Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nedá mi to!

    Předem vám chci, jak psávaly naše babičky, poděkovat. Nemůžu už představení různých divadel vidět. Ale díky Divadelním novinám o nich můžu alespoň něco vědět.

    Ráda bych vám především připomněla člověka, o kterém se ví velmi málo. Joan Brehms, architekt a scénograf, postavil kdysi dávno v českokrumlovské zahradě před letohrádkem Bellarie točnu. Pro padesát diváků. Točili ji ručně vojáci. Vzácný člověk, posedlý divadlem, si usmyslel, že jedno jeviště je pro takový zázrak, jakým je divadelní představení, málo. Ta dnes tak obdivovaná Bellarie byla tehdy zřícenina. Vytlučená okna, vyrvané okenní rámy i podlahy. Obývaly ji myši, tuláci a kluci tam pořádali indiánské války. Nikoho nezajímala. Nepředstavitelným úsilím všech profesí Jihočeského divadla se spravilo, co šlo. Vyvezlo se svinstvo ze dvou ledových místností, natáhly se dráty na pověšení kostýmů a byla šatna.

    A hrálo se! Všude. První představení 9. června 1958. Günther Weissenborn – Ztracená tvář – režie Otto Haas. Úžasný zážitek! Diváků bylo čím dál víc a židliček málo. Točna se postavila větší. Jak to pokračovalo, víte.

    Teď tam stojí točna, na kterou se vejde přes 600 diváků denně. Není to žádná nádhera, to je pravda. Ono dopolední jeviště, když se zkouší v odrbaném nábytku a pracovním světle, taky není nic moc. Ale všichni víme, že přenést točnu někam na louku je z mnoha důvodů nesmysl a klam. Proč?

    Lidé přijedou do Krumlova. Jsou okouzleni. Je nádherný. Projdou zámkem, nádvořím, maškarním sálem. Vylezou do kopce, projdou bránou do zámecké zahrady, pokochají se fontánou a rádi si na točnu sednou. A všechny ty zážitky si nesou s sebou. Vzduch voní, stromy i kytky, a je jim svobodně. Nad nimi nebe, hvězdy, někdy i měsíc. Jeviště s nejvyšším stropem na světě.

    Když v Peer Gyntovi zavolal Peer: Obláčky bílé podivných tvarů – ty obláčky tam byly. Když mlynář v Lucerně vede kněžnu na zámeček, opravdu ji tam dovede. A diváci na točně jdou s nimi. Ve Snu noci svatojánské režiséra Václava Hudečka létal skřítek Puk – Jirka Císler – nad hlavami diváků, protože lano, na kterém letěl, ten šikovný režisér nasvítil tak, že nebylo vidět.

    Spousty triků různých režisérů, stovky výborných představení. Okouzlen točnou v zahradě byl obdivovaný básník František Hrubín a napsal pro Jihočeské divadlo Krásku a zvíře. Na točně s námi při zkouškách seděl i v dešti. Letos uvidí děti gigantická prehistorická zvířata. Z kulis v divadle by se asi nevynořila. Nechce se mi věřit, že by taková spousta lidí lezla do kopce, jen aby se podívala na samotnou Bellarii.

    Že nemáme nic světového? Jinde na světě nic takového není. Jen ve Finsku. Ale tu nádheru se vším všudy tam opravdu nemají. Byli ovšem tací, kteří nás moc v lásce neměli. Památkáři a doktoři na krčním v budějovické nemocnici. Ti nás vítali známou větou: Já vím, večer mluvit musíš, na Krumlově je vyprodáno!

    Vyprodáno je pořád.

    Prožila jsem v Jihočeském divadle a na Krumlově celý svůj herecký život. I před tou malinkou točnou jsem hrála. Nechci, aby se na geniální nápad Žeňky Brehmse, jak jsme mu říkali, zapomnělo. Točna se může přestěhovat kamkoli, technicky a architektonicky dokonalá. Ale ten prostor, ta místa, kde se léta hraje, má díky němu svůj genius loci! A ten se přestěhovat nedá!

    Doufám, že to vědí i ti, kteří o divadelní točně v kouzelné zahradě rozhodují!

    Hana Bauerová (1931) přišla do Jihočeského divadla se svým manželem Josefem Bulíkem v roce 1953 po krátkém angažmá v Realistickém divadle a setrvali zde celý svůj herecký život – její poslední rolí byla Máti v Mrzáku inishmaanském v roce 2008. Za pětapadesát let na jevišti Jihočeského divadla zahrála stopadesát rolí, také několik menších rolích v seriálech a ve filmu Srpnová neděle. Hrála také ve známém televizním záznamu Tylovy Tvrdohlavé ženy z českokrumlovského otáčivého hlediště v roce 1967.


    Komentáře k článku: Nedá mi to!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,