Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Násilí vytváří řád světa – Dialog Wrocław 2013

    Koncem podzimu se v polské Wrocławi konala již sedmá edice festivalu Dialog. Jako předcházející festivaly, měl i tento svoje motto, tentokrát velmi odvážné. Znělo: Násilí vytváří řád světa.

    Varšavský kabaret

    Snad nejvíc ze všech produkcí vyčníval Varšavský kabaret v režii Krzysztofa Warlikowského (Nové divadlo z Varšavy) FOTO ARCHIV FESTIVALUFOTO ARCHIV FESTIVALU

    Agilní režisérka, organizátorka a ředitelka festivalu Krystyna Meissnerová možná dopředu ani netušila, jak se tímto heslem strefila do polské politické situace. Jednak se většina inscenací, jejich obsah a výklad, nápadně do tohoto motta hodila, jednak diváci sami na vlastní kůži několikrát zažili současnou agresivitu polské společnosti. Na doplňující přednášce o hrozbě hnědého moru v Polsku, kde mimo jiné vystupoval známý sociolog a intelektuál Zygmunt Bauman, jsme byli před divadlem svědky demonstrace fašistické a nacionalistické mládeže /NOP; Národní Obrození Polska; tato pravicová organizace je silně zaměřená proti EU, je antisemitská a homofobní/, která v nedávné minulosti opakovaně narušila a znemožnila řadu přednášek, a to i na akademické půdě. Celá akce byla tentokrát předběžně zajištěna bezpečnostními složkami, takže přímého napadení jsme byli – kromě verbální agrese – v sále ušetřeni. Zvážíme-li však, že před dvěma roky se profesor Zygmunt Bauman na stejném festivalu pohyboval bez ochranky, negativní posun ve společnosti byl zřejmý.

    Apokalypsa světa

    Ale k samotnému festivalu. Snad nejvíc ze všech produkcí vyčnívalo nad ostatními představení Nového divadla z Varšavy Varšavský kabaret v režii evropsky renomovaného Krzysztofa Warlikowského. Byl to svojí délkou typický divadlo-maratón, jak se v poslední době s tímto jevem setkáváme. Inscenace je vytvořena ze dvou základních filmových předobrazů – Fosseho Kabaretu a Mitchellova snímku Shortbus. Jako u Warlikowského vždy, jsou do ní vkomponovány i další motivy přejaté z literárních děl /John M. Coetzee, Jonathan Littell, Tony Kushner…/.

    První díl se odehrává v Berlíně, druhý v New Yorku v době po 11. 9. 2001. U obou je dějištěm převážně bar. Sugestivní, moderní a funkční scénu vytvořila dvorní Warlikowského scénografka Małgorzata Szczęśniak. Jde o velkou kachlíkovou místnost s minimálním nezbytným mobilářem, nemůže ovšem chybět velké promítací plátno. Děj prvního dílu, berlínského, je oproti filmu posunut hlouběji do třicátých let, do období berlínské Olympiády, kde se pohybuje zdegenerovaná společnost v čele s krajně nesnesitelnou Sally. Tato část má vůbec nejklasičtější textovou podobu, jakou jsem kdy u Warlikowského viděl. Druhá část se tříští do jednotlivých epizod, ovšem taková je i filmová předloha. Vedle výrazného zděšení vystupujícíh postav z teroristické akce je celá část prostoupena silnou sexualitou, erotikou, hledáním vlastní sexuální identity. Celá produkce působí dojmem jakési vyjevované apokalypsy, předobrazu konce světa, kdy, jestliže není Bůh, je dovoleno vše. Přesto svým způsobem postavy Boha hledají, ať už v lásce, sexu či drogovém opojení. A jako vždy u Warlikowského je pesimismus na závěr zmírněn optimistější vizí, jakýmsi smířením všech postav a dějů. Inscenaci zdobí herecké výkony Warlikowského herců Magdaleny Cielecké /Sally/, Andrzeje Chyry /anglický spisovatel/, Ewy Dałkowské /matka/, Maji Ostaszewské /sexuoložka/, Macieje Stuhra /gay/, Jacka Poniedziałka /transvestita/.

