Těkavá atmosféra smíchovského nebe
Adaptace známých, neřkuli kultovních filmů pro divadelní jeviště je vždy záležitostí velmi očekávanou. Téměř pravidelně poté přichází zklamání a nemilosrdná kritika. Stejné reakce doprovázely i uvedení nejnovější inscenace Švandova divadla Nebe nad Berlínem. Je jasné, že srovnávat černobílý film svázaný velmi důsledně s politickou a společenskou situací Berlína 80. let (a minulostí rozděleného města) s dnešním pohledem, navíc spojeným s konkrétním geniem loci smíchovské křižovatky Anděl, nemá smysl a není ani fér. K inspiraci Wendersovým filmem se tvůrci – Dodo Gombár a Petr Štindl – ovšem hlásí stejně, jako se k němu přihlásil francouzský architekt Jean Nouvel, když projektoval komplex Zlatý anděl na Smíchově (např. stín anděla z Wendersova filmu na průčelí dominantní stavby).
Anděl (Marek Pospíchal), Boss (Miroslav Hruška) a „Anděla“ (Kristýna Frejová) FOTO PATRIK BORECKÝ
Inscenace s podtitulem Nebe nad Andělem – Nebe nad námi – Anděl nad námi je v logice filosofických i myšlenkových východisek dramaturgie Švandova divadla jakýmsi symbolickým vyvrcholením období, kdy se postavy andělů či padlých andělů – ďáblů prolínají v programu dlouhodobě, stejně jako typy podivínů a útržkovité zachycení jejich příběhů. Záleží ovšem na tom, nakolik je divák schopen či ochoten se naladit na tuto vlnu vnímání. Díla charakterizuje zvláštní těkavá atmosféra, která není snadno přístupná. Obecné zamyšlení nad nejednoznačností lidského údělu, mapování záhybů lidské duše v kontrastu každodenní racionality s vnitřní křehkostí a iracionalitou navozuje až jakési mystické konotace lidské existence a v příbězích se důsledně propojuje se zcela konkrétním prostorem.
Stejně jako v předchozích inscenacích této sezony – ať už jde o Frankensteina (naléhavé a nezodpověditelné otázky – kdo je oběť a kdo viník) či Eskalátor (který můžeme brát jako jakousi přímou přípravu na Nebe nad Berlínem, nejen tichou přítomností anděla, ale i mozaikovitým způsobem ztvárnění). Druhým výrazným tématem, které je zároveň mottem letošní sezony, je outsiderství a jeho nejrůznější podoby. V Nebi nad Berlínem jsou outsidery všichni – lidé i andělé. Zatímco lidé touží zbavit se bolesti, andělé naopak touží po možnosti vyzkoušet si všechny smysly. Je zábavné sledovat, jak se v příběhu mění znamínka obecně chápaných charakteristik. Andělé mají být podle tradice bezpohlavními bytostmi bez citů, vykonavatelé konkrétních úkolů či poslání, zde však přebírají lidské pocity a touhy. Na druhé straně stojí pozemšťané, které odlištěnost prostředí zbavuje citů, vztahů a schopnosti komunikace.
Všechny složky inscenace skládají dohromady křehký obraz, v němž se neustále prolíná vznikání a zanikání, ale současně i jakési zastavení v čase a prostoru. Ve scénografii Lucie Labajové je kombinována zadní projekce s pohledem na město nebo tváře postav, s prosklenou budovou na horizontu, za jejímiž okny se odehrává němý děj ve druhém plánu. Scéna je navíc obohacena o konkrétní „místní“ detaily – ať už jde o připomínku betonových květinových kontejnerů, posuvných dveří, využití nejrůznějších „dopravních prostředků“ (kola a segway) či závěsné houpačky pro mytí oken u výškových budov (připomínka původního povolání artistky Marion z Wendersova filmu). Hodně se pracuje i s proměnami světla (včetně takových detailů, kdy se se změnou svícení mění odstín líčení či vlasů u Marion a manažerky). A je tu také šňůra zavěšených bot, které se stávají symbolem lidství. K dotvoření atmosféry přispívá výrazně i proměnlivá hudba Davida Rottera, v níž se mísí nepříjemná skřípavost konkrétních zvuků s melodiemi vpravdě andělskými.
