Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nesouřadné vzpomínky (II)

    Svatba

    V lednu 1977 vznikla Charta. K jejímu podpisu jsem se vyvíjel dalších deset měsíců. Dne 18. března téhož roku si beru za choť Jitku Luisu Schánilcovou. Zvolili jsme si vyšehradskou obřadní síň a prvního svědka – signatáře Charty Sergeje Machonina. S Petrem Skoumalem se znal už dávno přes literární svět jeho rodičů. Já se s ním skamarádil v Činoherním klubu, na našich představeních, která tento obávaný divadelní kritik pravidelně navštěvoval. Sergej byl oslňující osobnost, perfektně ovládal řadu jazyků, v diskusích šermíř slova… Dokonce Jiří Voskovec, jehož jsem v šestasedmdesátém navštívil v New Yorku, si na něj vzpomněl jako na mladého vášnivého diskutéra, se kterým se ještě v prvních poválečných letech potkával v jednom pražském baru. Sergej, vyhozený po prověrkách z místa redaktora Literárních novin, mohl pracovat pouze jako noční hlídač v galerii. Nabídl se, že mě ve dne bude vyučovat němčinu, a odmítal za to brát jakýkoli honorář. Byly to nesmírně zábavné hodiny, učil mě třeba, jak se německy řekne: Ukažte mi svoje nové erotické prádélko. A když jsem jeho nabídku přijal, s šarmantní sebeironií mě vzápětí napadl, že jsem tak učinil jen proto, abych ho mohl zblízka pozorovat jako „starého stalinského brouka“. On totiž patřil mezi ty někdejší studenty z devětatřicátého roku, kteří skončili v koncentrácích a odtud si po osvobození odnesli svůj mladický stalinismus. Po zhroucení kultu se z nich v šedesátých letech stali tvůrci změny, ze které se posléze zrodilo pražské jaro.

    Zatímco svědek Ludvík Vaculík podepisuje svatební doklad, svědek Machonin kryje akci pevným pohledem, 18. března 1977 FOTO MIROSLAV HUCEK

    A teď šlo o to, kdo bude druhý svědek. Tehdy režim spustil diskreditační a vyděračskou kampaň proti chartistům, v níž se především snažil ukázat jejich „zvrácenost“. Tak třeba estébáci Ludvíku Vaculíkovi při domovní prohlídce protiprávně odcizili jeho soukromé fotografie. Některé z nich, třeba jak nahý leží na hrobě, pak zveřejnili v rodinném obrázkovém časopise Ahoj na sobotu. V Československé televizi ta pogromistická kampaň jela denně jako buldozer. A tak už následující den oslovil redaktor s upachtěnou prasečí tváří Ludvíka přímo z obrazovky slovy: Pane Vaculíku, vás už v této zemi nemůže pozdravit žádný slušný člověk, ani sousedé z domu, jak tvrdíte v rozhovoru pro italský časopis. Tak to mě opravdu dostalo. Vžil jsem se do Vaculíkovy situace. Přijdete domů, pustíte si televizi a neznámý naducanec vás osloví přímo z obrazovky.

    V ten okamžik jsme měli ve volbě druhého svědka jasno. Já jsem se s Vaculíkem seznámil už v roce 1965 v rozhlase. Byl tam tehdy redaktorem a také Skoumal tam nějakou dobu po vojně působil jako redaktor hudební. Vaculík ho požádal o nahrávku našich několika písní s mými ruskými texty. Vaculík je pak ve vysílání pro mládež uvedl jen lapidární větou, že mají připomenout studentům, aby přes prázdniny nezapomněli ruštinu.

    Obřad na Vyšehradě probíhal celkem standardně. Úřednice v předsálí požádala svědky Sergeje a Ludvíka o občanské průkazy. Rutinně si zapisovala údaje, bez známek neklidu, až najednou u Vaculíka jí to došlo. Živý přítomný svědek se jí propojil s nedávným Ahojem na sobotu. Hysterická cukatura tikala na její tváři. Patrně si myslela, že Vaculík je buď v kriminále, nebo v blázinci. A hle! On si jde za bílého dne svědčit do veřejné obřadní síně. No, a pak i oddávající při pohledu na svědky znejistěl a v projevu o tom, jak nám socialistická společnost zajišťuje šťastnou budoucnost, si začal plést slova i naše příjmení až tak, že mě oslovoval jménem nevěsty za svobodna.

