Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nepředvádět, nepoučovat, neimitovat aneb Jak se hraje divadlo na sopce

    Peter Brook, jeden z nejzcestovalejších evropských divadelních mágů, tvrdí, že divadlo a cestování jsou velmi dobré způsoby, jak proniknout do jiných světů. Takovou zkušeností by v rámci antixenofobní preventivní péče měli projít všichni čeští a moravští divadelníci aspoň jednou za sezonu! Výjezdy našich divadel do ciziny jsou ale i po dvaceti letech od listopadu 1989 stále vzácné. Je na vině nedostatek financí, špatná kulturní zahraniční politika, nebo jsme pohodlní a zahledění sami do sebe?

    Ostrov v Indickém oceánu: Reunion. FOTO archiv

    Sopečný ostrov v Indickém oceánu: Reunion. FOTO archiv

    Když se některému našemu divadlu cesta do jiných, od Česka vzdálených světů uskutečnit podaří, je to malý zázrak. Jeden takový se v dubnu podařil divadlu loutek, hudby a vtipu Tichý jelen a muzikantskému duu Dva. Vyjeli – přesněji odletěli – na sopečný ostrov v Indickém oceánu: Reunion.

    Perla Indického oceánu

    Pozvání Tichého jelena a Dvou na mezinárodní festival Kom i di na jih Reunionu nevzbudilo v jinak spíše nepřejícím a k zázrakům skeptickém českém prostředí žádné výjimečné překvapení či zášť. Většina totiž ani netušila a netuší, kde vlastně ten Reunion je. Ostatně, zprvu to netušili ani účastníci reunionského zájezdu, performeři Jiří Jelínek Jitka Tichá, muzikanti Bára Honza Kratochvílovi a tlumočnice a překladatelka na scéně i mimo ni, autorka tohoto textu Lucie Němečková. Po dvanácti hodinách letu z Paříže přes Alpy a Nil, Saharu a Kilimandžáro se v pondělí 12. dubna objevili zhruba 800 km východně od Madagaskaru, na ostrově ne větším než Lucembursko, který náleží k jednomu z francouzských zámořských území. Je tedy – byť 10 000 km vzdálený od Paříže – součástí Evropské unie. Spolu s Čechy přicestovali i další festivaloví hosté v počtu zhruba padesáti divadelníků z Metropole. Tak na ostrově říkají Francii.

    Reunion je ověnčen řadou atraktivních přívlastků jako „tropický ráj“, „perla Indického oceánu“, „ostrov kontrastů“. V informačních textech slibuje čarokrásnou přírodu, trekking, pláže… Na místě zjistíte, že to všechno je pravda. Lehce rezervovaného našince napadne pro tento silný, na všechny smysly útočící, nevídaný zážitek jen jedno slovo: kýč. Ale už během ani ne dvouhodinové cesty autobusem mířícím ze severu ostrova na jih, z hlavního města St. Denis do místa dění festivalu St. Joseph, vás ten kýč pohltí a stane se naprosto přirozenou součástí vašeho bytí na Reunionu. Dodejme, že to „divadelní“ bylo převážně v místech, od nichž cestovní kanceláře své zhýčkané klienty spíše odrazují kvůli údajné nezáživnosti a nudě. Však také festival Kom i di nese podtitul Mezinárodní divadelní festival divokého jihu…

    Ráj na zemi

    Třtinový bílý rum, voňavá vanilka, nejlepší kurkuma na světě, chuťově i vzhledově osobitá (neb miniaturní) čočka, cilaoská výšivka a víno, koše a tácy z vacoa, to všechno patří k typickým reunionským suvenýrům. Na žánrových obrázcích z ostrova nesmí chybět rozbouřené vlny oceánu a sopky, které jsou jedny z nejčinnějších na světě. Místní Kreolové spatřují v tomto žhavém přírodním jevu „čirou krásu“. Pod nimi jsou plantáže cukrové třtiny, na kterých se v minulosti nelidsky nadřeli otroci, a kolem vedou křivolaké horské cesty, kudy kdysi utíkali do vnitrozemí, kde zakládali svobodné osady. Všude je divoká flóra i fauna, hemží se to chameleóny, ješťerkami, leguány, toulavými psy a pavouky, kterým se v místním kreolském jazyce říká babouk. V tančírnách znějí rytmy ségy a maloyi, hudby, která se podobně jako jazz zrodila z touhy černých otroků po svobodě. Milí, usměvaví Kreolové, potomci nejen otroků, ale i otrokářů, nejen Francouzi, ale i Indové, Číňani či Arabové, ti všichni tu žijí v nenásilí a souladu. Každý z nich přinesl na ostrov kus své kultury. A vzájemně se sžili. Tak vedle sebe vidíte katolické kostely, mešity, hinduistické či buddhistické chrámy. Nádherně k sobě ladí. I když tu a tam nás přece jen napadlo, že taková idylka to zas není, když Kreolany vidíme převážně v pomocných zaměstnáních, mnoho je jich nezaměstnaných, ba i negramotných. A co divadlo? Představme aspoň několik z nich…

