Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nosorožec z antikvariátu

    Dramaturgie činohry Národního divadla v Praze na Nové scéně je už dlouho jaksi dvojlomná. Počátkem roku 2010 ji divadlo převzalo s proklamovaným záměrem uvádět tu současnou dramatiku – a od té doby tu kromě dvou domácích novinek uvedlo inscenace her starých let šedesát (Beckett: Čekání na Godota), pětačtyřicet (Bond: Spaseni), pětatřicet (Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela) a nejnověji pětapadesát (Ionesco: Nosorožec).

    Nosorožec – David Prachař

    David Prachař v roli Bérengera FOTO MARTIN KÁMEN

    Sotva se lze výrazně divit, když se při tomto uvažování dříve či později objeví text, který přes svůj status „moderní klasiky“ nemá příliš co říct – a bohužel se zdá, že by to mohl být právě slavný Nosorožec Eugèna Ionesca. Proti inscenaci rumunského režiséra Gábora Tompy přitom v mnoha ohledech vlastně nelze nic moc namítat. Má docela obstojné tempo, výtvarně umí být nesmírně působivá (třeba když ze stěn vystupují hlavy monster) a Tompa vede herce mnohdy nezvyklými cestami k několika velice pozoruhodným výkonům. Je tu výtečný slabošský „hrdina“ Bérenger Davida Prachaře a jeho tragický přítel Jean Igora Bareše, ale i řada skvělých miniatur – třeba Kateřina Burianová jako pološílená hysterka křečovitě oplakávající kočku, kterou nosorožci ušlapali, nebo tragikomická proměna bodrého Dudarda v přesném podání Václava Postráneckého. A Lucie Žáčková se ukázala v příjemně nezvyklé poloze, stylizovaná do typu Marilyn Monroe v roli Daisy. Zkrátka není toho málo, čím se lze na Nosorožci potěšit.

    Jenže co je to platné, když Ionescova hra má neúměrně dlouhou plochu a zároveň není ani moc napínavá, ani moc vtipná, natož psychologicky propracovaná. Samozřejmě: ničím z toho být nechce. Potom ovšem může její uvádění dávat smysl jen s nějakým razantním výkladem (a ten Tompova inscenace nenabízí), nebo v nějaké konkrétní společenské situaci, k níž by se dala její alegoričnost vztáhnout. I nepamětník si snadno představí, jakou rezonanci musela mít v šedesátých letech, a to zejména u nás v jejich nešťastném závěru. Od té doby se ovšem nehrála, a to nejenom u nás – za povšimnutí bezpochyby stojí, že v Paříži se na jeviště dostala jen třikrát (1960, 1966, 1978), a to vždy jen v obnovené původní inscenaci Jeana-Louise Barraulta, který si sám zahrál Bérengera. Společenská a politická atmosféra se mezitím podstatně změnila, a tak si dnes při sledování toho celovečerního jinotaje člověk připadá jako v nějakém průměrně sympatickém antikvariátu: zajímavé to sice svým způsobem je, ale „život je jinde.“

    Nosorožec na Nové scéně je přes nepopiratelné klady především výpravným obrazem neschopnosti jasného gesta, což je ovšem charakteristický rys nemalé části produkce velkých českých divadel. O pár kilometrů dál, v malém sídlištním sálku nedaleko stanice metra Invalidovna, má svou stálou scénu Divadlo Kámen, které pod vedením dramatika a režiséra Petra Macháčka už deset let pěstuje specifickou poetiku minimalismu a absolutního důrazu na slovo. Jeho nejnovější kus Deus ex machina je dokladem toho, že absurdní drama coby bytostně dnešní výpověď o dnešku není nemyslitelné. Jenže základem je pochopení toho, v čem vlastně atmosféra doby spočívá: na příběhu dívky, která je kafkovsky obviněna a téměř automaticky odsouzena k dlouhému vězení, a její kamarádky, která v návalu dobré vůle vezme vinu na sebe, vypráví Macháček především o dnešku, o společnosti, jíž vládne lhostejnost mnohých a nekompetence mocných. Zdá se ovšem, že na něco takového je třeba přijít zespoda. Zda by se k něčemu takovému dalo dospět v institucionalizovaném prostředí Národního divadla, to je otázka. A zda k tomu může činohra ND dospět oprašováním půlstoletí starých textů, o tom lze pochybovat.

    Národní divadlo Praha (Nová scéna) – Eugène Ionesco: Nosorožec. Překlad Ivan Zmatlík. Režie Gábor Tompa, scéna Helmuth Stürmer, kostýmy Carmencita Brojboiu, dramaturgie Martin Urban, hudba Vasile Sirli. Premiéra 30. května 2012.