Postavy, stejně jako ve filmu, jsou spíše modelovým ztvárněním lidských typů, a tomu odpovídá i jejich pojmenování – Boss, Manažerka, Vizionář, Boromejka, Homér. Odtud se odvíjí i jejich, pro některé diváky diskutabilní, možná až nesnesitelná stylizace. Anděle ztvárňují Patrik Děrgel a Marek Pospíchal, doprovázení navíc „andělou“ Gabrielou Kristýny Frejové. Dlouhé černé kabáty jim pomáhají k dotvoření vnějškové image – např. ve výrazně vykloubených pózách podobných hřbitovním sochám. Oba ve svém projevu používají jakési „polopohyby“, jako by pluli ve vzduchoprázdnu. O to kontrastnější je proměna Damiela při sestupu na zem, kdy s dojemně dětinskou radostí a nešikovností do omrzení prochází sem a tam posuvnými dveřmi. Vyplatí se jak u andělů, tak i u lidských postav sledovat detaily, které tvoří jejich podivínskou jedinečnost. Některé stylizace jsou hodně vyhraněné a balancují až na hraně – možná úmyslné – neumělosti (vizionář Jaroslava Šmída či Marcus Davida Punčocháře). Barevnější a jímavější jsou pro diváky ženské postavy, punkačky Marion Zuzany Onufrákové a nešťastné Manažerky Kláry Cibulkové. Nicméně, záleží především na osobní životní zkušenosti diváka, bude-li postavy vnímat jako sympatické nebo protivné. Pro roli „anděla mezi námi“ (ve filmu ztvárněném představitelem detektiva Colomba Peterem Falkem) byl osloven Ladislav Frej. I jeho se výrazně týká možnost nejednoznačného přijetí. Jeho role je totiž jakousi nadsázkou na třetí – v ironicky hravém, lehce furiantském projevu se konfrontuje nejen s filmovou postavou, ale také s Peterem Falkem a i s hereckou „slávou“ obecně. A zároveň připomíná i svůj osobní příběh (odchod z vinohradského divadla, očekávaná reakce kritiky apod.).
Shrnuto a podtrženo: Smíchovské nebe nad Andělem rozhodně není a nemůže být replikou filmu, je však zajímavou variací na jeho téma, s promyšlenými detaily ve všech složkách inscenace. Jestli toto poselství ale nakonec dojde k divákovi, záleží i na něm.
Hodnocení: 3,5
Také Nebe nad Smíchovem se zatáhlo od Lenky Dombrovské (2)
Švandovo divadlo – Wim Wenders, Peter Handke: Nebe nad Berlínem. Režie Petr Štindl, adaptace Petr Štindl a Dodo Gombár, dramaturgie Lucie Kolouchová, hudba David Rotter, scéna Lucie Labajová, kostýmy Hana Knotková. Premiéra 18. ledna 2013.
Komentáře k článku: Těkavá atmosféra smíchovského nebe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Film jsem neviděl
a už ani neuvidím, divadelní zážitek byl spíš odrazující než inspirativní. Rozhodně jsem ale nemohl být zklamán ze srovnání.
I bez filmového zážitku jsem oba anděly snadno identifikoval, ale nebylo mi to moc platné. Uslyšel jsem několik textových narážek na Berlín, a to mě, vzhledem k některým aluzím k pražskému Smíchovu, popudilo. Proč dramaturg text neupravil? Jakoby si tvůrci nedokázali vybrat, kde se představení odehrává, jako by jim nestačil mediální „suport“ poskytnutý zdarma filmovým názvem. Lokalisace na Smíchov zůstala na povrchu a v konfliktu s tou berlínskou.
Už před půldruhým rokem jsem v DN vyčítal režiséru Štindlovi nekontaktnost jeho insenace (Kain- Abel). Nekontaktnost danou režií, nikoli výkony herců. Bylo to tu (alespoň o premiéře) zase. Jedinou výjimkou byl výstup L. Freje, který mě potěšil a zahřál zimomřivé srdce milovníka kontaktního divadla. Raději kontakt na hranici estrády, nežli „trojrozměrnou televizi“.
Jakožto příslušník národa, který prošel traumatem Mnichova 1938, jsem přímo alergický na veškerá pacifistická rozumování, srov. iDN Nad Českem půlměsíc (No. 4/2012 a násl. polemiku). Právě v Nebi nad Berlínem je to jako řeč o provaze v domě oběšencově. Bez věčného apeacementu západoevropských meziválečných pacifistů by A. Hitler nikdy nemohl rozpoutat II. světovou válku. A kdyby byla Evropa pacifistická i pak, mohla Třetí říše trvat snad do dnešních dnů.
08.02.2013 (9.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Pardon: appeasementu (usmiřování, udobřování).
V 60. a 70. letech min. století nahraženo politikou détente (uvolňování), stejně zbabělou a bezprincipiální, s heslem „raději rudý, než mrtvý“.
V duchu alibistické zásady „nevměšování do vnitřních záležitostí cizích států“ velela nezajímat se o stav lidských práv a o situaci jejich obhájců v totalitách. A tak je tomu dodnes!
Konečně i odpor proti výstavbě obranného radaru v ČR byl učebnicovou ukázkou appeasementu – snahy neprovokovat a naopak usmiřovat potenciální útočníky.
17.02.2013 (5.40), , Trvalý odkaz komentáře,