Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Nesouřadné vzpomínky (X)

    Když hvězdy se hroutí a dvojice se rozpadají

    V roce 1981, kdy jsme měli zakázanou Prahu, Jihočeský a Západočeský kraj, vzal dvojici V + S pod svá křídla Svaz lidových hudebníků. To byla agentura, která zastupovala dechovky a folklorní soubory, ale nebála se ani polozakázaných písničkářů. Hráli jsme především na Moravě, hodně v Brně a také na Slovensku. A byli jsme pořád spolu, v autě, na jevišti, v hotelu. Podle všech pravidel se měla dostavit ponorková nemoc, ale v pocitu i ohlasu našich diváků to znát nebylo. Snad nás osvěžovalo i jejich mládí. Vybavuje se mi jeden fakultní klub v Brně v podzemí. Bylo tam tak narváno, že studenti vtahovali své dívky za nohy sklepními okénky rovnou z chodníku. Jednou si nás bratislavský pořadatel nechal dopravit dokonce letecky. Odpadl mu totiž beatový koncert, a tak na nás do kina Nivy přišlo naše bratislavské publikum, kterému se po nás osm let stýskalo. Jak jsme se objevili na scéně, zaduněl potlesk, který mi ještě dnes zní v uších.

    Jan Vodňanský ve své pracovně nad novými texty, Praha 1985 FOTO JIŘÍ BRICH

    Účinkování pod záštitou lidových hudebníků mělo kuriózní podmínku: dle jejich stanov si každý, i třeba jen dvoučlenný soubor – dokonce i sólista –, musel zvolit vedoucího a předsedu revizní a kontrolní komise. Do šéfovské funkce jsem jednomyslně zvolil Petra, který byl starší, a revizní komise připadla mně. Jedna z absurdit té doby, kterou jsme vzali do hry a karikovali ji ve svých programech. Publikum jsme pak bavili tím, že jsme se těmi funkcemi oslovovali při krátkých rozmluvách improvizovaných na konci programu, před přídavkovými písněmi. Smích vyvolávaly především naše poznámky, jak v našem souboru vládne naprostá podpora souboru a jeho vedení daná jejich vzájemnou totožností. Už sama slova pevná a nerozborná jednota z arzenálu režimních floskulí působila jako rozbuška. Pokud mě paměť neklame, tak jsme v té krátké kočovnické éře nenudili ani sebe navzájem. Často jsme se odbourávali třeba už v autě, cestou na další štaci, kdy jsme třeba vymýšleli nové sloky na text Od půl jedné do čtvrt na tři radili se psychiatři:

     

    Prečo moja hlava

    prečo nepremává

    keď na mňa ceréčka

    z buldozera mává

    Daleko je Mississipi

    aj aj Arizona

    esta zarubaná

    k erogennym zónam

    Důvod rozpadu naší dvojice tedy nebyl vůbec žádná „ponorka“. Petr musel převzít texty, jež v Činoherním klubu interpretoval Míša Štibich nebo Leoš Suchařípa, a tím se stylizovat do role, která mu nebyla tak úplně vlastní. Dříve si ke zpěvu i recitování vybíral ojedinělé kousky jako rozinky z koláče. Určitě si potřeboval odpočinout i jako skladatel od groteskní poetiky mých textů. Těšil se na změnu, že se vrátí ke svým oblíbeným básníkům Prévertovi, Gravesovi a Šrutovi. Já jsem zase chtěl psát nové texty pro skladatele, kteří na ně byli tou dobou naladěni. K nim patřil i jeden z veteránů reduťáckých textappealů Jaroslav Jakoubek.

