Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nežli žít na kolenou, to raději ráčkovat vstoje!

    Tdtdtdtrrr! Špička jazyka za vyceněnými zuby kmitá: R! Řekni rrr! Znáte? Nebo ten shovívavý despekt okolí, když zuchríte a vykchrikujete sprrosté výrrazy, nebo když nachríkáte nad kchrivdami? Je k uzoufání, jakou neadekvátní odezvu vyvolávají vaše emoce přebarvené fonetickým handicapem. Rozčilujete-li se, jste roztomilí, trpíte-li, jste nedůvěryhodní. Kdyby o tomhle martyriu věděl Franz Kafka, nemusel být Samsa ani brouk. Bývalo by stačilo, kdyby byl Chrehochr.

    Až díky řečové vadě Václava Havla, která nedopřávala klidu Pavlu Kohoutovi, se ráčkující menšina dočkala své ódy na radost: aktovky Rr situované do foniatrické ordinace. Adept herectví Robert Chroust (Kohout) léčí své defektní „r“ a „ř“ u profesora Hrůzy (Havel) netuše, že jsou na tom oba stejně. Text vznikal stylem korespondenční výměny a jediné autorské čtení proběhlo v létě 1974 na Hrádečku. S odchodem Václava Havla se zdánlivě vytratil nosný fór hry spočívající v tom, že se v jeho pasážích hlásky „r“ a „ř“ nevyskytují. Jakmile hrozí, že se foniatr erku nevyhne už ani obratem byl bych sám anti sobě, inkriminované slovo vyřkne pacient. V reálu má Pavel Kohout bezchybnou výslovnost, v rámci role však chrčí, zajíká se a vystřeluje problematické hlásky s razancí, s níž zahanbí i tři sta třicet tři stříbrných stříkaček. Jeho text se fonetickými komplikacemi jen hemží a lékařovy finty podle americké believistické školy, Cipočkinovy metody docenta Malého, Voltovy léčby šokem či Kubíkovy demontáže mentální identity cupují nešťastníkovy nervy napadrť.

    To už jsme ale u světové premiéry scénického čtení hry Rr v Knihovně Václava Havla, odehrané 5. května 2016. Bývalého prezidenta nahradil v roli foniatra bratr Ivan Havel, trpící stejnou vadou řeči, a rozprášeny byly i námitky, že některé narážky rozklíčuje jen někdejší parta přátel. Pravda, nadávku zlý pižduch si každý do kontextu nedá, ale hlášky já už měl víc foniatrů nežli ženských nebo autosugesce je zcela běžný neduh doby – neslyšel jste o falešném těhotenství? a už od oběda jsem neměl ženu si vzhledem ke známé slabosti autorů pro opačné pohlaví vyloží i nezasvěcení. V jednom se ale ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, který se ujal režie a čtení scénických poznámek, mýlil. Ani tato aktovka není zcela apolitická. Například replika Kdybych mohl říkat jen „t“ a „d“, byl bych už dávno prezidentem republiky je nadčasová, ba jasnozřivá. A nám, nevyléčitelně ráčkujícím, nabízí hra dokonce řešení – požádat Nejvyšší instanci. Má to však háček. Zázrak, nad nímž užasnou i v Lurdách, nenastane, pokud se otčenáš nepomodlí pravověrný marxista. Inu, je na vás, zda jednat jako beznohý invalida, který se cpe na jeviště, aby tam za každou cenu zatančil kozáčka, nebo si s Edith Piaf zpívat Non, je ne regrette rien a vychutnávat si, jak vaše „r“ ladí s jedním z oficiálních jazyků EU. Já nepochybuji, že výjimečnost českého „ř“ jednou ohromí i Brusel. Jako že je svatý Řehoř nade mnou.


    Komentáře k článku: Nežli žít na kolenou, to raději ráčkovat vstoje!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,