    Komentáře k článku: Nosorožec z antikvariátu

    1. Pavel Trensky

      Profilový obrázek

      Ionescovy celovečerní hry
      se vždy dost těžko snášely. Jedinou vyjímkou je Král umírá. Těžiště jeho práce je v jednoaktovkách. Židle jsou myslím opravdu dílo nadčasového významu. Gábor Tompa dělá z Nosorožce ještě hůře stravitelnější show než je obvyklé. Ionescovy hry vyznějí nejlépe, když se hrají realisticky. Tak se hrály jeho slavné jedonaktovky v Paříži pod jeho dozorem. Docházelo k zvláštnímu napětí mezi „obsahem“ a „formou.“ Tompa od samého počátku signalizuje, že jde o alegorii. Zastavuje děj, zmrazuje gestiku, scénografie je využita ku krkolomným exhibicím. Nosorožce dokonce částečně zviditelňuje. V druhé části si počíná střízlvěji, ale tím se celé představení ještě více rozpadá. Když někdo je Rumun, to neznamená, že umí objevně inscenovat Ionesca. Národní divadlo sedlo na lep jeho původu. Soubor si za těchto okolností počíná statečně.

      04.09.2012 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Michal Zahálka

        Michal Zahálka

        S Židlemi (ale i dalšími aktovkami)
        se shodneme, o tom žádná. Jestli by Nosorožec vyzněl lépe, kdyby se hrál střízlivěji – prosím, to je možné, ale pořád mám dojem, že mu jako alegorii (ať už zdůrazňované jako tady, nebo ne) chybí aktuální obsah; mobilní telefony to nespasí.
        Vyslovenou ironií je, že potom, co v reportáži Divadlo žije! Vladimír Mikulka a Jana Machalická na kameru ostře zpochybnili funkčnost i aktuálnost Ionescovy hry, dodává anonymní komentář, že „lze určitě ocenit dramaturgický výběr“ – a tak je to tak nějak se vším…

        05.09.2012 (5.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      To ted‘ budou odpovědi v obraceném pořádku? To snad ne!

      Jinak souhlasím,
      i 1984 dnes působí jinak než v době vzniku, což bylo přibližně stejně jako Nosorožec. A je to podstatně zdařilejší dílo, protože působí jako dokument. Ionesco je skvělý, když se zabývá existenciálními otázkami, a ne když se plete do politiky. I tak jde o špatnou, násilnicky přestylizovanou inscenaci. Snad proto, že režisér sám nevěřil v nosnost tohoto dramatu.

      05.09.2012 (5.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Ještě pořád je to přeházené.
      Správný sled je Trenský 1, Zahálkova opdoved´ a Trenský 2. Prosím, vymažte nepotřebné po opravě.

      05.09.2012 (8.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Teď je už je ten sled v pořádku, tj chronologický.

      Ještě bych chtěl dodat
      několik slov k tématu. Podle Googlu existuje několik adaptací včetně muzikálu, já sám jsem obeznámen jen s americkou filmovou versí z r. 1974. Příběh je ztvárněn realisticky, nosorožce nikdy nevidíme, jenom se dovídáme z popisů, a tu a tam je slyšíme. Jako obvykle, neviditelné funguje lépe než viditelné. Co se mění, je psychologie a chování postav. Tompův přistup nefunguje nejen divadelně, ale i myšlenkově. Ionescova idea je, jak ze zcela tuctových lidí, našich sousedů, učitelů, účetních, sekretářek a pod. se stávají nenadále monstra. (Jeho první, bezpropstřední inspirací byly pogromy v jeho rodné zemi, když ještě byl dítě.) To, že Tompa posunuje děj do nadreálných poloh, tuto ideu oslabuje. Z příběhu se stává jakási science fiction. Samozřejmě, děj se dá aplikovat na novější dějinné události než nacismsus a komunismus. Kosovo, Srebrenica, Rwanda a pod. Nosorožec není velká hra, ale je lepší, než se jeví v této produkci.

      05.09.2012 (11.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Nosorožce jsem sice neviděl,
      ale dovolím si komentovat slova o nadčasovosti Ionescových her. Myslím, že zcela zásadní význam pro historii světového dramatu má především Plešatá zpěvačka. Sice jen „nezávazná“ hříčka bez „transparentního“ existenciálního přesahu, ale ona byla tou (první) hrou, která demaskovala starý svět. A obdobný případ se týká Václava Havla: která z jeho her je zásadnější – Zahradní slavnost, nebo Largo desolato? Myslím, že ta prvá (hezky o tom kdysi psal v Divadelní revue p. Zdeněk Hořínek).

      05.09.2012 (21.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Souhlasím, že Zahradní slvnost je Havlova nejdůležitější hra. Demaskovala intelektuální prázdnotu komunismu v domácím kontextu. Na druhé ve srovnání s pozdějšími hrami v cizině neuspěla. S Plešatou zpěvačkou je to myslím složitější. Byla to průlomová hra, ale nebýt jeho pozdějších, jak dramaticky, tak myšlenkově daleko zdařilejších her, Ionescovo jméno by snad bylo známo jen hrstce specilalistů.

      06.09.2012 (5.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,