někdo zahání stres nikotinem, ale objevují se i zprávy o užívání léků nebo i nelegálních podpůrných látek), tak v oblasti fyzické, kdy narůstá pracovní úrazovost.

    Signálem, že je něco v nepořádku i v baletu pražského Národního divadla, je výpověď, kterou podal uprostřed sezony první sólista Ondřej Vinklát. Připomeňme: talent, který se rodí jednou za desetiletí. Taneční aktuality k tomu vydaly a po několika hodinách stáhly článek, kde zazněly mimo jiné výroky o přetěžování, špatném plánování nebo váznoucí komunikaci. Ne všechny byly autorizované a chybělo stanovisko protistrany. Přesto, i kdyby byla pravdivá jen malá část, je důvod ke znepokojení. Nabízí se otázka, zda do toho mají vůbec vstupovat média a zda by se neměly problémy řešit uvnitř divadla. Jenže jaká je vyjednávací pozice tanečníků, když odbory jsou v baletech slabé nebo vůbec nefungují, když nad každým visí hrozba, že mu za několik měsíců vyprší kontrakt? Ano, je to také o přístupu tanečníků, aby význam odborů nepodceňovali. Jenže může odborová organizace v baletu vůbec efektivně fungovat, když stále více umělců pochází ze zahraničí, jsou čerstvě po škole a svou perspektivu v daném souboru dohlédnou maximálně na horizont roční smlouvy?

    Proto klíčovým slovem baletního dneška je odpovědnost. Uvědomme si, že dobrého baletního šéfa nedělají jen kvalitní inscenační výsledky a plnění povinností vůči divadlu a řediteli, ale také spokojení, zdraví a sebevědomí tanečníci.


    Komentáře k článku: O odpovědnosti za zdmi baletních sálů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,