Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O hrdinech thajských bájí

    Kateřina TučkováLetošní leden jsem strávila cestováním po Thajsku. Utekla jsem z české městské zimy do země úplně jiných barev, vůní a zvuků – pročistit si po náročném podzimu hlavu a během cest do hor zkonfrontovat svůj život s životaběhem lidí na opačné straně zeměkoule.

    Přičemž prvních pár dní jsem trávila v Bangkoku, nejen kvůli zvědavosti, zda je neblahá proslulost tohoto města jako Mekky sexuchtivých turistů pravdivá (bohužel ověřeno), ale hlavně kvůli prezidentským volbám. Svůj lístek jsem letos vhodila do urny na české ambasádě v thajském hlavním městě hříchu.

    Celá tato země se svou bohatou kulturou je pro Evropana vlastně jedno velké divadlo, říkala jsem si, když jsem kráčela bangkokskými čtvrtěmi. Některé byly vyhrazeny trhům rozpínajícím se v řádu kilometrů a dělícím se na ovocné, zeleninové, rybí nebo oříškové sekce, ale i na sekce šiček na starých singrovkách (které ze mě div nestrhly košili, jen aby mi mohly zašít dírku v rukávu) nebo kutilů opravujících na rozviklaných stolcích na ulici cokoliv elektronického. A mezi tím nepřetržitý mumraj místních i cestovatelů, skůtrů, tuk-tuků, aut i autobusů. Prostě kabaret divů i divadlo obyčejného života. Dívala jsem se do jeho útrob už několik dní, když mě napadlo, že by mohla být zajímavá reflexe takového života na skutečném divadle. Kdysi jsem v Japonsku navštívila představení tradičního divadla kabuki, a dodnes si na ten silný zážitek i odraz nepřístupné kultury v archetypálních příbězích pamatuji – tehdy jsem v hledišti prožila silný, děsuplný a neobvyklý večer.

    Tak i v Bangkoku jsem hledala, až jsem našla.

    K uvádění tradičního maskovaného tance khon nechal v roce 1930 v městských ulicích vystavět král Ráma VII. moderní divadelní budovu. Protože její architekt studoval ve 20. letech ve Francii, zrcadlí ta stavba evropský funkcionalismus, což je pro Evropana mířícího do Thajského královského divadla Sala Chalermkrung trochu zklamání. Ale hned, jakmile světla v sále zhasnou, zmizí i jakákoliv zhrzená očekávání. Představení předstihuje všechno, co si bylo možno po shromáždění zběžných informací představit.

    Jeviště se plní řadou překrásně oděných a nalíčených postav. Tradiční šaty se lesknou zlatými nitkami a blyští kamínky a sklíčky, k publiku doléhá zvonění penízků a rolniček navázaných na střapcích vysokých špičatých klobouků a na cípech rukávů. Hudebníci klečící v rohu jeviště navozují atmosféru hrou na nevšední nástroje – zvláštní flétny, trouby, ozvučná dřívka.

    Příběh je prostý, srozumitelný i cizinci. Hlavní roli totiž hraje pohyb a vyjádření emoce skrze něj. Veškerá gesta jsou zveličená, kroky i skoky artisticky přehnané, mimika herců výmluvná. Je jasné, že indický bůh Rámajana se nepohodl s jakýmsi démonem Nonthukem, který na něm vylákal zbraň, jíž teď ubližuje andělům. Zničí ho, ale démon ho taktéž zraní – děj však jejich smrtí teprve začíná, protože to hlavní se odehraje až po jejich reinkarnaci. Démon se převtělil do desetirukého Tosakantha, despotického vládce oblasti Lanka, Rámajana zase v prince Phra Ram. A v jejich novém zápase jde, jak jinak, o ženu. Když Tosakantha unese Sidu, Phra Ramovu ženu, zažehne se teprve klíčový boj a nejdůležitější část divadla. Překrásné kaskádovité pózy vytvořené těly několika bojovníků střídají elegantní honičku odehrávající se s přesvědčivostí i na několika čtverečních metrech jeviště. Každý krok, každý pohyb má své tradicí dané předpisy – herci je údajně studují i několik let. Nakonec, když opičí král Hanuman vyhrává se svou družinou bitvu ve prospěch Phra Ramy a Sidy, se i hlasatelům, kteří v několika vstupech propůjčili maskovaným postavám svůj hlas, úží hrdlo.

    Z divadla jsem odcházela nadšená. Jako bych se na chvíli vymanila ze skořápky vlastní kultury, v níž je tak hluboce zakořeněno mé myšlení, a nahlédla za oponu kultury cizí. A jako by se můj pohled, dosud těkající po horizontále thajské současnosti, vertikálně prohloubil o vědomí tajuplné krásy legend i historie této země. Byl to proto nezapomenutelný zážitek, který měl i jisté ozdravné účinky – mimojiné mi připomněl, že srdce světa rozhodně netepe jen uprostřed Evropy.


    Komentáře k článku: O hrdinech thajských bájí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,