Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nahoru a dolů VII

    Mission Possible: Ministerstvo kultury a Vatikán

    Na Vánoce 1997 přišel další telefonát. Z ambasády v Římě jste byl povolán do křesla ministra kultury v Praze.

    Bylo těsně před Vánoci. Balil jsem zrovna dárky a proklínal lepicí pásku, když zazvonil telefon. No, prosím, houknul jsem poněkud nevrle. Ze sluchátka se ozvalo: Dobrý den, tady Josef Tošovský. Nevolám nevhod? Hlas guvernéra ČNB pana Tošovského mě málem srazil ze židle. Samozřejmě jsem věděl, že právě narychlo sestavuje úřednickou vládu. Nabídl mi křeslo ministra kultury a k tomu přidal dva dny na rozmyšlenou. Vůbec nevím, co jsem tehdy odpověděl, ale ty dva dny na rozmyšlenou jsem si vzal. Položil jsem sluchátko a v hlavě mi hučelo. Co teď? Potřebuju přece zabalit dárky! Vůbec jsem nevěděl, jak s tou zprávou naložit. V Itálii mi nic nescházelo. Měl jsem před sebou poslední rok ve funkci, rodina si v Římě zvykla a děti byly uprostřed školního roku. Zároveň jsem si nabídky i Josefa Tošovského nesmírně vážil. Zvažoval jsem, jestli není příliš pyšné na to přistoupit. Čekaly mě bezesné noci a procházky ve větru podél moře. Pan Tošovský mi zkazil Vánoce…

    Šlo o jedno z největších životních rozhodnutí.

    Martin Stropnický s papežem Janem Pavlem II.

    Při předávání pověřovacích listin jsem byl u papeže deset, možná dvanáct minut FOTO ARCHIV AUTORA

    Čistě pro orientaci: V jaké atmosféře jste na ministerstvo kultury nastupoval?

    Ministerstvo kultury bylo do té doby hájemstvím KDU-ČSL. Mým předchůdcem byl inženýr Talíř. Když jsem poprvé vešel do sekretariátu, všude byly cedulky, pomníčky a památníčky s logem KDU. Neměl jsem za sebou svůj tým, byl jsem do všeho hozený jak nahý do trní. Mohl jsem si vzít pár „svých lidí“ a to jsem také udělal. Byli dva. Ekonomický náměstek Vondrouš a jako poradce Jan Vedral. Ano, současný dramaturg Vinohradského divadla. Ekonomický náměstek byl zásadní. Rozpočet tehdy dělal něco kolem čtyř miliard, kultura byla tradičně podfinancovaná a daly se čekat problémy. Bylo třeba rychle si stanovit jasný plán. Realisticky odhadnout, co se dá za půl roku stihnout a co vám odsouhlasí všichni ti poslanci, kteří chtěli být ministrem místo vás. Bylo třeba vycházet z toho, že úřednická vláda nesmí dělat rozhodnutí, která ovlivní to či ono na spoustu let, snažit se vyjít s rozpočtem, který byl hodně hubený, neutratit špatně ani korunu, dál pracovat na rozpracovaných zákonech a udržet celé ministerstvo v chodu. Není to vůbec snadné, zvlášť když úředníci mají tendenci vyčkat do voleb, jak to dopadne, dát nohy na stůl. A že se nedá za těch pár měsíců nic zkazit? Myslím, že od té doby nás už spousta politiků názorně a nezapomenutelně přesvědčila o opaku.

    Potřebuje vůbec Česká republika ministerstvo kultury?

    V tomto ohledu se často cituje ministr Pavel Tigrid. Pan Tigrid jako disident, novinář a řekl bych filosof byl pro mě obdivuhodná bytost. Zároveň šlo v jeho případě o klasický případ, co se může stát s renesanční osobností, posadíte-li ji na ministerské křeslo. Navíc v pravicové koalici, jejíž lídr neustále opakuje, že kultura se má o sebe postarat sama. Pan Tigrid tuto smělou ideu ještě vypiloval a proslul myšlenkou, že ministerstvo kultury by se mělo zrušit. Byl to v té době takový odvážně se tvářící, ale zároveň názorové módě konvenující nápad. Jsem přesvědčen, že to nemyslel vážně, a pokud ano, zrušení se nejspíš mělo týkat až jeho nástupce.