    S Magdou Šebestovou v šatně programu Výchovný koncert FOTO PETR KARLACH

    V dělnické hospodě

    V televizní kampani proti Chartě vystoupil mimo jiných předseda MNV Čakovice: My, občané dělnických Čakovic, ujišťujeme pány signatáře, že s nima nechceme dýchat ani vzduch, a garantuju jim, že kdyby přijeli do dělnických Čakovic, nenalejou jim v hospodě ani pivo. A tak jsme do Čakovic po obřadu zajeli, jestli nám to pivo opravdu nenalejí. Hospoda narvaná dělníky, jimž právě skončila směna. A jako přízrak z nějakého Felliniho filmu se uprostřed těch montérek objevil muž ve fraku a dáma v decentních svatebních šatech doprovázeni dvěma pány ve svátečních oblecích.

    Vaculíka náš nápad evidentně bavil. Po třetím pivu se s lišáckým úsměvem zeptal číšníka: A to mi opravdu přinesete ještě další pivo?Ale ovšem, pane. A už přistálo před Ludvíkem. Vaculík se začal nudit – k očekávanému konfliktu s dělnickými Čakovicemi nedošlo – a šel si zahrát na automatu typu „jednoruký bandita“. Prohrával a já slyším, jak to spoluhráči vyčítá: V těch vašich blbejch Čakovicích se mi nedaří ani na automatu. „Happening“ v Čakovicích tak skončil v pohodě, ale režimní pogrom na chartisty pokračoval se stále se stupňující intenzitou. Brali jim pasy, řidičáky, vyhazovali je ze zaměstnání.

    A ve mně ty postihy posilovaly rozhodnutí, že bych Chartu měl podepsat i já. Dlouho jsem si říkal: Nesmíš sice hrát v divadle, nesmějí ti vycházet desky, ale pořád ještě můžeš publikovat pod svým jménem v Mateřídoušce a v Ohníčku, časopisech pro děti. A to vědomí „máš co ztratit“ mi vadilo čím dál víc. Vnitřní konflikt dozrával ke svému dni Dé a hodině Há, v níž Chartu podepíšu.

    S Přemyslem Rutem při vystoupení v Uherském Hradišti, asi 1977 FOTO ARCHIV JANA VODŇANSKÉHO

    Den Dé, hodina Há

    Ráno 18. října 1977 jsem poslouchal Deutsche Welle. Byl to den, kdy německé speciální komando osvobodilo rukojmí, jež palestinští teroristi drželi v letadle v Mogadišu. A zároveň to byl den, v němž byl s dalšími chartisty souzen Václav Havel u Městského soudu v Praze na Karláku. Šel jsem tam. Někteří, například Ota Ornest, dostali tresty nepodmíněné. Havel byl souzen na svobodě a měl určitou šanci, že po soudu odejde domů. Na chodníku stál houf lidí, já mezi nimi, s úmyslem využít občanského práva zúčastnit se veřejného procesu. Okamžitě jsem byl zastaven takovým malým esenbáčkem s bílou čepicí. Připadal jsem si v tu chvíli jako auto. Ten „dopravák“ byl asi dovezený z venkova jako posila – alespoň se ještě nezapomněl červenat nad tou trapností. Zatímco jsem mu ukazoval občanku, objevila se za jeho zády „gorila“ v koženém kabátě, tak o tři hlavy větší, a bez jakéhokoli komentáře vyfotila můj obličej. Červenající se esenbák mi pak sdělil, že dovnitř do budovy nesmím. Rozhodl jsem se, že počkám, až Havel vyjde ven, a v jeho společnosti Chartu podepíšu. Václava doprovázela Vlasta Chramostová, s níž jsem se také znal. Společně jsme šli do Slávie ke stolku, možná právě k tomu, u něhož sedával Jiří Kolář s Jindřichem Chalupeckým, a v tomto rituálním aranžmá jsem Chartu podepsal.

    Jak je důležité mít svého Filipa

    Nesměli jsme hrát se Skoumalem v Praze a vůbec v Česku, tak jsem emigroval na Slovensko, kam mě pozval dávný kamarád z dob Činoheráku, dramaturg Martin Porubjak. Patřil k zakladatelům Divadla Na korze a po jeho rozehnání se uchýlil do bratislavského Divadelního ústavu. Na Slovensku panovaly uvolněnější poměry než v Čechách, prý díky jejich ministru kultury Miroslavu Válkovi, který přece jen nezapomněl, že vedle komunistického funkcionáře je básníkem. Lidé vyhození z kultury nemuseli jít topit do kotelen a byli umístěni na nižší pozice v různých kulturních institucích. Martin pro mě vymyslel přednášky pro „pracovníky malých javiskových forem“. Usmyslel jsem si, že je pobavím, a do výkladu jsem pouštěl nahrávky z našich vystoupení. Mělo to nečekaný ohlas a ten mě inspiroval k úvaze, jestli by něco podobného nešlo podnikat v Česku. A šlo. Existovala totiž vyhláška umožňující pořádat veřejné besedy s významnými občany. Nemusel jste být zastupován agenturou, záleželo jenom na pořadateli, jestli to schválí a vyplatí vám úžasný honorář tři sta korun. S kazetovou one man show jsem tak navštívil různá vědecká pracoviště, která se nebála razítkem na smlouvě potvrdit, že mě považují za významného občana.

