Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Napravovatel a zajatec světa
Představení Shakespearova Hamleta v režii Thomase Ostermeiera a v podání berlínské Schaubühne am Lehniner Platz začíná pohřbem. Škrt výstupů připravujících zjevení Ducha kompenzoval režisér připsaným obrazem, který beze slov předznamenává celek díla.
![](https://www.divadelni-noviny.cz/wp-content/uploads/2016/12/Hamlet_8_fmt-460x305.jpeg)
Účin neměnného dějiště, na němž události probíhají soustředěně a bez prodlev, násobí promítání videa… FOTO TOMÁŠ RUBÍN
Pohřební hosty oblékla Nina Wetzel stylově do černých gala kostýmů. Režisér přitom zdůraznil divadelnost předváděného děje: déšť obstarává jeden z účinkujících, který drží v ruce hadici s rozstřikovačem. Ostermeier jako by tím vyvažoval skutečnost, že autor nového překladu a dramaturg inscenace Marius von Mayenburg převedl Shakespearovy verše do prózy. Kromě okázale divadelního aranžmá je patos pohřebního obřadu kontrapunktován trapným počínáním kolem házení hlíny na rakev, pitvornými a znesvěcujícími potížemi s jejím umisťováním do hrobu a nakonec klopýtnutím a pádem vznešeného účastníka a poškozením jeho deštníku. Prsť nahrnutá na rov připomíná až do konce hry motiv mrtvého. Hrob je pro Hamleta vždy na dosah. Dovoluje mu básnivě přímý kontakt a má důležitou funkci v řešení scény, kterou Jan Pappelbaum navrhl „polytematicky“: umožňuje srůst hřbitovního exteriéru s interiérem, jejž reprezentuje předlouhý bíle prostřený hodovní a jednací stůl. Na pozadí jeviště zaujímá celou jeho šířku a je posuvný stejně jako proscénium z kovových trubek. Občasný pohyb obou těchto objektů směrem k hledišti podporuje naléhavost okamžiku.
Napomáhá tomu i hudba, jejímž autorem je Nils Ostendorf. Účin neměnného dějiště, na němž události probíhají soustředěně a bez prodlev, násobí promítání videa, které propůjčuje realisticky koncipovaným výjevům přízračně metaforickou platnost. Kamera v rukou některého z herců manifestuje další zdivadelnění a obohacuje jednotlivé výkony o záběry detailů.
Hamlet Larse Eidingera se v aktu, jejž původní Shakespearův text označuje jako druhý výstup prvního dějství, chová provokativně, vědom si toho, že to prominentovi projde: při Claudiově nástupní řeči pojídá cosi z misky, reaguje neuctivě a plnou hubou. Duch, kterého ztělesňuje představitel Claudia Urs Jucker, a je tudíž bratrovou věrnou odlikou, stroze tlumočí rozkaz, aby byl pomstěn. Hamletův příběh nezná páté přikázání desatera ani to, že Bůh zapověděl zabít Kaina-bratrovraha, ba ani Stvořitelův výrok Má je pomsta. Hamletovým leitmotivem třikrát opakovaným je pokušení sebevraždy, kterou křesťanská víra hodnotí jako hřích. Princovy pochyby o smyslu všeho se zrodily z krajního zoufalství, které se stále prohlubuje, nepodléhá biblickým omezením a je lidsky adekvátní odpovědí na vězeňskou existenci a její náplň. Pokud má Duch pravdu, dopustila se Hamletova matka nejen zrady, ale i incestu – v tom je prastarý výměr živý a platný – a strýc se stejně smrtelně provinil bratrovraždou. Hamletova hra na šílence má usnadnit odhalení zločinu. Bezprostředním nástrojem k usvědčení pachatele je divadlo.
Ostermeier vystačil se šesticí herců – například part Laerta a Rosencrantze svěřil Franzi Hartwigovi –, a obešel se tak i bez potulné divadelní trupy: moritát o zavraždění krále Gonzaga dává v pornokostýmech předvést Hamletovi a Horatiovi – Damir Avdic v jeho roli vystupuje také jako Guildernstern. Hamlet se tím osobněji noří do své hry na blázna. Jakmile nabude jistoty o tom, co se stalo, ztrácí vše kromě odhodlání k pomstě: viníkům zločinného komplotu slouží milovaná Ofélie. Jenny König ji hraje přecházeje plynule a otevřeně z role Gertrudy, úhlavní příčiny Hamletova zhroucení. Za fízly se dali angažovat přátelé-spolužáci. Šílenství přestává být ovládáno a stává se pánem svého herce. Zlom dokoná zabití čmuchala Polonia, který v podání Roberta Beyera – zastal i úlohu Osrika –, umí být nejen směšný, ale i nebezpečný a autoritativní. V slavné scéně s Gertrudou zaútočí Hamlet na matku fyzickým náznakem incestu a děsivě tím zpřítomní její incestní čin. Jako silný motiv se ozve Hamletův znemožněný nástup na trůn: po „anglické“ epizodě se princ objeví s korunou na hlavě a mluví o sobě jako o dánském králi.