    Rozpad jako krásné umění

    Hádky, či dokonce brutální konflikty, které takové rozpady provázejí, by z nás nikdo nevykřesal. A nejen to. Jako bonus věrným divákům jsme se rozhodli předvést jim náš rozpad jako krásné umění. Rozlučkový program jsme nazvali Život a dílo. Vynalézavě jej režíroval Přemysl Rut, sám si v něm zahrál a zazpíval a též zanalyzoval historii naší dvojice. Zdálo by se, že po letech tolika zákazů jsme tím dobrovolným scénickým rozpadem vykročili režimu vstříc. No a režim to ocenil tak, že jeho posledních deset repríz zakázal. A to jsem v něm pronášel marxisticky laděné floskule. Třeba v komentáři srovnávajícím náš rozpad s rozpadem Beatles: Ten jejich byl chaotický, hluboce poplatný zbožně peněžním vztahům, zatímco náš rozpad je od nich osvobozen díky tomu, že probíhá ve zcela jiné politicko-ekonomické formaci. A tak může být předem plánovaný, cílevědomý a organizovaný.

    O zákaz programu jsme se ovšem zasloužili i my tím, že jsme mu udělali předem reklamu ve správný okamžik a na správném místě. Avšak zapomněli jsme na širší kontext. Tím byl blížící se XVI. sjezd KSČ. Stalo se tak na vystoupení v představení V + S u tabule, 16. ledna 1981, v klubu podniku Farmakon v Olomouci. Sál byl nadupaný mladými bouřlivě reagujícími diváky. Mezi nimi zaujali moji pozornost dva muži, kteří se od ostatních lišili věkem, krátkými vlasy a podivným odbíháním ze sálu. Jako by chodili někam telefonovat pro pokyny. Sotva představení skončilo, vtrhli do šatny a počínali si jako estébáci nižší kategorie. Drsně vyhnali naše diváky, kteří si přišli pro autogramy. Prý si s námi potřebují promluvit mezi čtyřma očima. S Petrem jsme na sebe jen mrkli: Už jsou tady. Na tuhle chvíli jsme byli psychicky trénováni předchozích osm let. Estébáci chodili do Činoheráku na každou naši reprízu, jen aby nepropásli okamžik, kdy nás budou moci zatýkat přímo na scéně. Ale ukázalo se, že tentokrát to tajní nebyli. Představili se nám jako místní funkcionáři. Ten starší jako inspektor přes kulturu a ten mladší jako tajemník SSM. Inspektor k nám promlouval k coby talentovaným, ale zlobivým žákům: Hoši, vy jste inteligentní, mohli byste tu mládež někam vést, ale vy ji nikam nevedete, vždyť vy říkáte na scéně vulgarity! Pokoušel se hrát roli místního vzdělance, což se mu v kontrastu s primitivním tajemníkem docela dařilo. Avšak Skoumal mu na jeho výtku okamžitě zpaměti ocitoval profesora Mukařovského o funkci vulgarismů v Haškově Švejkovi. Byl z toho dost zkoprnělý. Stále se však snažil o lidskou strunu vzájemného pochopení a v té úporné snaze z něj tryskala jedna nehoráznost za druhou. Nejprve tvrdil, že se nesmíme odchylovat od schváleného textu, který mu poslala agentura. Pak se přiznal, že text vůbec nečetl, a nakonec nás zcela vážně přesvědčoval, že i kdybychom se nikde jinde neodchylovali ani o milimetr, tak v Olomouci se odchylovat musíme. Vy tam zpíváte: Než si sedneš do tanku, nezapomeň ušanku, ale ty ušanky jsou támhle – a ukázal do tmy za okny směrem, kde sídlila sovětská posádka. Trapnost chvíle stupňoval svěřováním, jak to má těžké: Víte, hoši, já jako inspektor mám strašnou zodpovědnost. Nemůžu něco jen tak schválit jen proto, že to máte schválené jinde. Já kontroluji i texty pro tancovačky, a když je tam třeba Na obloze krouží černé vrány, tak to já nemůžu pustit! U nás v Olomouci by si pod tím všichni představovali sovětské vrtulníky.