    Angelica Liddell - Nejsem hezká

    Údajně šlo o vzpomínky z dětství, kdy herečka (a současně autorka) zažila na koni pohlavní zneužití FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Násilí v klasických hrách

    Téma násilí – samozřejmě v aktuálním výkladu – přinášela i klasická dramata. Formálně oslňující, silně ovlivěná absurdním divadlem Samuela Becketta, byla inscenace Antigony v podání estonského divadla R.A.A.A.M. z Tallinu v režii mladého Iránce Homayuna Ghanizadeha. Vyšel z mnoha textů o Antigoně a antických mýtů, zdaleka se nedržel jen Sofokla. Postavy jsou oblečeny tak trochu, jako by se hrál Molièrův Zdravý nemocný. Výjimku tvoří Teireias v buřince, který naopak jako by „vyskočil“ z Becketta. Důležitou roli má choreografie. Postavy pochodují /často do pravého úhlu/, cupitají, poskakují. Neteče voda, kraj je postižen invazí much /zřejmě se rojí od nepohřbených těl Antigoniných bratrů/, postavy je neustále odhánějí. Inscenace končí podle původního vzorce – smrtí hlavních postav. Mrtvou Antigonu strčí do kufru, který poté vláčí Isména odcházejíc do New Yorku, kde chce být herečkou. Voda začne téct a Kreon se nahý sprchuje. Přesto tušíme, že jde jen o krátkou přestávku, že násilí plodí jen další násilí.

    Jinou klasickou hrou převednou naprosto moderně a současně do politického divadla byl Calderonův Život je sen v režii Wojtka Klemma. Na festival jej přivezlo štětínské divadlo Teatr Współczesny. Režisér má tak trochu podobný osud jako náš D. D. Pařízek: vyrostl a studoval v Německu, je tedy pod silným vlivem německého divadla.

    Scénografii, kterou vytvořila Małgorzata Gut, vévodí prázdná scéna s obrovským portrétem Basilia /Jacek Piątkowski/ uprostřed. V pozadí je pak prospekt s modrou oblohou a bílými mráčky. Herci sedí na židlích a hrají škatule, škatule, hejbejte se. Vlevo klec-vězení, kde se jako zvíře pohybuje Sigismondo-Zygmunt /maskulinní herec Adam Kurycz-Berezowski/. Navenek je „polidštěn“ oblečením do normálních šatů, jinak je ale bosý, společností je stále vnímán jako divoch. Při vzpouře strhne Sigismondo portrét otce a „královsky“ se do látky zabalí.

    Do inscenace jsou – jak bývá v současném divadle zvykem – vmontovány mnohé intertextuální vstupy. Objevuje se revolucionář /Michał Lewandowski/, který – zejména v úvodu – chrlí revoluční tirády (snad jde o texty Slavoje Žižky, levicově orientovaného kritika současného kapitalismu). Zní ale i texty Heinera Müllera nebo prohlášení Prozatímní vlády z polského povstání v roce 1863. Ozývá se i polská dětská říkanka, jsme totiž v bájném Polsku čili „Nikde“. Tématem je opět násilí, především politické, které se snaží – jak říká i motto inscenace – „vytvořit řád světa“. Dramaturgicky i režijně pevně uchopené představení se bohužel ke konci trochu rozpadalo. Přesto opět šlo o výraznou reflexi aktuálních politických napětí nejen v Polsku.

    Bouře

    Naprosto dekonstrukční inscenaci Bouře z bydhošťského divadla přivezla Maja Kleczewska FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Lear mezi prasaty

    Hvězdou festivalu byl holandsko-německý režisér Johan Simons, umělecký šéf mnichovského Kammerspiele, loňského divadla roku v Německu. Festival uvedl dvě jeho produkce. Nejprve Shakespearova Krále Leara. Lear /André Jung/ byl šedivý stařec s dlouhými umaštěnými vlasy, téměř bezdomovec. Zoufalství a samota, jež člověka doženou až k šílenství, tak by se dala inscenace interpretovat. Důležitou roli opět měla scénografie, již vytvořil legendární spolupracovník Franka Castorfa Bert Neumann. Hrálo se na točně pokryté hlínou a – zprvu – mechem. Postavy jej na začátku strhávaly, až bylo zeminu pod ním cítit po celém hledišti. Chvílemi byla točna překrývána kruhovým závěsem ze staniolu, i ten však postupně zmizel. Zato se mezi sítěmi objevila živá prasata, žrala a kvičela. Bylo tomu v situaci, kdy se Lear ukryl v chatě bláznivého Toma. Dostal se až na dno, mezi prasata… Byl to nejsilnější, nejpůsobivější okamžik představení.

