Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …Next Wave 25… (No. 11)

    Brno zaplaví od pátku do neděle 12. – 14. října 2018 pětadvacetiletá …příští vlna/next wave…, ale já bych se ještě ráda ohlédla za pražskou částí letošního festivalu. Konkrétně za dvěma premiérami v Divadle Komedie, které odkazovaly k éře působení Pražského komorního divadla.

    V monodramatu s Martinem Pechlátem Zjevení pudla z produkce Studia Rote se krátce a nečekaně „zjevila“ i další členka bývalého Pařízkova souboru Gabriela Míčová. Česká premiéra hry Elfriede Jelinek Vztek z produkce Kolonie, z. s. zase připomněla dramaturgické zaměření a svého času progresivní inscenační postupy Pražského komorního divadla.

    Stát se na necelou hodinku akceptovaným voyeurem v legendární pánské šatně? Ano, i tohle si dnes koupíte za peníze. Zjevení pudla je zákulisní monologická zpověď herce obsazeného do role Goethova Fausta. V rámci pražské divadelní platformy o to atraktivnější, že ji autor a režisér Ondřej Škrabal napsal pro Martina Pechláta, současného představitele Fausta na jevišti Stavovského divadla. Tím ovšem veškeré souvislosti mezi oběma scénami končí. Text hry, oceněný na slovenském festivalu Nová Dráma, se zabývá „jádrem pudla“ coby neuchopitelnou příčinou příkoří, která se herecké hvězdě dějí nahodilým či záměrným působením vnějších okolností. Čím víc se do problému noří, tím více se vytrácí logika.

    Leitmotiv goethovské scény s pudlem umožňuje Pechlátovi předvést škálu různých výrazových poloh. Foto Tomáš Hejzlar

    Pechlátův Herec se s lehkou nadsázkou pídí po zlomyslnostech ze strany produkce, diváka, kolegů i samotné „vyšší moci“. Sebevědomý mistr z Národního, který v intimním prostoru udrží i ve vypjaté chvíli čtvrtou stěnu (Jsem přece profesionál), přehrává sám před sebou a cyklí se v domněnkách a pocitech až k rozkladu vlastní identity. To je pro herce v podstatě denní chleba… Mefisto pro představitele Fausta svým způsobem existuje. Divadelní imaginace a realita se prolínají donekonečna. Slovy Woodyho Allena: To, že jsi paranoik (jak protagonista přiznává v úvodním entrée), ještě neznamená, že po tobě nejdou.

    Leitmotiv goethovské scény s pudlem umožňuje Pechlátovi předvést škálu různých výrazových poloh, od pocitů před zkušební komisí u přijímaček na DAMU až po nenadálé loučení s titulní rolí. Komorní prostor šatny mu k tomu vytváří jakousi miniaturu divadelního sálu a zázemí. Pár sklápěcích sedadel, červená pohovka uprostřed, příslušenství a hlavně zrcadla, v nichž se gesta a emoční výbuchy násobí.

    Co se týče režie, Škrabal si s vlastním textem neporadil až tak dobře, jak by se dalo očekávat. Zatímco metaforické významy pásku od kalhot fungují skvěle a chytání „pudla“ do řemene má v hercových úvahách své místo, tři loutky s Pechlátovými rysy jsou spíš nahodilá aranž. Závěr představení vyzněl do ztracena. Ale tahle rozpačitá katarze mně kupodivu ve výsledku až tak nevadila. Co také se vším tím rozhořčením? Jednoduše spláchnout na baru!

    Pomineme-li rozlícenou uklízečku neurčité národnosti, jíž není slova rozumět, tak na počátku inscenace Vztek je slovo. Respektive nápis SLOVO. Vyvedený křiklavě růžovým sprejem na bílé molo, které ční uprostřed hlediště postavené nad několika prvními řadami sedadel. Diváci sedí na jevišti a trojice hereček na ně z té symbolické kry v krvavě rudém moři plyše dští další z provokativních textů Elfriede Jelinek. Rakouská intelektuálka a jízlivá glosátorka v něm reaguje na teroristické útoky v Paříži, kdy islámští radikálové zabíjeli v obchodu s košer potravinami Hyper Cacher a v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Nenávistnému vzteku připisuje autorka úlohu hnacího motoru lidstva, mířícího k vzájemnému vyvraždění. Samozřejmě s nadsázkou a košatou asociační ekvilibristikou, jak je jejím zvykem. Právě na to klade důraz režisérka a dramaturgyně inscenace Lucie Ferenzová. Proti zvěstem o nejtemnějším textu Jelinekové, dosahujícího antického rozměru, nasazuje cynickou hravost, ve své podstatě mnohem děsivější.

    Herečky v pocuchaných vysokých parukách a pelmelu hadříků rokokového střihu se scházejí na molu k dámskému dýchánku. Foto Kolonie

    Herečky v pocuchaných vysokých parukách a pelmelu hadříků rokokového střihu se scházejí na molu k dámskému dýchánku. Diskusní salon tří grácií pulzuje zvláštní směsí nálad a spirála nenávisti se roztáčí s cynickou hravostí. Na počátku sice bylo slovo, ale to slovo bylo Bůh. A o bohy jde v první řadě. Slovní smršť míchá šovinismus a řecký panteon, antisemitismus a pleťové masky, symboliku věčně dorůstajících Prometheových jater s analýzou homo shopping – a hlavně odkazuje na neznámá božstva a otevírá otázky, co od nich můžeme čekat.

    Filozoficko-kritickou litanii, provázenou neustálým převracením významové perspektivy, oživuje režie především charakterovou odlišností interpretek. Foto Kolonie

    Filozoficko-kritickou litanii, provázenou neustálým převracením významové perspektivy, oživuje režie především charakterovou odlišností interpretek. Jindřiška Křivánková s tvrdým výrazem ve tváři a direktivními gesty připomíná člena francouzského revolučního tribunálu. Lehce frivolní Anita Krausová nese energii snobské koloniální nadřazenosti. A Kristýna Frejová do té palby vpadá stylem provinční měšťačky, která si hodlá bránit právo na anti-aging proti celému světu. Jsou trojjedinými bohyněmi-stvořitelkami schopnými nenávidět vrahy svých dětí až za hrob. Nervním prvkem poměrně statické scény je pak představitelka cizích kultur, element vnější hrozby. Markéta Dvořáková v pánském obleku se pohybuje hledištěm a občas dá průchod spontánnímu vzteku. Třeba když za gospelového popěvku where is the beef rázně vyklepává sedačky.

    Markéta Dvořáková v pánském obleku se pohybuje hledištěm a občas dá průchod spontánnímu vzteku. Foto Kolonie

    Apelativní tón představení začíná s blížícím se koncem stagnovat, ale na rozdíl od bezmála čtyřhodinové inscenace Vzteku v Müncher Kammerspiele vám soubor Kolonie naservíruje hutný autorčin text v úctyhodném tempu zhruba za hodinku. Když ho na závěr nechává zmizet ve výbuchu techna, je to možná nejrozvláčnější sekvence celého představení. Tedy pokud jste schopni a ochotni následovat Jelinek v její myšlenkové akrobacii.

    ///

    Více na i-DN:

    …příští vlna/next wave…


    Komentáře k článku: …Next Wave 25… (No. 11)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,