    Tajemník SSM o několik hlav menší než inspektor většinou mlčel. Ale pak najednou vyletěl jako péro z gauče, začal mi nebezpečně šermovat rukama před obličejem a křičel: Víte vy vůbec, co jste tam namaloval? A když to opakoval asi po desáté, tak Skoumal klidným hlasem pronesl: Tak nám vysvětlete, co pan Vodňanský namaloval. Primitiv se zamyslel: No přece dostředivé síly – odstředivé síly! V programu jsem vykládal o černých dírách a na tabuli jsem kreslil šipky znázorňující síly dostředivé a odstředivé. Tajemník byl asi na nějakém školení kvůli nebezpečí polské Solidarity, ale už si nepamatoval, které z těch sil jsou nebezpečnější, a tak raději prásknul obě. Nejvíc ho ovšem asi naštvalo tvrzení, že se hvězda zásluhou dostředivých sil promění v černou díru. A ještě k tomu je ta hvězda kulatá. To už nevydýchal. Do té doby byl asi přesvědčen, že všechny hvězdy jsou pěticípé.

    V následujících týdnech oba členové té kulturně-kontrolní přepadovky posílali svá udání všemi směry. Když se dozvěděli o premiéře Života a díla, ultimativně vyzývali v dopise pořadatele, aby premiéru buď rovnou zrušil, nebo si zajistil alespoň policejní asistenci. Tomu se ovšem pořadatel – navíc z jiného kraje, kam kompetence těch dvou soudruhů nesahala – vysmál a premiéra proběhla v plné parádě.

    Kosmonaut gravitačně vtahovaný do černé díry, Vodňanského kresba ke scénické přednášce, nedatováno ARCHIV JANA VODŇANSKÉHO

    Zavinil to Žak

    Udání dorazilo i do Prahy do Svazu lidových hudebníků. Někdy v dubnu, když jsme hráli Život a dílo v kolejních klubech, nás předvolali na zasedání vedení agentury. V čele tribunálu seděl starší předseda s parukou zvanou tupé a ještě před zahájením řízení si prohlížel polonahou krásku v Playboyi. Promnul si to tupé a zahájil celkem smířlivě: Tak hezky a bez problémů jste přes nás hráli a teď přišlo tohle oznámení! Otevřel složku s našimi texty, jež jsme před časem odevzdali ke schválení, a bylo zřejmé, že je tam od té doby – podobně jako olomoucký inspektor – nikdo nečetl. Teď nám z nich starší i mladší členové vedení předčítali – kam zrovna padl jejich zrak: Tady čtu zrovna z textu Šemík v ovzduší:

    Jeho zdraví sexuální potřebné je pro klisny,

    neříkej to tys ten pravý odporný a úlisný

    Tak to se opravdu nedivte, že jste s tím u soudruhů v terénu narazili.

    A jinému se zase nezdál text:

    Vylesňujete, pitomci, vylesňujete,

    staré stromy se starými kořeny, ty necháváte

    Vyvěšujete plakáty strom. Vítězství, strom Svobody

    a pustý les páchne zdechlým listím a ptáci odlétají…

    To už vzrušeně vykřikovali jeden přes druhého. Sledovali jsme tu scénu jako vystřiženou z nějakého crazy filmu. Ale u těch vylesňujících pitomců to Petr nevydržel a přihlásil se o slovo: Já bych chtěl jenom poznamenat, že ten text nenapsal pan Vodňanský, to je překlad básně Jacquese (Žaka) Préverta. To vyšlo jako kniha, kterou si můžete normálně koupit v obchodě!

    Načež předseda s bolestnou výčitkou v hlase ukončil debatu: No tak to vidíte! Žak! Nějakej Žak a Svaz lidových hudebníků kvůli němu bude mít průser!

    A tím uzavřel nejen schůzi, ale i veřejné vystupování V + S na dlouhých sedm let.

    S úsměvem idiota na vděčné časy

    A tak jsme se až v lednu 1990 po šestnácti letech vrátili do Činoherního klubu. Vrátili se i naší kmenoví diváci, někteří z nich přiváděli své děti a vnuky. Petr název nepatrně upravil jedním slovem na Stále s úsměvem idiota. Hrálo se k nejrůznějším výročím, narozeninám i jen tak pro radost.