    Země jako naše ministerstvo kultury nepochybně potřebuje. Ale ne jako odkladiště politiků, na které nic lepšího nezbylo. Převést veškerou agendu například na ministerstvo školství je nic neřešící technokratický trik určený ochozům. Zvlášť v době, kdy nás mnozí politici straší, že v Evropě přijdeme o svou identitu, potřebuje kultura zastání. Především ona je přeci jejím projevem a garantem. I konzervativní velmoc jako Británie přišla na to, že ministerstvo kultury potřebuje. O Francii nebo Itálii vůbec nemluvím, to jsou země, které se na kultuře profilují, a to i výsostně politicky. Francie používá svou kulturu a jazyk jako zahraničně-politický nástroj, jako účinný ideologický artikl. Efektivitu takové politiky mohu potvrdit i v našem přiměřeně menším měřítku. Například dobrá výstava nebo přednáška originální osobnosti může pro svou zem udělat víc než návštěva delegace poslanců.

    Po půl roce byly volby a došlo k výměně stráží. Nebylo vám nakonec líto, že musíte ministerské křeslo přepustit Pavlu Dostálovi?

    Když po mně v červenci 1998 Pavel Dostál ministerstvo přebíral, férově řekl, že se úřad nachází v dobré kondici. Nabídl mi dokonce místo poradce, ale já s díky odmítl. Slíbil jsem, že se po „brigádě“ ve vládě vrátím na zamini, a to jsem chtěl také dodržet.

    A – po několika měsících – přišla nabídka jít do Vatikánu.

    Bylo třeba vyřešit odkládaný problém, jiné na zamini snad ani nejsou, jak obsadit Vatikánskou misi. Pan velvyslanec Halas byl ve Vatikánu už osm let. To byla doba přesahující dvojnásobně běžnou dobu vyslání. Hledal se jeho nástupce. Pracně. Jakkoli je Vatikán nejmenší stát na světě a laik by mohl očekávat snadné řešení, najednou se zjistilo, že českým velvyslancem při Svatém stolci nemůže být prakticky nikdo. Amen. Kandidáta vždycky někdo z politických stran blokoval. Stala se z toho malá politicko-náboženská bitva. Pak že jsme stát bezvěrců! A tak se zase vzájemně vyfaulovaly všechny protekce, a já se najednou hodil. Znáte tu grotesku s Chaplinem? Vyjde tovární uličkou na hlavní, a najednou se octne v čele manifestace. Tak nějak jsem k tomu místu přišel. Nepatřil jsem k lidovcům ani k ODS, měl jsem zkušenosti z Itálie, uměl jsem francouzsky i italsky a církve proti mně nic neměly. A bylo to.

    Během své mise jste se setkal s papežem Janem Pavlem II. Jak taková papežská audience vypadá?

    Návštěva papeže má přesný a neměnný řád. Delegace je striktně početně omezena. Numerus clausus je 12 nebo 13 osob a přes tohle číslo k papeži nepustí nikoho. Pochopit to dělalo některým našim ústavním činitelům značné potíže. Nevěřili, že by nemohla existovat nějaká výjimka. Vatikán je velmi konzervativní instituce. Je jim úplně jedno, jestli je v delegaci manželka pana ministra, která chce mít fotku s Janem Pavlem. Bylo zajímavé pozorovat, jak i levicoví politici hrozně o fotku s papežem stáli. Foto s papežem je zkrátka pro každého politika politický kapitál. Jedna věc je ale zajímavá. Na každého neznaboha vatikánský genius loci funguje dokonale, a že jsem zažil i hodně zaťaté antiklerikalisty. Když se ale ocitnou v majestátní lodi Svatého Petra, zjihnou jako beránci. Atmosféra a energie v těch zdech, sochách, sloupech prostě je.

