Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Neklid v Brně (No. 7)

    Festivalovou krasojízdu jsme s Kateřinou zakončily v úterý 23. května v Mahenově divadle na představení Ten, kterého miluje moje duše, jež do Brna doputovalo až z dalekého izraelského národního divadla Habima a letošní čtrnáctý ročník Divadelního světa slavnostně zakončilo.

    Hostování představení kladenského Lampionu pro diváky od osmi let Malý strom v režii Jakuba Šmída. Foto: archiv DSB

    Ještě předtím jsme se však naposledy zastavily v Divadle Radost, kde hostovalo představení kladenského Lampionu pro diváky od osmi let Malý strom v režii Jakuba Šmída. A bylo hotovým balzámem pro tělo i ducha, týden v kuse v závratném tempu bombardované kulturou. Vtáhlo mě totiž  do libého světa, v němž člověk ještě může žít v harmonii s přírodou a který má v sobě zcela přirozeně zakódovanou filozofii nerůstu – do světa indiánů z kmene čerokézů. Jejich zvyklosti a moudrost si osvojujeme prostřednictvím vyprávění osiřelého chlapce s indiánskou krví, kterého si odvedou z města prarodiče, žijící v horách víceméně původním způsobem života.

    Hostování představení kladenského Lampionu pro diváky od osmi let Malý strom v režii Jakuba Šmída. Foto: archiv DSB

    Dojem harmonického světa napojeného na přírodní zákony podtrhuje scéna vyrobená převážně ze dřeva (stejně jako většina rekvizit) a také meditativní písňová čísla, částečně i s cizojazyčným textem, zřejmě v čerokézštině. Všichni herci skvěle zpívají a tančí. Zásadní otázka samozřejmě je, jak citlivě ztvárnit indiánské obyvatelstvo. Hercům jsou velmi nápomocné kostýmy a líčení, které sice využívají prvky asociované s indiány (třásně, maskování obličeje, peří), ale vsazují je do vlastně nerealistického, velmi stylizovaného celku, jenž ponejvíce připomíná estetiku filmů Tima Burtona. Kostýmy částečně asimilovaných prarodičů zároveň střihem odkazují k oděvu bílých obyvatel „divokého západu“ – například dědeček má na hlavě cylindr, z něhož nahoře trčí peří jako z čelenky, což svědčí o jeho smíšeném původu (napůl indián a napůl běloch). Nerealistické a nestereotypní zobrazení zároveň umožňuje akcentovat obecnější téma jinakosti a z ní plynoucí xenofobie.

    Idyla končí v momentě, kdy je chlapec pod záminkou péče nevyhovující standardům „civilizovaného světa“ prarodičům odebrán a umístěn do dětského domova. Jeho šok se daří přenést i na diváky, když se dřevěná zadní stěna scény s ohromujícím prásknutím zřítí na zem, až to člověku vžene vítr do tváře. Vyústění příběhu se nesluší prozrazovat, musím však ocenit, k jak komplexnímu, a přesto průzračně jasnému sdělení o našem pomíjivém bytí na zemi se inscenace, potažmo indiánská moudrost, dobrala. Až se mi nechce věřit, že je založena na podle všeho velmi kontroverzní předloze: tvůrci se inspirovali románem Škola Malého stromu Američana Asy Earla Cartera (1925-1979), který knihu vydal pod pseudonymem a propagoval ji coby autobiografickou prózu, zároveň se však zasazoval pro rasovou segregaci v USA.

    Tématem konverzační hry Itaye Segala Ten, kterého miluje moje duše je coming-out, jejž je nucen udělat sedmnáctiletý gay žijící v silně věřící židovské rodině. Foto: archiv festivalu

    Také následující představení izraelské Habimy vypovědělo mnohé o diskriminaci a nenávistných projevech, s nimiž se musí potýkat určitá skupina obyvatel, v tomto případě homosexuálové. Tématem konverzační hry Itaye Segala Ten, kterého miluje moje duše je coming-out, jejž je nucen udělat sedmnáctiletý gay žijící v silně věřící židovské rodině. Přimějí ho k němu okolnosti velice kruté: je totiž postřelen při nenávistném útoku na bar v Tel Avivu, v němž se pravidelně schází LGBT komunita, což před rodiči samozřejmě nelze utajit, takže pojmou podezření a Yehonatan musí učinit to, na co se ještě necítí být připraven. Text je vystavěn s řemeslnou brilancí, navzdory závažnému tématu disponuje i mnoha vtipnými momenty, ale především velice otevřeně a s pochopením pro pocity syna i jeho rodičů a následný vývoj jejich vztahu zpracovává v Izraeli dosud velmi tabuizované téma.

    Tématem konverzační hry Itaye Segala Ten, kterého miluje moje duše je coming-out, jejž je nucen udělat sedmnáctiletý gay žijící v silně věřící židovské rodině. Foto: archiv festivalu

    Inscenace Moshe Keptena je založena na procítěném, psychologicky realistickém herectví osmičlenného ansámblu (přirozenost projevu zajišťují mikroporty). To podstatné se děje v konverzaci a nejsou tedy potřeba žádná jevištní kouzla, na scéně je několika prvky v černé a bílé barvě naznačena neurčitá místnost, nad níž se vznáší bílý čtyřúhelník s proměnlivě podsvícenými stěnami – snad odkazuje k tomu, co nás přesahuje. Je-li to Bůh, pak přeci musí milovat všechny stejně, argumentuje Yehonatan, ovšem zejména jeho matka na to neslyší a přiměje ho podstoupit krutou „terapii“. V konstrukci hry představuje tento moment pád na absolutní dno, z něhož už vede cesta jen vzhůru, byť matka odolává mnohem déle než otec. Rozumím autorově potřebě ještě jednou mladíka v poslední třetině konfrontovat se všemi důležitými osobami jeho života – kromě matky a otce sehrají podstatnou roli muž, kterého miluje, a blízká přítelkyně, již vlastně využíval jako krytí – a vše si s nimi „vyříkat“. Závěr mi nicméně kvůli tomu připadal už poněkud nastavovaný, zahlcený slovy a také trochu melodramatický. Chápu ale, že se autor chtěl co nejvíce přiblížit katarzi.

    Mně s Katkou bohužel byla odepřena, neboť představení přetáhlo avizovanou devadesátiminutovou stopáž o celou půl hodinu, tudíž jsme už nestihly doběhnout autobus do Prahy, který nám téměř před nosem ujel. Všechno zlé je ale k něčemu dobré: konečně jsme stihly navštívit legendární brněnský bar Super Panda Circus, na nějž jsme si v nabitém festivalovém programu nedokázaly najít ani hodinku času. Tak tedy připíjíme na příští ročník Divadelního světa!


    Komentáře k článku: Neklid v Brně (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,