    A hrálo se též k třicátému i čtyřicátému výročí premiéry v devítkové roky, přesně na den i hodinu 19. května od půl osmé. Jen v roce 2014 to bylo výjimečně polokulaté 45. výročí. Petr byl ve výborné formě, nikoho by v tu chvíli ani nenapadlo, že nás během čtyř měsíců opustí. Přidávalo se dlouho, a když už tomu chtěl dát nějakou tečku, řekl místo dalšího přídavku: Přijďte za pět let. Na rok 2019 připadalo 50. výročí premiéry. A tak jsem se rozhodl, že Petrův odkaz naplním. Posledními slovy, která od něho naši diváci uslyšeli, je zval, aby přišli, a tak ať přijdou. I já jsem pro ten večer doplnil název na S úsměvem idiota na vděčné časy a někdy jinak. Jako předposlední píseň jsem před finálními Maršály zařadil swingový duet, jenž náš program pojmenoval: Pověz miláčku to, co chceš od života / S úsměvem idiota / Ti svoji lásku dát… S Táňou Fišerovou jsme ji věrně zpívali celých těch padesát let, ale teď nebylo jisté, zdali přijde. Věděl jsem jen, že se moc těší, ale zároveň i to, že bojuje s těžkou nemocí, která nedává příliš nadějí. Najednou jsem ji zahlédl v portálu. Usmívala se. Náš klavírista Petr Václ, který od mládí hrál a ovládal náš repertoár, začal hrát předehru a Táňa přicházela na scénu. Diváci vstávali a tleskali. Pro Táňu to bylo naposled, tak jako pro Petra před pěti lety.

    Národní poklad věčně živý

    To bylo kdysi hojně frekventované heslo – Lenin věčně živý. Já jsem je doplnil: Lenin věčně živý / sám se tomu diví. Ale tady šlo o poklad. Důležitou roli v něm nesehrál Lenin, nýbrž Pavel Dostál. Znali jsme se už ze zlaté éry textappealů šedesátých let. Když vstoupil po sametu do politiky, dobíral jsem si ho: Hele, Pavle, ty jednou budeš ministrem kultury. – Ale to já nikdy nebudu! smál se. Tak hele, až bud, nerušeně jsem pokračoval, tak mi prosím tě nedávej nějaký ten vyčpělý titul zasloužilý nebo národní umělec. Ale když už bys mi chtěl něco dát, tak v Japonsku mají pro herce divadla Kabuki za celoživotní mistrovství v proměňování se do žen krásný titul: Žijící národní poklad. I stalo se. Pavel byl v roce 1998 jmenován ministrem kultury a japonský titul jsme kreativně doplnili na Dosud žijící národní poklad, aby to nebyla čirá nápodoba. Na jmenovacím dekretu mám černé na bílém uvedeno, že mě ten titul opravňuje ke gratis vstupu na všechny divadelní premiéry, koncerty, výstavy a recepce, pokud se mi ovšem podaří přesvědčit bodyguardy a uvaděčky, aby mě tam pustili. Kromě toho mám právo si už během života postavit pomník. S drobnou podmínkou, že to bude na vlastním pozemku a na vlastní náklady. No, neberte to.

    A co zvolit jako tečku nesouřadných vzpomínek? Snad z přípisu ministerstva kultury z 9. dubna 1981, ve kterém bylo zpracováno udání dvou funkcionářů z Olomouce. Ministerstvo jejich hlášení transformovalo do lapidárního pokynu agentuře k okamžitému zastavení našeho, byť tou dobou už jen mimopražského působení: Na závěr se účinkující poděkovali divákům anglicky, tedy vlastně jen skupince intelektuálků a těm, kdo se zhlížejí v západní kultuře.

    No a totéž činíme s tímto seriálem. Tak tedy: Milí intelektuálkové, vážení čtenáři a spanilé čtenářky poslední stránky Divadelních novin, za sebe i za Petra Skoumala – thank you, thank you very much.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (X)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,