Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nebe nad Smíchovem se zatáhlo

    Švandovo divadlo je v posledních sezonách na uměleckém vzestupu a pomalu si buduje pověst ambiciózního divadla nejen pro intelektuály. Drží se poměrně jasně směřující dramaturgické linky, která „variuje levý břeh“ – ve svých projektech hledá genius loci Smíchova (Dodo Gombár dokonce natočil nízkorozpočtový film Smíchov pláče, Brooklyn spí), pohrává si se zasazením děje do nedaleké stanice metra Anděl (Eskalátor), v inscenacích se dokonce vyskytují andělské bytosti v různých podobách (např. Gottland). Dává prostor svébytným dramatizacím, či spíše aktualizovaným, novým textům, jež vznikly na půdorysu významných prozaických textů (Crash u potoka, Frankenstein či opět Gottland). Ve Studiu pak uvádí mimo jiné i biblickými příběhy inspirované miniatury z cyklu Teď přichází Zákon.

    Nebe nad Berlínem, Švandovo divadlo

    Dva andělé (Marek Pospíchal a Patrik Děrgel) se potulují po Andělu FOTO PATRIK BORECKÝ

    Nejnovější inscenace Petra Štindla a Doda Gombára Nebe nad Berlínem s podtitulem: Nebe nad Andělem – Nebe nad námi – Anděl nad námi v mnohém na zmíněné směřování navazuje. A paradoxně právě v tom spočívá její největší nedostatek. Přenesení děje na Smíchov nefunguje, navíc Nebe až příliš připomíná v září loňského roku uvedený Eskalátor. Podobné střípky lidských osudů na Andělu, každodenní shon, hledání podstaty života… Eskalátor byl však zábavnější, aktuálnější, a především nenutil srovnávat s pro mnohé legendární předlohou.

    A porovnávání se stejnojmenným filmem Wima Wendersona a Petera Handekoho se zkrátka nevyhneme. Vždyť se jedná o jedno z nejzdařilejších filmových děl osmdesátých let minulého století. Navíc nečiníme nic neobvyklého. Napadlo by někoho, že je nesmyslné porovnávat filmové remaky? V tomto případě však na počátku stála pomalu plynoucí, poetická předloha, která vyniká především postupy vlastními filmu. Možná i proto převedení na jeviště působí přinejmenším banálně. Film je zcela zásadně spjatý s Berlínem, jeho kouzlem a historií. Město není jen kulisa, je jednou z postav. Inscenátoři však děj převedli (a vlastně logicky, co by si počali s Berlínem) do Prahy, na Smíchov. Nenašli však pro tento přenos dostatečné naplnění.

    Ve filmu jsou stěžejní tři motivy – už jmenovaný Berlín, dvojice po městě bloumajících andělů (Damiel a Casiel) a dětská čistota i nevědomost (a s tím spojené neustále ptaní se: proč?). Cirkusová linie vše spojuje – akrobatka Marion, do níž se Damiel zamiluje, má na hrazdě v šapitó předvádět „andělské“ výstupy nad hlavami malých, smějících se diváků. Ve Švandově divadle však Marion myje zavěšena na provazech okna výškových budov. Na první pohled vtipná aktualizace se však po několika minutách stává dosti nudnou, jelikož je Zuzana Onufráková nucena neustále nasucho stírat tatáž okna. Postava ztrácí jakékoli kouzlo, nakonec není ani jasné, proč se do ní anděl fatálně zamiluje.

    Hostující hvězda – Ladislav Frej zde hraje herce, tedy „sám sebe“, a odkazuje na Petera Falka (představitele slavného Colomba). Scéna, v níž si zkouší klobouky, a která je kopií té filmové, patří mezi nejhorší a nejzbytečnější. Falk přijede do Berlína, aby natáčel historický snímek z druhé světové války, a klobouky si zkouší v kulisách koncentračního tábora, Frej přichází na Smíchov, aby hrál v inscenaci, jež ani nemá scénář – jak sám říká. Klobouky si vybírá s pomocí skutečné garderobiérky, jejíž projev je samozřejmě značně amatérský.

    Diváci, již Nebe nad Berlínem neznají, asi také nebudou příliš spokojeni, neboť pravděpodobně drahnou dobu ani nepostřehnou, že dva bosí pánové v kabátech nejsou pražští bezdomovci, ale andělé. To je však výtka směřující režisérovi, Patrik Děrgel a Marek Pospíchal své nadpozemské, melancholické bytosti ztvárnili zdařile. Plejáda přidaných či aktualizovaných postav (které však nepřináší žádnou „přidanou hodnotu“), jako je Boromejka (Apolena Veldová), autistický vozíčkář (David Punčochář), vrcholový manažer na vozítku segway (Miroslav Hruška), frustrovaná sekretářka (Klára Cibulková) nebo bláznivý vizionář, jenž vyzývá slunce a nakonec páchá sebevraždu (Jaroslav Šmíd), je pro herce „výzva“, kterou při nejlepší vůli nedokážou naplnit jinak než karikaturou.

    I v této inscenaci nalezneme pár zdařilých „smíchovských odkazů“. Především je to monumentální imitace prosklené budovy Zlatý Anděl, na níž jsou promítány filmové projekce. Obrovské betonové květináče, které místní občany značně pobouřily a recesisté si z nich v létě vytvořili bazénky. Boty zavěšené na drátech elektrického vedení mi však až příliš evokovaly proslulou ostravskou Stodolní ulici. Kde se „shoeffity“ (spojení anglických slov shoe a graffity) nejčastěji objevují. Pravděpodobně však tento smysl neměly. Nakonec si je totiž obuje polidštěný anděl i ostatní „probuzené“ postavy, aby společně vykročili světlým zítřkům.

    I když neupírám inscenaci klady, musím konstatovat, že frustrujících momentů bylo přespříliš (a to jsem vynechala zmínku o skvělé hudbě Nicka Cavea, kterou zde nahradil neobtěžující, náladotvorný hudební podkres Davida Rottera). Srovnávání s kultovní předlohou se nelze vyhnout. Spása by mohla spočívat pouze ve volbě méně kvalitního filmu.

    Hodnocení: 2

    Také Těkavá atmosféra smíchovského nebe od Jany Soprové (3,5)

    Švandovo divadlo – Wim Wenders, Peter Handke: Nebe nad Berlínem. Režie Petr Štindl, adaptace Petr Štindl a Dodo Gombár, dramaturgie Lucie Kolouchová, hudba David Rotter, scéna Lucie Labajová, kostýmy Hana Knotková. Premiéra 18. ledna 2013.


    Komentáře k článku: Nebe nad Smíchovem se zatáhlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,