    Jsme oheň vržený k nebi

    Snad nejznámějším reunionským souborem je Théâtre Taliipot. FOTO archiv

    Snad nejznámějším reunionským souborem je Théâtre Taliipot. FOTO archiv

    Talipot je druh palmy. Legenda praví, že po šesté hodině večerní se nikdo nesmí ke stromu přiblížit, protože v jeho mohutném kmeni jsou ukryty živé duše a chtějí spát. Právě tímto rezervoárem duší se nechává divadlo inspirovat. Talipot je strom uchovávající paměť, strom, kde se tradičně lidé scházejí a slaví. Jeho kmen se podobá žebříku, který propojuje zemi a nebe.

    Divadlo toho jména existuje od roku 1986. Pro svou práci se nechalo a nechává inspirovat divadlem Grotowského, Barby, Artauda, Piny Bausch, Roye Harta… Vyjadřuje se především pohybem a zvukem. Ústředním tématem všech inscenací je mísení-kreolizace místních kultur, uchovávání paměti, včetně bolestného rozvzpomínání se na období otroctví a kolonizace a jejich vliv na současnost a budoucnost. V jejich projektech jsou předci propojeni se současníky, staré rituály se pojí s moderním pohybovým rejstříkem… Sami svou práci popisují pomocí metafory sopky: Jsme oheň vržený k nebi. V roce 2002 jsem viděla v Avignonu jejich strhující operu Kalla, le feu inspirovanou mýtem o matce ohně, jež se jmenuje Kalla. Jejich poslední inscenace Mâ Ravan je holdem místnímu kruhovému bubnu symbolicky spojujícímu Východ a Západ, Sever a Jih. Jde o typický nástroj ostrovů Indického oceánu Reunion, Madagaskar a Mauritius, na kterých se sešli lidé pocházející z Afriky, Evropy a Asie.

    Přátelé Alfreda Jarryho

    Zakladatelem moderního divadla na Reunionu je Théâtre Vollard. Vzniklo v roce 1979 v Tamponu a svým jménem odkazuje k Amboisi Vollardovi, reunionskému nakladateli a obchodníku s obrazy, který byl mimo jiné přítelem Alfreda Jarryho. Za třicet let své existence uvedlo divadlo zhruba třicet inscenací. V roce 2000 vystoupilo na Off festivalu Avignonu s inscenací Séga Tremblad, poctou reunionským muzikantům, kteří se ve XX. století proslavili v Metropoli. Od roku 2003 se Théatre Vollard věnuje výhradně opeře. Na repertoáru má nyní dvě původní opery. Maraina je vůbec první opera vzniklá na ostrovech Indického oceánu v malgašsko-kreolsko-evropských rytmech. Druhou je Chin. Zachycuje konkrétní historické události Reunionu z doby kolonizace.

    V hlavním městě St. Denis inicioval Théatre Vollard vznik divadla Grand Marché, v jehož budově sídlí Národní divadelní centrum Indického oceánu. Centrum produkuje své vlastní inscenace a zároveň zve k hostování nezávislé, především reunionské skupiny. Zaměřuje se na moderní divadlo, hlavně činohru a tanec. V době našeho pobytu hostilo bienále setkání současných dramatiků Bat la langue 2010. Mezi letošními hosty byli Gustave Akakpo, Luc Tartare, Matéï Visniec, z reunionských Lolita Monga, Barbara Robert či Vincent Fontano…

    Théâtre des Alberts přivezlo na festival inscenaci Sakura. FOTO archiv souboru

    Théâtre des Alberts přivezlo na festival inscenaci Sakura. FOTO archiv souboru

    Loutkářské tamtamy

    Dalším ve světě známým reunionským divadlem je loutkové Théâtre des Alberts. Vzniklo v roce 1994 a za dobu své existence prozkoumalo již pěknou řadu animačních technik. Hraje pro děti i pro dospělé, v divadelních sálech i na ulici. Na podzim organizuje v městě St. Paul Mezinárodní loutkářský festival Tam tam. Na festival Kom i di přivezlo inscenaci pro mládež Sakura, jež propojuje loutky, živé herce a video. Divák sleduje morbidní představy patnáctileté Sáry, která je ochotna i zemřít, jen aby upoutala pozornost svých rodičů. Promýšlí různé způsoby sebevraždy, žádný se jí však nezdá „dost dobrý“. Tyto její sklony ustanou až po odchodu otce z rodiny, kdy zůstává sama s matkou. Inscenace patřila k tomu nejlepšímu, co festival Kom i di letos nabídl.

