Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nesouřadné vzpomínky (VII)
Oldřich Nový, Harvey a já… a já
Když se v rozhlase připravoval Silvestr 1964, svěřila nám Redakce pro děti a mládež – naši objevitelé Miluše Tikalová a Jaroslav Pacovský –, abychom jej se Skoumalem vytvořili. Nakonec byly programy dva. Jeden pro děti Na Silvestra v Helemichli, k němuž napsal scénář Pavel Šrut a my jsme v něm byli přítomni písničkami.
Oldřich Nový jako Elwood P. Dowd (Mary Chase: Harvey a já, premiéra 7. srpna 1965 v Divadle Vítězslava Nezvala, Karlovy Vary) FOTO MIROSLAV TŮMA
Ke druhému jsem libreto psal já a jeho osou byl psychiatr, který léčil pacienty našimi písněmi. Režisér Karel Weinlich se mě zeptal, kým bych si přál jednotlivé úlohy obsadit. A já jsem si dopřál všechny možné herecké a pěvecké hvězdy. Psychiatra hrál dr. Ivan Vyskočil, písničku S puškou v ruce na šakala zpívala Jiřina Bohdalová, pěli i Jiří Štědroň a Eva Olmerová, pár jich zazpívali sami autoři. Ve scénáři jsem měl také postavu grafomana a říkal jsem Weinlichovi, že kdyby ji hrál Oldřich Nový, byl by to zvláštní kontrast. Grafoman předvádí psychiatrovi svou báseň Dva keře. Pocházela z mé tankistické poezie, kterou jsem psal v pauzách na cvičišti mezi tanky:
Kdybys k nám, milá, přišla do prostoru
Nespatřila bys můj tank, to mi věř
My čtyři tady sloužíme v něm spolu
A když je třeba, promění se v keř
Myslela by jsi, že jsme kouzelníci
Kteří tank rychle někam schovali
Na to ti mohu jedině snad říci
My jsme jej pouze zamaskovali
Divila by ses velice tomu
Jak se podobá keři… či stromu
Na to ti mohu jedině snad říci
My jsme jej pouze zamaskovali
Jak tě znám, řekla bys o jiném keři
Můj milý chlapče, to mi teda věř
Pohleď, v těch větvích, v nich tank bude stěží
Jistě tam není, to je správný keř
Řek bych ti, děvče, kdyby jsi tu byla
Kdybych tě tady dneska mohl potkat
To není tank, jak správně říkáš, milá
Tenhle keř, to je zase… samochodka
A Oldřich Nový, který patrně nikdy neseděl v tanku, ty tankistické verše svým kristiánským hlasem krásně zarecitoval. Pak mu nabídli kávu a on se zaposlouchal do písniček z programu, v němž účinkoval. O pár týdnů později mi zatelefonoval, že ho naše písně zaujaly, že je to úplně nová poetika. A jestli bych nenapsal texty do komedie Harvey a já, kterou Američani po dvaceti letech uvolnili k provozování v Evropě. Přeložila ji jeho paní Alice Valentová. Premiéra bude v létě (1965) v karlovarském Divadle Vítězslava Nezvala při příležitosti Nového narozenin. Hudbu nebude komponovat Skoumal, má svého dvorního skladatele J. O. Karla.
Setkávali jsme se týden co týden u Nových doma, v činžáku v Králodvorské ulici. Ten už neexistuje. V sedmdesátých letech byl zbourán a nahrazen obchodním domem Kotva. Na naše setkání moc rád vzpomínám. Sedávali jsme v salonu u starodávného dřevěného stolu s vyřezávanými lavicemi ozdobenými moravskými ornamenty. Na stole jednohubky a francouzské červené víno. Na to si Mistr potrpěl. Paní Alice hru nejen přeložila, ale i upravila Oldřichovi přesně na míru, a tak jsme ve třech probírali místa ve scénáři, kde by se hodilo umístit zpívaná čísla. Každý týden jsem nosil nové nápady, skici textů a byl jsem nesmírně potěšen, jak se z nich radovali a nahlas citovali slova, která se jim nejvíc líbila. To bylo v mých třiadvaceti velké povzbuzení. Nový se těšil, že hru bude režírovat a ovšem také si v ní zahraje hlavní roli okouzlujícího pomatence pana Dowda, jemuž se tak dlouho zjevuje velký bílý králík Harvey, až se s ním skamarádí a vodí si ho do společnosti. Při průzkumu děje si Mistr vzpomínal na podobné role herců a hereček v jeho divadle za první republiky.