    Celé ostatně bylo silně emotivní, byť esteticky programově ošklivé. Režisér v textu minimálně škrtal, takže party Kenta a Gloustera často zastiňovaly samotného Leara, což působilo trochu těžkopádně. I proto možná všemožné „zcizováky“ – včetně brechtovských nápisů oddělujících jednotlivé segmenty hry – spíše podtrhávaly klasický výklad textu, než aby jej posouvaly do současnosti. Představení o síle moci a o pošetilosti stáří. Nic víc, nic míň.

    Písečná Bouře

    Naprosto dekonstrukční inscenaci Shakespeara, zato z bydhošťského divadla, přivezla Maja Kleczewska. Její Bouře se odehrávala na obrovské otevřené scéně /Katarzyna Borkowska/ plné písku, jen s několika kusy nábytku. Tématem (pokolikáté už?) byla apokalypsa světa a orgie před jeho koncem. Kromě dekonstrukce příběhu rozkrývala ještě režisérka patologickou strukturu Prosperovy rodiny, ve které chybí matka, již transformovala do opilého šaška Stefana. Prospero byl dobrosrdečný tlouštík (podobný našemu Janu Libíčkovi), Kalibán /skvělý Michał Czachor/ jeho nevlastním synem toužícím po lásce a Miranda frackovitá dcera utíkající za prostopášným milencem Ferdinandem. Ariel (hrála jej mladá dívka) byl pasivní duch, citově závislý na svém pánovi.

    Postavy se prostorem bez smyslu potácely. Občas běžel na televizní obrazovce záznam fotbalového zápasu, objevil se zlý vlčák napadající putující šlechtice. V závěrečné písečné bouři se postavy ztratí, zmizí z tohoto světa. Představení nelze upřít jevištní sugestivnost ani tematickou propracovanost, ale textová dekonstrukce mnohé diváky iritovala a zhruba třetina jich během produkce odešla. Ke své škodě. Existenciální roviny, jež Kleczewská tradičně rozkrývá, jdou vždy „za text“ (tak trochu jako u nás Jan Nebeský) a nejen po formální, ale i obsahové stránce a v neposlední řadě i autorským vkladem se jednalo – spolu s Warlikowského Kabaretem – o vrchol festivalu.

    Očištění Sarah Kane

    Speciálně pro festival byla obnovena Warlikovského inscenace Očištění Sarah Kane FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Dost bylo Sarah Kane!

    Hry Sarah Kane bývají extrémně hodnocené i přijímané. Buď jako díla nového Shakespeara nebo přinejmenším Becketta, nebo jako typický projev grafomanství. Do jejích textů se silně promítá její patologický duševní stav /deprese, ztráta smyslu života/ a hlavně nevyřešená sexuální identita /narodit se v nesprávném těle/. Trilogii jejích zásadních titulů Očištění, Toužení, 4.48 Psychóza do jednoho celku nastudoval s mnichovskými herci divadla Kammerspiele již zmiňovaný režisér Johan Simons. Přes velkou sofistikovanost se mu však nepodařilo její texty nějak nově či zajímavě nahlédnout. V podstatě šlo o jakési scénické oratorium, výtvarně doplňované monology či dialogy postav, jež vrcholí závěrečným zoufalým voláním S.O.S. zraněné duše hlavní postavy Sandry (zřejmě alter ega Sarah Kane) v podání Sandry Hüllerové.

    Speciálně pro festival byla obnovena Warlikowského inscenace Očištěných, původní premiéra byla v roce 2001. Zřejmě pro vyvolání konfrontace s mnichovskou verzí, jež tak skutečně působila poněkud krotce. Téma násilí interpretoval režisér v silně osobní, intimní rovině. Děsivé scény mučení zmírňuje silně estetickým a formálním – zcizujícím – přístupem. Inscenace ve své době vzbudila šok, který však po dvanácti létech už zmizel. Na povrch čím dál víc – a to i v případě projektu Johana Simonse – vyplouvá psychopatologická osobnost autorky a osobní motivy jejích textů. Skoro se chtělo vykřiknout: Dost bylo Sarah Kane!