    Kom i di po zot tout

    Festival Kom i di vznikl před třemi lety z potřeby obohatit kulturní život v městech St. Joseph a Petit Ile a předložit co nejširšímu spektru diváků maximálně pestrou divadelní nabídku, říká ředitel festivalu Philippe Guirado. Zkrátka vytvořil lidový festival „pro všechny“ (po zot tout), čemuž odpovídá i cena vstupného: symbolické 1 euro. Letos francouzským i kreolským divákům nabídli organizátoři během jednoho týdne na čtyřicet představení ve čtyřech sálech. Z reunionských divadel se kromě Théâtre des Alberts představily skupiny l’EntracteCompagnie du Garage, Sergio Grondin, představitel nové vlny reunionských umělců, a Compagnie Acte 3, spolupracující s místními amatéry v rámci divadelních dílen. Všichni se prezentovali kompaktní dramaturgií, převážně rodinnými představeními a současnými texty o aktuálních společenských a politických problémech, jako je globalizace, kreolská identita, vztahy obyvatel Reunionu a Metropole, vypořádání se s minulostí, vztahy rodičů a dětí…

    Skupiny z Metropole přivezly různorodou směsici inscenací od klasické činohry přes kabaret a one man show po pohybové a loutkové divadlo. Nadšeně byla přijata inscenace Resister c’est exister (Odolat znamená existovat) Francoise Bourciera a jeho La Compagnie Zeprod. Sám na scéně během dvouhodinového představení za pomoci jednoduchých rekvizit a převleků „inkarnoval“ zhruba dvacítku postav, jimiž mapoval historii odporu a zároveň několikerou kapitulaci Francouzů před nepřáteli během 20. století. Inscenace Madame Lune (La Compagnie Brassica) zpracovávala formou a poetikou nového cirkusu africký mýtus o vzniku noci a dne. La Compagnie La nuit venue zadaptovala román Texaco Patricka Chamoiseau, působivé svědectví o otroctví. Prostřednictvím černošky a vnučky otrokyně – obě postavy hrané hercem Jean-Stéphane Souchaud – se dozvídáme stopadesátiletou historii Martiniku. Marc Wolters (La Compagnie Le Fournil) se během zhruba hodinového kabaretu využívajícího francouzský šanson, slam poetry a pantomimu převtělil v zábavného outsidera, který vypráví řadu pitoreskních historek ze svého života, komunikuje s publikem a – hlavně – hraje na piáno a zpívá. Objev Avignonského festivalu 2006!

    Beatles na sopce

    Tichý jelenDva sehráli během desetidenního pobytu celkem sedm představení – pro dospělé komickou adaptaci Shakespeara Richard III., pro děti zábavný kabaret Oslík s improvizovanými mikroscénkami, krátkými pohádkami a písničkami i skupiny Dva – hráli jsme v šapitó, v bývalé továrně na zpracování mořských korálů, v místním lyceu i divadle pro 200 diváků a koncertním sále, kam se diváků vešlo na 400 a vždycky bylo plno.

    Před prvním představením nás místní technici varovali, že kreolské publikum na představení nepřijde, protože divadlo evropského střihu je pro ně nezáživné. Baví je jen představení místních performerů v kreolštině, kteří vyprávějí humornou formou o problémech jich – Kreolanů.

    Začínali jsme koncertem a představením pro děti. Kreolské publikum, které nakonec přece jen přišlo, se smálo… Už jen tomu, když jsme promluvili česky, protože naše řeč jim připadala legrační, blízká jejich kreolštině. Třeba – jak jsme se dozvěděli – „koukej“ nebo „děkuji“ jsou v kreolštině hodně sprostá slova… Nakonec jsme během celého pobytu diváky nadchli natolik, že Dva museli neustále přidávat svoje písně neexistujících národů. Jejich cédéčka, jež si sebou dovezli, se na všechny zájemce zdaleka nedostala. Děti šílely, zmítaly se v řadách a trhaly sedačky. Učitelé je nedokázali usměrnit. Atmosférou to nemělo daleko k šílenství Beatles. Když nás děti potkaly na ulici, mávaly na nás a ukazovaly svým rodičům a příště přivedly s sebou celé rozvětvené rodiny. Ve školách kreslily spontánně obrázky z představení a na píseň Sega Afrika dokonce secvičily vlastní choreografii. Nakonec Tichý jelen a Dva museli slíbit, že za rok přijedou zas.

    Cestou nazpět jsme dali Brookovi za pravdu: Kamkoli stačí jen dojet a začít. Jakmile to podniknete, otevřou se vám netušené možnosti. Je to nesmírně obohacující. Po všech stránkách. Musíte dávat a brát. Nepředvádět, nepoučovat a neimitovat.


    Komentáře k článku: Nepředvádět, nepoučovat, neimitovat aneb Jak se hraje divadlo na sopce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,