Jan Vodňanský nepřestává tvořit ani v okamžicích ohrožení, 1982 FOTO LENKA ŘEZNÍČKOVÁ
Gentlemanem i v županu
O životě manželů Nových jsem už leccos věděl z dostupných zdrojů. Třeba to, že Oldřich za protektorátu svou ženu Židovku zachránil před koncentrákem. Existovalo zvláštní ustanovení, které možná vymyslel sám Hitler. Když se manžel „árijec“ se ženou nerozvedl, musel jít do koncentráku místo ní. V přestávkách naší práce, kdy si manžel chodil zaplavat do Axy, paní Alice tuto legendu trochu korigovala. Při její záchraně prý pomohly i německé hvězdy hudebního žánru, s nimiž se přátelili za první republiky a které měly kontakty na Goebbelse.
Oldřich Nový byl každým coulem gentleman. I doma v županu chodil, jako by byl oblečen ve fraku, a nikdy jsem nezažil, že by zvýšil hlas a rozčílil se. Ústup ze slávy prvorepublikové star nenesl lehce a trápilo ho, že mu znárodnili divadlo. Jednou mi vysvětloval, jaký je rozdíl mezi zasloužilým umělcem, kterým je, a národní umělcem, jímž není a nikdy nebude. Rozdíl byl značný, jelikož národní dostával jako důchod nejvyšší příjem, jakého v životě dosáhl, zatímco zasloužilý se příjmově pohyboval v obvyklém průměru.
Premiéra Harveyho dopadla skvěle. Mistr si ji nadělil k narozeninám jako parádní dárek. Na premiéru do Karlových Varů přijel ministr školství a kultury Čestmír Císař. Oslavovali jsme ji v nějakém baru, panovala povznesená nálada, zpívalo se dlouho do noci. O půlnoci se dostavila hlídka VB, že rušíme lázeňský noční klid a musíme okamžitě skončit. Bylo mi sympatické, že Císař neprolomil své inkognito, nevyužil své vládní pozice a nechal se pokorně vyhodit spolu s námi, řadovými občany. Svítala naděje, že končí éra nabubřelých papalášů.
Jemné lázeňské volarismy
O bezmála dvacet let později už pro mě karlovarské oplatky tak sladké nebyly. Výjimečnost této události dodává celá řada okolností, jimiž se liší od všech mých podobných příběhů – zákazů. Tentokrát jsem do veřejného prostoru osobně nezasahoval ani jsem se v kraji fyzicky nevyskytoval, zkrátka ani jsem neotevřel zobák. S většinou postav děje jsem se nikdy nesetkal. Navíc texty k písním do připravované inscenace jsem napsal na objednávku zavedeného Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, nikoli třeba do veřejným zrakům utajené inscenace bytového divadla disidentů. A – last but not least – za odeslané texty jsem byl objednavatelem upřímně pochválen.
V detailu to proběhlo takto. Na jaře 1983 mi telefonoval režisér Václav Martinec a natěšeným hlasem sděloval, že bude poprvé ve stálém angažmá v kamenném divadle inscenovat slavnou hru Johanna Nestroye Lumpacivagabundus. A přeje si, abych texty k původním písním do hry napsal právě já. Znali jsme se z mnoha setkání v Praze, kde žil a tvořil v oblasti experimentálního divadla. Představení jeho Křesadla jsem pravidelně navštěvoval a také on sledoval moji tvorbu. I další Václavova slova mě uváděla do stavu vzrůstající euforie. Texty mám napsat náležitě šťavnaté, ladící s klasickou hrou, která sama o sobě šťavnatá je. Tato žánrová poloha je mi odjakživa blízká. A to nejlepší na konec: mé texty zhudební Jiří Stivín. Pro mě nabídka zcela snová. Se Stivínem jsme se dlouhá léta znali, ale žádnou píseň jsme spolu dosud nesložili.