    Porno ze Španělska

    Hra Nejsem hezká je autorské monodrama španělské performerky Angélicy Liddell, kde se skrze pornografické chování /herečka prohlásila, že jde o pornografii ducha, ale já myslím tím, co herečka předvádí na scéně, že jde i o pornografii tělesnou/ má demonstrovat sexuální zneužívání malých děvčátek. Začíná se dost vulgárně: herečka pije přímo z láhve „chlapským“ způsobem pivo, prázdnou lahev rozbíjí v tašce na kousky, které potom hází na narozeninový dort. Objevuje se pohřební velký kříž z květin. Zbytky piva lije také tam. Sundá si kalhotky, mezi půlky zplihlého zadku si strčí kytici, kroutí jím, kytici potom dává koni, který ji odmítá. Je to bílý živý kůň v ministáji na pravé straně scény. Údajně šlo o vzpomínky z dětství, kdy herečka (a současně autorka) zažila na koni pohlavní zneužití. Do pasu dole nahá si lehá před koně a napodobuje masturbaci. Vypráví vulgární fantazie na téma onanie s představou dětské vagíny. Pořeže si nohy žiletkou, vlastní krev si vytírá chlebem a olizuje jej. Na závěr vytváří z provazu jakousi pavoučí síť. Všechno její jevištní chování je zřejmě jedna velká provokace, která – snad – má vyvolat soucit s pohlavním zneužíváním dětí. Představení však spíše vyvolávalo odpor svojí exhibičností a naturalismem. Byli však i tací, kteří je nazývali autopsychoterapeutickým očistným rituálem.

    Dalším monodramatem bylo hudební představení Macabra Dolorosa Teatru Nowy z Krakova v režii Pawła Sarka. Jednalo se o textovou koláž o vražedkyních dětí, přičemž stežejní osou je Magda Goebelsová, která zabila několik svých malých dětí. Podle ní byla herečka-zpěvačka Katarzyna Chlebny nalíčená. Elegantní blondýna ze čtyřicátých let s černými rty. Spíše rockový koncert – zpěv, vyprávění, agresivní atakování publika. Pocit moci a násilí však představení bezesporu vyvolalo.

    Agitky z třetího světa

    Ředitelka festivalu volí vždy široké spektrum her a inscenací, které na festival zve. Letos se jí podařilo přivézt i tvůrce z tzv. třetího světa. Živou výstavu Exhibit B vytvořil Brett Brailey z JAR. Celé představení, spíše však výstava, je zaměřeno na kolonialismus. Vystavováni jsou zde živí lidé jako kopie exponátů, které bývaly často vystavovány v Evropě v době největšího koloniálního rozkvětu. Pohled na živé exponáty má v nás evokovat pocit koloniální viny a studu, což se myslím zčásti podařilo.

    Inscenace Pomník přijela z Rwandy. Text napsala na základě masakru na Balkánu kanadská režisérka Jennifer Herszman Capraru, která si ji sama inscenovala s africkými herci, kam hru přenesla dějově. Téma až antické, exhumování a nové pohřbívání mrtvých z masakru, ale provedení amatérské. Na festivalu šlo jen o takou etnografickou zajímavost.

    Dalším exotickým hostem festivalu byly Zvuky požáru v režii a provedení mexické dvojice Luisa Pardo a Gabino Rodríguez. Oba manipulují na jevišti s vojáčky a malými předměty, které kamerou přenášejí na plátno. Trochu to připomínalo techniky našich Buchet a loutek či Handa Gote. Tématem byly levicové převraty v Mexiku od 30. let do dneška. Textu však bylo příliš, vraždy, atentáty, války, boje a revoluce byly pro neznalé naprosto nepřehledné. Škoda, obsahově to mohlo být pro Evropana hodně zajímavé. Takhle však představení působilo, nebojím se říci, jako plané žvanění, bohapustá levicová agitace.

    Téma moci bylo na festivalu zastoupeno pestře. Formálně byly inscenace vesměs velmi rafinované, různou symbolikou a odkazy protkané a složitě interpretovatelné. O jejich aktuálnosti však nebylo třeba diskutovat. O ní mimo jiné svědčila nacionalistická demonstrace před divadlem a celospolečenský humbuk kolem ní. Ranní diskuse o představeních předcházejícího dne byly také vždy vášnivé a uváděné různými ekvivalenty původního hesla: Osobní vzpourou, láskou, revolucí… proti násilí. Zdá se však, že (nejen) polská společnost je vůči aktuálním formám násilí bezradná a nad současným zlem, které se snaží silou vytvářet a prosazovat řád světa či alespoň země či státu podle svých mocenských představ, spíše přivírá oči, anebo je dokonce nevidí. Dobro a zlo se tak často jeví v rozmlžených konturách. Právě o tom byl loňský Dialog.


    Komentáře k článku: Násilí vytváří řád světa – Dialog Wrocław 2013

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,