Divadelní noviny > Názory – Glosy
NÁZORY: Kosmas jako Kafka?
Pokud jde o velká literární výročí, bylo to loni víc než snadné. Franz Kafka bral se svou stovkou od smrti všecko. A možná ještě víc: jeho génius, vyrostlý z Prahy, rezonuje po celém globu, v desítkách jazyků, a zdaleka nejenom v literatuře – taky ve filmu, v komiksu, na divadle, v hudbě. Prostě všude. Je letos šance, že někde naváže aspoň s poloviční, třetinovou intenzitou? Sotva. Takže jak dál?
Kafkovské výročí se dá určitě protáhnout, třeba přes jeho blízké, jako Maxe Broda, jemuž nedávno vyšel v češtině Pražský kruh, poslední práce, co za svůj dlouhý život napsal – práce citlivá a jemná v jazyce a stylu, pronikavá v analýze, prostě živý text, který je radost číst i po víc než půlstoletí.
Ale jde jít i jinou cestou. Před sto lety vydal Vítězslav Nezval jednak posmrtnou monografii svého přítele Wolkra, sociálního expresionisty, kterého brutálně zprivatizovali zdejší komunisté, jednak Falešný mariáš – což je název knížky, který ideologickému ruinování Wolkra padne jako ulitý (jakkoli jde o svazek studií k poetismu).
Oba tyhle kusy pak můžou skvěle posloužit jako oslí můstek, rovnou k nezvalovské monografii (Nezval. Básník a jeho syn) o víc než sedmi stovkách stránek, kterou před pár týdny pořídila Krystyna Wanatowiczová. Není to žádná odborná práce, zaplaťpámbů – je to investigativně laděná reportáž, v níž autorka stopuje přerod geniálního básníka první republiky v poválečného režimního slouhu. A bere do kola i tragický osud Nezvalova syna Roberta, z nějž si básník od útlého dětství vyráběl svůj mladší klon, své posmrtné pokračování.
A jde jít ještě jinou cestou. Letos v dubnu to bude tři sta let od narození Giacoma Casanovy, který posledních třináct roků své dobrodružně-prostopášné-špiónsko-intrikánské existence strávil na zámku v severočeském Duchcově jako knihovník. Sepsal tady memoár Dějiny mého života, jehož název se docela pěkné rýmuje s titulem nedokončeného memoáru Nezvalova – Z mého života.
A jde jít nakonec ještě jinudy, třikrát hlouběji: v říjnu 1125, čili před devíti sty lety, umřel Kosmas, první kronikář našich dějin. Je samozřejmě otázkou, co si do své kroniky přimyslel, odkud vlastně čerpal, co je historicky relevantní, co je spíš fikce – ale i tak: jeho spis je přehlídkou nekonečných bojů o moc. Hrou o trůny. Moc se toho podnes vlastně nezměnilo. I proto je nakonec tohle výročí možná stejného významu jako to loňské Kafkovo. Jakkoli se asi bude slavit daleko skromněji…
Autor je literární a výtvarný kritik.
Komentáře k článku: NÁZORY: Kosmas jako Kafka?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
