Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Ne znamená ne, a to jednou provždy

    Po zhlédnutí první reprízy inscenace Jídelní vůz v Činoherním studiu jsem přemýšlela, co se stalo, že jsem se oproti plnému hledišti jako jedna z mála příliš nebavila… 

    Třetí premiéra letošní sezóny v Činoherním studiu Jídelní vůz je autorskou inscenací režiséra Davida Šiktance a dramaturgyně Kateřiny Součkové. Od počátku jsem vnímala hravé detaily, které inscenační tým do inscenace zpracoval. Doba představení odpovídá času cesty vlakem z Prahy do Ústí, nádražní hlas Václava Knopa se ozývá během jednotlivých obrazů s různými průpovídkami. A scéna odpovídá jídelním vozům ve vlacích, kde nechybí minibar, zářivkové osvětlení, červené kožené sedačky a automatické dveře. Na plátno za scénou je během celého představení v různém nasnímání (celkový výhled z jedoucího vlaku, detaily osob a domů…) promítán záznam trasy natočený z vlakového okna.

    Inscenace vychází z obrazů a situací, které prožili její tvůrci během cest mezi Prahou a Ústím. Foto Martin Špelda

    Inscenace vychází z obrazů a situací, které prožili její tvůrci během cest mezi Prahou a Ústím nebo se obdobnými fragmenty příběhů, archetypy situací ve vlaku a jejich cestujícími inspirovali. Vším děním provází postava upraveného Vrchního (Jan Plouhar), který si některé situace připomíná, jako by je viděl ve snu, občas v nich dokonce figuruje jako jeden z aktérů. Ačkoliv v úvodní scéně se představí jako nevrlý nadřízený Stewardky (Andrea Berecková), postupně se projeví jako laskavý, vstřícný člověk, který má svou práci rád. Plouhar příjemně kloubí břitký humor a lehkost projevu. Jeho neustálá přítomnost na jevišti je výrazným kladem celé inscenace.

    Postupně se v jídelním voze odehrávají situace různorodých cestujících. U některých z nich jsou příběh, jeho pointa nebo už sám průběh – záměrně – trochu „podivné“. Například se ve voze odehrává první rande dvou lidí (Annette Nesvadbová a Lukáš Černoch), přičemž mužská postava vystupuje jako maskulinní frajer, který se snaží za každou cenu na partnerku zapůsobit. Ta se z pohodové cestovatelky promění v démonicky uhranutou, když jí muž prozradí, že kdysi šikanoval spolužáka, protože ten měl rád vlaky, byl takzvaný „šotouš“. S nápomocí vlakového personálu, který se převlékne za vlakové démony, donutí žena svého přítele podepsat několik petic – za zachování jednokolejné tratě nebo za zachování nádražního hlasu Václava Knopa ve vlakových hlášeních.

    Za ústřední linku inscenace lze považovat několikrát se opakující a na sebe navazující dialogy Vrchního (Jan Plouhar – vpravo) s Hercem (Lukáš Černoch), který jede do Ústí na představení Činoherního studia. Foto Martin Špelda

    Za ústřední linku inscenace lze považovat několikrát se opakující a na sebe navazující dialogy Vrchního s Hercem (Lukáš Černoch), který jede do Ústí na představení Činoherního studia a v domácím souboru se chystá oznámit, že s hraním končí. Do jejich uvažování postupně vstupují a jím prostupují reálné či imaginární příběhy ostatních cestujících. Ale jen u těchto dvou postav dochází v průběhu inscenace k výraznému vývoji, který zakončují těsně před Ústím rozhovorem o těžkostech a krásách života. Herec vystupuje a Vrchní pokračuje dál na své obvyklé trase. A čeká na nové cestující s novými příběhy…

    V jídelním voze sedí suverénně a vulgárně se chovající opilý starší muž (Adam Ernest), což jsou zřejmě dle inscenátorů „příznaky“ typického Ústečana. Foto Martin Špelda