    Přijetí u papeže se samozřejmě měří na minuty. Každý se proto vytahuje počtem „svých“ minut. Když tiskový mluvčí řekne, že náš pan premiér byl dvacet minut s papežem, tak to je samozřejmě poněkud nepřesné. Takové zbožné přání. Jediný, kdo s papežem strávil neohraničený čas, byl Václav Havel. Byli přátelé. Stala se tak neuvěřitelná věc, že v rámci poslední návštěvy Václava Havla s chotí v roce 2002 je papež pozval na oběd. Pokud vím, takové pozvání nenabídl Jan Pavel nikomu.

    Kolik minut jste s papežem strávil a o čem byla řeč?

    Při předávání pověřovacích listin jsem byl u papeže deset, možná dvanáct minut. Ptal jsem se protokolisty, jakému jazyku dává Svatý otec přednost. Řekli mi, že lepší bude italsky než francouzsky. Jan Pavel II. na mě ale hned zkraje spustil česky. V době mého příjezdu do Vatikánu na tom byl ještě zdravotně relativně dobře. Byl nesmírně milý, rád žertoval. Nepotkal jsem nikdy člověka s takovým charismatem, s takovou mírou osobního vyzařování. Vyřídil jsem pozdravy od prezidenta Václava Havla. „Papa“, jak říkají papeži Italové, se usmál a živě se zajímal o všechno, co se u nás odehrává. Měl Čechy rád a Václava Havla si velice vážil. Nebyl to vůbec nějaký protokolární rozhovor. Přešli jsme ke konkrétním bodům. Řekl jsem, že mám mandát jednat o smlouvě mezi námi a Vatikánem a že bychom se chtěli aktivně zapojit do oslav konce milénia, že bychom rádi, aby k tomu přispěl také výsledek historické konference o Janu Husovi. To bylo velké a choulostivé téma. Jan Pavel slíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách. Dodržel to.

    Papeže jste navštívil ještě jednou…

    Když jsem se o tři kroky později v rámci svého odjezdu přišel s papežem rozloučit, byl na tom zdravotně už podstatně hůř. Sešli jsme se v Castel Gandolfo. To je papežovo letní sídlo, ležící asi 30 kilometrů od Říma, nad sopečným jezerem. „Papa“ působil i přes pravidelné krevní transfuze značně vyčerpaně. Milénium pro něj bylo nesmírně fyzicky vyčerpávající. Rozloučili jsme se a já si uvědomil, že Jana Pavla zrazuje pouze smrtelné tělo, nikoli však duše.

    Vatikán jste opustil předčasně. Proč?

    Byla to moje volba. Smlouva byla podepsaná, milénium dávno skončilo, a já mohl v Římě prožít docela příjemný rok. Právě to mně ale v životě nikdy moc nevyhovovalo a začali se mnou šít různí čerti. Velkou měrou se na tom podílel i můj rodinný život. Byl jsem ve Vatikánu už dlouho sám, děti chtěly být v Praze, žena také a já si čím dál víc připadal jako podivný mnich. Zároveň se na našem ministerstvu zahraničí situace vyvíjela neblahým směrem. Začal jsem si klást otázku, jestli chci takové ministerstvo zastupovat. A tak se stalo, že jsem měl najednou pocit, že se chci vrátit na jeviště. Říkal jsem si, že stav společnosti vlastně znovu vyžaduje, aby divadlo reflektovalo skutečnost. Nestudoval jsem podrobné dějiny české diplomacie, ale vsadil bych se, že velvyslanců, kteří sami požádali o ukončení mise v zemi, jako je Itálie, nebude mnoho. Já vím jen o jednom. A ten sedl za stůl a začal psát: Vážený pane prezidente…

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Nahoru a dolů VII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,