Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O Kohoutovi, vlku, koze a zelí

    Dosud jsem byl jako ten převozník…, říká Jan Masaryk americké spisovatelce Marcii Davenportové a uvažuje, jaké stanovisko zaujme k demisi demokratických ministrů, aby se šelmy nažraly a pravda zůstala celá. Dramatik a spisovatel Pavel Kohout zahájil večer v Knihovně Václava Havla četbou ukázky ze svého nového dramatu Vítězný únor. Pre­mié­ra bude v říjnu v Divadle Vítězného února. Zatrnulo vám? Pobavilo vás to? Nebo pátráte po mezeře ve vzdělání? Obdobně asi reagovali v MCHAT v roce 2002, když se Kohout zeptal, proč jeho hru Nuly premiérují 21. prosince, v den Stalinových narozenin.

    Převážet druhé mezi opačnými póly vlastního života je prostě tragikomický způsob pokání. A s tématy toho večera – Chartou 77, Kohoutovou tvorbou a statusem bývalého komunisty – je to jako s tou hádankou: jak převézt zelí, kozu a vlka v loďce pro jednoho pasažéra tak, aby se zbylí dva mezitím na břehu nesežrali? A aby piráti, plavící se pod různými vlajkami, nesežrali převozníka, který jako jediný z bývalých komunistů v roce 1989 veřejně uvedl, že mu jeho minulost znemožňuje politicky se angažovat? Kohout pendluje od břehu ke břehu s humorným nadhledem toho, kdo přiznal vinu a odčinil, co mohl. Občas se ovšem blýskne kohoutí hřebínek, zaleskne peří. Když něco trvá dlouho a když se v tom zabydlíte, tak poslední, co máte, je strach, vzpomíná na sedmdesátá léta. Navíc nám hrozilo maximálně pár let vězení, nesměli mučit ani zabíjet. Dodnes nechápu, proč se česká společnost dostala do té vrtule a vzchopila se až v listopadu 1989, když vlastně šlo jen o to, jestli bude, nebo nebude jezdit do Jugoslávie. Jenže připomínka jezevčíka Edy, otráveného estébáky, nebo Tereza Boučková v první řadě, jejíž vztah s otcem poznamenala jeho nucená emigrace, dokazují, že snadné to nebylo.

    Jednoho z posledních žijících zakladatelů Charty 77 ale tíží léta, kdy – zklamán západní demokracií a kapitalismem – neviděl pro záři rudé hvězdy mučení ani popravy. Proto nás převozník Kohout vezme v nové politické hře na začátek svého kruhu a prostřednictvím postavy mladého básníka, kulturního kádra, sveze po vývojovém oblouku reformního komunisty. Budovatelské básně už má, ostatně dodnes je podepisuje, přidávaje dovětek: s omluvou. Většinu jízdy ale poplujeme po blankversu švihnutém alexandrinem, v němž prý věci ztrácejí sprostou obyčejnost a stávají se poezií. Takže styl verše spojí shakespearovské války růží s komunistickým pučem v roce 1948. Úloha převozníka v dějinách už je taková. A to divadlo? Klicperovo divadlo v Hradci Králové, dříve Vítězného února. Snad mu ten současný název vydrží co nejdéle.

    Humor v povídání o genezi a počátcích Charty 77 ovšem publikum vítá. Jako dramatici jsme s Havlem věděli, že každá hra má mít pořádný název, říká k slavné petici, již pojmenoval. Žertuje, že místo guláše musel jíst bifteky, které mu v řeznictví podstrčili na znamení podpory, zmiňuje Havlovy řízky s česnekem, vypráví o zděšení Patočky, Černého a Seiferta, když jim pustili Plastiky, o riskantních změnách v odevzdaném seznamu signatářů – omylem v něm zůstala vzorová osoba a jeho žena Jelena si zase nenechala líbit, že vyškrtli manželky. Vše prý je v knihách Kde je zakopán pes a To byl můj život?. Jsou i jiné knihy, naráží hostitel, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský na nejasná místa. Robespierre, Marat a Danton měli štěstí, že nepřežili Francouzskou revoluci, protože co by pak od těch novinářů a historiků četli, reaguje Kohout.


    Komentáře k článku: O Kohoutovi, vlku, koze a zelí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,