    Princip stále se opakujících uzavřených scén se ale jeví ubíjející, zvlášť pokud vezmu v potaz, že doba představení je kolem hodiny a čtvrt. Obsah scén není podle mého názoru šťastný a v jednom konkrétním případě, který dále uvádím, byl podle mne i nevhodný: V jídelním voze sedí suverénně a vulgárně se chovající opilý starší muž (Adam Ernest), což jsou zřejmě dle inscenátorů „příznaky“ typického Ústečana, a na jiném konci mladá dívka, italská turistka (Klára Suchá). Na opakované nabídky opilého muže k přípitku odpovídá dívka omluvou, že mu nerozumí. Muž si k ní přisedá a rozjíždí se kolo nepříjemných momentů s ještě více nepříjemnými komentáři. K tomu se připlete další mladý muž – intelektuál (Lukáš Černoch), kterého se Ústečan „zmocní“ a využije ho jako překladatele z angličtiny. Mladý muž se s Italkou dá do řeči a oba bez problémů přejdou předchozí situaci, jako by se nic nestalo. A opilý Ústečan se zaměří na dvě jiné přistupující dívky, taktéž turistky (Annette Nesvadbová a Andrea Berecková). Když vidí, že ženy tvoří pár, trousí poznámky, jež podle mne nelze vnímat „jen tak s humorem a nadhledem“, jako to dělají ústečtí herci. Jsou tím totiž – v současné době, která je na tato témata citlivá – bagatelizována závažná témata sexuálního obtěžování žen a sexuálních menšin.

    Přijde mi nepřípustné smát se opileckým řečem, sexistickým komentářům nebo stereotypním vyobrazením lidí jako agresivních opilců. Foto Martin Špelda

    Vznikla tak pro mne neodbytná otázka, nad kterou od zhlédnutí představení neustále přemýšlím: Jak je možné, že se stále někdo baví hrubým chováním člověka k druhému?! Přijde mi nepřípustné smát se opileckým řečem, sexistickým komentářům nebo stereotypním vyobrazením lidí jako agresivních opilců, kteří si mohou – proto, že jsou opilí – všechno dovolit. A ono jim to projde! Divák se zasměje a jede se dál…

    Právě tato scéna mě dovedla k přesvědčení, že dominantním hybatelem této inscenace je humor za každou cenu. Vulgární formou režijního a hereckého zpracování převálcoval podstatu a problém této velmi závažné situace: že ne znamená ne a že je nutné to respektovat. A toto vyústění či – řekněme – sdělení, jež považuju v této době a v tomto světě za zásadní a nebagatelizovatelné, jsem postrádala i v celkové koncepci inscenace. Šlo v ní pouze o humor pro humor, bez dalšího – podle mne nezbytného – rozměru, který by ji odlišoval od bulvárních komedií komerčních divadel a televizí.

    Slibný začátek představení mi tak v jeho průběhu silně zhořknul. A už jsem se nedokázala nezávazně smát. Scéna s opilým Ústečanem ve mně vyvolala otázky, jak by mělo angažované divadlo (a za to ČS Ústí považuju) pracovat se současnými společenskými tématy, aniž by se nevyhnulo vulgárnímu humoru, stereotypně se vysmívaným spoluobčanům, anebo – v případě přílišné vážnosti – aniž by skončilo patosem. A odpovědi na tyto otázky hledám v jiných inscenacích, třeba i tohoto divadla. A snad i někdy najdu.

    Činoherní studio Ústí nad Labem – David Šiktanc: Jídelní vůz. Režie David Šiktanc, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Nikola Tempír a Zuzana Štěpančíková, kostýmy Simona Pekařová, hudba Michal Vejskal, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka režie Andrea Berecková. Premiéra 24. března 2023. Psáno z 1. reprízy 26. března 2023.

    ///

    Více o této inscenaci na i-DN:

    Jak jsem se v jídeláku nenajedl


    Komentáře k článku: Ne znamená ne, a to jednou provždy

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Ludmilo,
      plně respektuju Váš názor (ostatně jsem text redigoval a psali jsme si), nicméně si myslím, že se zbytečně uzavíráte do svého ideového světa a pohledu na divadlo (umění, společnost) a odstříháváte se od prostředí karnevalu, černé grotesky, němé filmové grotesky, lidového humoru, srandy a přímočarého výsměchu všem blbostem a blbům světa. Divoký, nekorektní humor je také důležitý a osvobodivý. Navíc v této inscenaci ani tak nešlo o nekorektní humor, jako spíše o karikatury lidských typů, tedy i agresivních pitomců, s jasným postojem inscenátorů (nijak nepošilhávali na diváky „to je sranda“, naopak… třeba právě ono opilecké entrée: to byl až děsivý – skvěle zahraný – sólo výstup Adama Ernesta). Vůbec jsem tu osobu nevnímal jako „typického“ Ústečana, ale daleko spíše jako typického hulváta. Nicméně i u něj našli inscenátoři onu „perlu na dně“ – když se bavil telefonem se svou rodinou a my zjistili, že jeho jednání vyrůstá ještě z jiných důvodů a zdrojů než z pouhé vnější agresivity a nadřazenosti.