    Občas mě pozval i nějaký mimopražský studentský klub. Beseda s významným občanem Vodňanským se 7. února 1985 uskutečnila i v Praze. Učitelé na katedře deskriptivy při strojní fakultě, co měli rádi písničky V + S, si zjistili, že jsem ji vystudoval. Naše písně si oblíbili natolik, že jednoho svého kolegu přemluvili, aby mi zpětně po dvaceti letech změnil známku ze zkoušky – z trojky na jedničku. Pozvali své studenty na besedu s bývalým absolventem a pronajali si na ni rovnou Žižkovské divadlo. Schválit mé vystoupení ovšem musel Obvodní národní výbor v Praze 3, kam divadlo místně příslušelo. Vypuklo zděšení. Je to sice bývalý absolvent strojní fakulty, ale zároveň signatář Charty 77. Povolit, nebo nepovolit? Nakonec asi převládlo mínění, že strojní fakulta je pod striktní stranickou kontrolou a možná za ní stojí sám soudruh Kapek. Ten byl tenkrát pánem celé Prahy. Žižkovské divadlo bylo natřískáno k prasknutí. Zpráva, že opět hraju v Praze, se rozkřikla rychlostí blesku. Třeba Hana Hegerová, která ten večer měla svůj recitál v Divadle Na zábradlí, stihla ještě navštívit druhou půlku mého představení. Záměrně užívám termín představení, zpíval jsem naživo, doprovázen na piano doktorem Martinem Zákravským, který kvůli tomu přes Vánoce nacvičil můj repertoár. A za čtrnáct dní byla repríza.

    Říká se, jak je důležité míti Filipa. Můj Filip, křestním jménem Pavel, byl spolužák z fakulty a pracoval v Metroprojektu, který projektoval známou stavbu fedrovanou stranou a vládou. Když se ing. Filip dozvěděl, že ohledně mého pražského vystoupení ho po letech zákazů předběhla naše společná alma mater, řekl si: Tak to si nenechám líbit, a objednal program pro svou firmu. Na obvodním výboru to měli opět na stole a patrně usoudili, že za tím musí být někdo hodně vysoko postavený. Takže větší riziko by bylo to zakázat, a tak to raději znovu povolili.

    Tajfun, tajfun, vykrúcaj

    Se Světlanou Nálepkovou jsem se znal z různých setkání po premiérách a byli jsme si vzájemně sympatičtí. Světlana se dozvěděla, že za čtrnáct dní budu v Žižkovském divadle vystupovat podruhé, a ozvala se, že by měla chuť si se mnou v programu zazpívat. Zkoušeli jsme společně s Martinem u piana, a tak se pomalu rodil soubor, který jsem podle písničky V + S České tajfuny nazval Tajfun, tajfun, vykrúcaj. Brzy se připojil v roli hrajícího inspicienta Martinův kamarád Dimitrij Gaydečka. Ljuba Fuchsová, lektorka dětských recitačních soutěží, inspirovala interaktivní pořad pro děti Čarala čarala bonga máro s písničkami Vodňanského a Skoumala doprovázenými též Martinem. Programu se v roce 1987 ujala Středočeská agentura. Získal jsem papír, že mohu vystupovat, ale pouze pro publikum do patnácti let. Malí bobři, co jdou spát, a králíci, co dupají, přece děti nemohou ideologicky rozvrátit. Přemysl Rut se mnou a s Petrem účinkoval těsně před naším zákazem v roce 1981 v programu Život a dílo. Mezitím už zhudebnil řadu mých nových textů. Když zjistil, že mám v rukou povolení vystupovat pro děti, vymyslel pro náš první společný program název Výchovný koncert. Uváděl můj příchod na scénu tak, že do úvodní předehry parlandoval: Musím vás upozornit, že za chvíli přijde pan Vodňanský, který je povolen jen pro publikum do patnácti let, a proto vám doporučuji, abyste se – ve vašem vlastním zájmu – podle toho chovali. A kdyby náhodou někdo přišel a chtěl po vás občanský průkaz, tak jen mávněte rukou a řekněte: Tak na ten mám ještě moc a moc času. Povstal od piana a jako vystudovaný režisér předvedl, jak tou rukou mají mávnout. V tom programu s námi zpívala a hrála Magda Šebestová, za svobodna Křížková, kdysi semaforské dítě ze Suchého Benefice.

    Tajfuny sice pořád ještě silně vály, ale já se jim navzdory vykrúcal a vykrúcal.

    Jan Kolář

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Nesouřadné vzpomínky (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,