Jakmile mi Václav hru poslal, okamžitě se rojily nápady. Za hotové texty Václav telefonem poděkoval a dodal, že se líbí nejen jemu, ale i dramaturgům. Nad lázeňským nebíčkem se netoulal jediný mráček a sluníčko se z blankytu usmívalo nad Nestroyem vyšperkovaným mými pikantními texty. A pak běžel čas a najednou bum, prásk! Ne, nebyl to blesk z čistého nebe. Náhle jako by se do blankytu navalil hustý mrak masivního průseru. A desítky kilometrů vzdálená osoba se stala epicentrem skandálu. Už při jeho líčení po telefonu mi naskakovala husí kůže. Text hry i s mými zpěvními texty hned po první čtené zkoušce doputoval záhadnou cestou z karlovarského divadla rovnou na Krajský výbor KSČ do Plzně. Václav Martinec upřesňuje:
Ta cesta nebyla záhadná, ale přímočará – herec Untermüller, sám čerstvý straník, texty okamžitě z první čtené zkoušky iniciativně doručil na KV KSČ. V jeho příjmení se skrývá jistá dobově stranická pikantnost. Celostátně spravoval kulturu z ÚV KSČ obávaný sekerník Müller. Tedy šéf Müller a jeho donašeč Untermüller.
Tam se textu ujali ti nejpovolanější a prověření experti na divadlo a poezii. S Johannem Nestroyem už moc udělat nemohli, ale byl jsem tu ještě já. Kulturträgery znormalizované kultury byli často oficíři ve výslužbě. Do důchodu odcházeli plni energie, kterou zcela nepohltila služba v armádě, a tak se mohli vesele vyžívat v umění. S tím plzeňským jsem se ovšem tváří v tvář nesetkal a představuji si ho jenom podle Martincova vyprávění. Přihrnul se do divadla v koženém kabátě jako předvoj blížícího se maléru, mlátil textem o stůl a řval na režiséra a dramaturgy: Tak takovéhle volarismy vám tady trpět nebudeme! Ve stavu krajního rozčílení byly možná jeho paměťové spoje na stopě slova vulgarismus, ale co se dá dělat, Volary byly blíž. Bylo mi jasné, že v roce patřícím k totálně znormalizovaným musely texty vyvolat stav vzrušení zelených mozků, například tenhle:
Kurvení
to sladké kurvení
Kurvení
nebeský dar…
Tak tuhle šťavnatost jsem se opovážil napsat do hry, která se z velké části odehrává ve vídeňském nevěstinci. Radost jim ovšem nemohl způsobit ani další text:
To je ta rotace
co sklízí ovace
u dam i přítomných pánů
Hladce a obrace
hopsají na place
domů se vrací až k ránu
Ty svatá prostoto
nevinná nahoto
která nám všední den krášlí
Dává nám co proto
rotace éroto
maniakální a zvláštní
Jste jako koblížek
na vášni smažený
a už jste v négližé
a už jste svlečený
do spodků, do trička
zbude z vás kostřička
Cupován na kousky
milován francouzsky
Na roštu rozkoše
spálená kobliha
A rovnou do koše
budete z obliga
To je ta rotace
závratné vibrace
to je ta rotace kádrů
Ručky se veselí
nožky se tetelí
pohne se i žula
kvádrů
Někdo je na fetiš
Někdo je nanejvýš
mázo a jiný je sádo
Někdo je úchyla
těch je prej na kila
Ochraň nás před nima
Vládo
Vždyť na pečlivě pěstované hrůze obyvatelstva z všemocných kádrováků jejich systém stál a oni sami se za takové spolehlivé kádry považovali.
Rotace kádrů byla pro ně posvátná mantra, kterou dal do oběhu snad osobně sám Lenin a pro široké masy zpopularizoval Stalin. Výhrůžný vpád „volaristy“ do divadla však byl jen první předvoj. Po pár dnech celé vedení divadla nastoupené na Krajském výboru muselo vyslechnout výhrůžky, spílání a posléze sankce. Plánovaná premiéra zakázána, režiséru Václavu Martincovi ukončeno stálé angažmá, finančně sankcionováni byli dramaturgové. A ředitel divadla, člen strany, dostal stranický trest za nedostatek bdělosti. Z úst krajských funkcionářů padaly perly, že zamýšlená premiéra Nestroye je v Karlových Varech jako nový osmašedesátý rok.
Jan Kolář
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (VII)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