      21.04.2023 (13.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Zdeňka Horváthová

        Avatar

        Když jste autorce text redigoval,
        tak bych se na začátek chtěla zeptat, proč jste jí výtku nesdělil soukromě v rámci vaší komunikace, která jistě při vzniku recenze probíhala. Sama jsem KritikLab absolvovala a myslím, že se stále jedná o platformu, kde se studenti a studentky KTK psaní recenzí teprve učí… I proto se domnívám, že není nutné podobné názory zveřejňovat online, ale předat je v soukromí, když jste měl tu možnost.
        Navíc mám pocit, že jste ve svém komentáři spíše sepsal to, jakým způsobem představení čtete vy. Nemělo by se tedy možná řešit, z jakých důvodů se vaše interpretace neztotožňuje s interpretací autorky? Kdybychom samozřejmě přistoupili na to, že je tato diskuze vůbec potřeba. Mám totiž za to, že je přirozené vnímat divadelní představení v kontextech, v jakých existujeme, a jaké známe. Logicky tedy nemůžeme reflektovat zhlédnuté něčím, co sami neznáme. Pokud jako tutor usuzujete, že je pro čtení inscenace potřeba znalost navíc, zdá se mi na místě tuto skutečnost vaší svěřenkyni předat. Nebo minimálně to alespoň můj tutor v rámci KritikLabu dělal…

        29.04.2023 (21.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Paní/sl. Horváthová,
        děkuju za reakci a říkám si: Konečně!
        Své výtky a komentáře pochopitelně všem studentům, se kterými v rámci KritikLabu spolupracuju, posílám a nad výslednou podobou textu pracujeme. Někdy diskutujeme a přeme se víc, jindy míň. Nikdy se jako redaktor ani pedagog nesnažím ovlivňovat (natož měnit) názory a hodnocení inscenace jakéhokoli autora, jen upozorňuju buď na technické neobratnosti či nepřesnosti, anebo na nedostatek určitých znalostí, které studenti pochopitelně buď mít nemohou (např. znalost starších inscenací ČS Ústí), anebo mohou, ale z různých důvodů se k nim nedostali (znalost díla Hanzelky a Zikmunda v předchozí jejich práci, např.). Texty pak uvěřejníme, aby prošly i veřejnou prověrkou. Ale ono – a to mě mrzí – se navenek nic neděje, nikdo na ně neraguje.
        A tak jsem se rozhodl, že na tuto jejich práci, kdy máme už něco za sebou /na představení jezdíme společně/ a navíc jsme se názorově na inscenaci neshodli, přidám ke každému textu vlastní reakci/komentář, abychom mohli společně veřejně diskutovat a naučit se to, anebo dokonce – pokud by se to podařilo – aby se přidali i další čtenáři a diváci a vznikla by možná i zajímavá diskuse nad touto inscenací. Protože každá kritika je především diskusí nad dílem a každý mladý kritik by měl projít i veřejnou polemikou a uvědomit si její možnosti, limity a úskalí, naučit se techniku, jak reagovat. Je na nich, zda a jak se ozvou, či ne, nic jim nevnucuju (s některými jsem po zveřejnění svého komentáře diskutoval ústně či e-mailem, nestáli o veřejnou při). Proto jsem rád, že jste se ozvala, a třeba ještě nějaká diskuse nastane.
        /Se studenty procházíme ještě mnoha dalšími situacemi a úkoly a já jim občas připravuju nečekaná překvapení, která ne vždy jsou jim po chuti a ne vždy se přidají. Ale i to k pedagogice patří. Snad jsme se již trochu poznali, snad se vzájemně i trochu respektujeme a sám jsem zvědav, jak na naše setkání, diskuse a práci budou v příštích letech vzpomínat a zda je v jejich odborném i osobním životě někam posunou. :-)/

        29.04.2023 (22.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,