Zcela padla někdejší Hamletova tázavá domněnka, že jeho osudem je napravit dobu vymknutou z kloubů. Macbethovský kruh zločinu je neprodyšně uzavřen. Claudiovi do jeho kajícného monologu vložil úpravce na rozdíl od autora dokonce navíc první verše otčenáše, ale důsledné pokání, totiž přiznání a přijetí trestu, je vyloučeno – vyžadovalo by dobrovolně nastavit vlastní krk. Také princ se stal naprostým zajatcem moci. Patřil k ní od začátku, ale jako její kritik a odpůrce. Tím sice zůstal, ale kritiku a odpor vyjadřuje jen slovy a činy zcela propadlými hře na šílence, a tedy vlastně šílenými a zároveň stále bezmocnějšími. Hamletovo bezuzdné třeštění, které jako by odkazovalo k nadsazenému vyvádění, jímž princova dávného pravděpodobného předchůdce Amleta vybavil ve své kronice Saxo Grammaticus, svléká maškarádu světa ze zbytků předstíraného důstojenství. Šermířské utkání s Laertem a jeho sportovní povahu zesměšní Hamlet tím, že jej promění v tatrmaniádu, divoké a komické třískání rapíry, uličnické popichování a výpady na soupeřův rozkrok. Třeštění diktuje rovněž výpravu do publika, která po zákonu shakespearovské obscenity připouští všechno: ukázat penis a skákat nad hlavami diváků po opěradlech křesel. Třeštící hrdina pak celkem pochopitelně navzdory vší podezíravosti neprohlédne včas smrtonosnou past. Nabízí se však i výklad, že se ocitl tam, kde už na ničem nezáleží a záležet nemůže, a podvědomě o tom ví. Mstu na Claudiovi vykoná, až už sám kráčí do nebytí.
![](https://www.divadelni-noviny.cz/wp-content/uploads/2016/12/Hamlet_3_fmt-460x305.jpeg)
Patos pohřebního obřadu je v Ostermeierově Hamletovi kontrapunktován trapným chováním… FOTO TOMÁŠ RUBÍN
Ostermeierův Hamlet a výkon Larse Eidingera jsou tragickými obrazy zoufalé naděje spjaté s představou, že se mravně narušená moc dá obrodit. Současné pokusy o politické divadlo překonává tím, že náš svět soudí nikoli dílčím horlením na úzce vytčené téma, nýbrž vyčerpávající vidinou bezvýchodného boje, který vedl muž nepochybně statečný a čestný, jenž ovšem nemohl uniknout z vlastní kůže. Režisér důvodně škrtl i výstup hrobníků. Oba plebejci mohou sice držitele moci nazírat zdola, z odstupu a s humorem, ale vezou se s sebou a Hamletova historie podle Ostermeiera je k úplnosti nepotřebuje. Režisér logicky škrtl i Fortinbrase jako organizátora Hamletova pohřbu, mobilizátora čtyř kapitánů a svolavatele veškeré šlechty. Kdoví zda ještě nějaká existuje. Pokud ano, zřejmě i ji ohlušila a zaslepila demoralizace dánského-světového vězení. Horatio své vyprávění nemá komu adresovat. Závěrečná věta Zbývá už jen ticho pečetí odkaz temné a bezohledně pravdivé inscenace, se kterým se Hamlet obrací do obecenstva. Kdyby letošní Pražský divadelní festival německého jazyka přinesl pouze toto představení, učinil by dost v tom, co si předsevzal.
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin – W. Shakespeare: Hamlet. Režie Thomas Ostermeier, scéna Jan Pappelbaum, kostýmy Nina Wetzel, hudba Nils Ostendorf, dramaturgie Marius von Mayenburg, video Sébastien Dupouey, světla Erich Schneide. Premiéra 17. září 2008.
Komentáře k článku: Napravovatel a zajatec světa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)