Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nahoru a dolů V

    Výhybka k diplomacii

    Rok 1990 vás opět „vrátil“ na startovní čáru. Tentokrát jste se však měl utkat ve zcela jiné disciplíně než v divadle – v diplomacii…

    V novinách jsem zahlédnul inzerát z ministerstva zahraničí, který „ústy Dienstbierovými“ volal po zájemcích, kteří by rádi vstoupili do diplomacie. Po vnitru to byla ideologií, propagandou a špiclováním nejprolezlejší složka státní správy. Proto tam bylo potřeba v co nejkratší době vyměnit zhruba dvě třetiny lidí. Šlo o to vehementně se přihlásit k příslušnosti k evropskému prostoru a jeho hodnotového systému.

    stropnicky_fmt

    V té době byl ministrem kultury České republiky v Pithartově vládě teatrolog Milan Lukeš, s nímž jsem se setkal jako s ředitelem Národního divadla během svého hostování. Lukeš byl komunista, ale byl to vzdělaný citlivý člověk, který vůbec nevedl Národní divadlo špatně. Nějakým způsobem mezi námi fungovala jistá pozitivní chemie. Objednal jsem se k němu jako „k otci“, kterého jsem už delší dobu neměl. Chtěl jsem se s ním poradit, jestli si myslí, že mám v diplomacii šanci. Byl mou návštěvou i tématem dost překvapený, ale dlouho neváhal a řekl mi, ať do toho jdu. Tím spíš, že nemám žádný důvod z divadla utíkat. A tak jsem se šel přihlásit na osobní oddělení ministerstva zahraničí.

    Byl jsem skálopevně přesvědčený, že se k herectví nevrátím. Chtěl jsem dělat diplomacii. A naplno. Každý jsme jiný. Magda Vášáryová vyjela na ambasádu do Vídně a zároveň ještě dlouhou dobu dojížděla do Bratislavy občas hrát. To já moc neumím, chodit se dvěma ženami najednou, takže ani se dvěma povoláními ne. Jsem prostě naladěný určitým směrem a tím jdu.

    Cítil jsem jediné. Povinnost obstát. Neměl jsem pocit, že bych se jako herec minul povoláním, měl jsem k tomu řadu důkazů. Můj odchod z divadla bylo čistě osobní rozhodnutí. Možná kdesi v podvědomí jsem se chtěl vrátit „ke kořenům“, navázat na práci svého otce, splnit si profesní přání, které mi bylo v normalizaci odepřeno.

    Jaké vzdělání, jaké předpoklady by měl budoucí diplomat mít?

    Rakušané tvrdí, že nejlepší je mít práva a hned potom ekonomii. Zároveň diplomaté musí být i humanitně vzdělaní lidé. Zvlášť v historii. A byli tam. Myslím tím na ministerstvu a myslím tím noví lidé.

    V první vlně nás tzv. mladších, protože mně tenkrát bylo 34 let, přišlo na ministerstvo asi dvacet. Ale každý půlrok počet narůstal. Museli jsme se diplomacii rychle učit.

    Nepopírám, že jsem chtěl ven, do zahraničí. Devadesát devět procent lidí šlo na ministerstvo proto, aby se dostalo ven. Všichni jsme cítili obrovský deficit kontaktu se zahraničím. Byl jsem jako závodní kůň v padoku, který už hrabe kopyty a odfrkává. Na druhou stranu jsem kolem sebe viděl rychlé výjezdy řady lidí, kteří měli vlivné přímluvce. Většinou nedopadli dobře. Takže na jednu stranu jsem se těšil ven, na druhou stranu jsem vědomě zvolil cestu profesionalizace.

    Tak jsem po třech měsících na postu referenta pro kulturní záležitosti strávil jeden vysokoškolský rok ve Vídni na Diplomatické akademii.

    Sladký život studentský… Měl jste ve Vídni čas i na jiné radovánky než učení? Divadlo, výstavy, mejdany?

    Kromě studia jsem toho moc nestihl. A ani jsem necítil potřebu někde chodit po nocích. Ale vzpomínám si na jeden šílený večírek, který jsme absolvovali s Pavlem Landovským. Šílený intenzitou a obsahem samozřejmě. Začalo to tím, že jsme se šli s kolegou stážistou podívat do divadla, opravdu už nevím na co, Landovský hrál malou roli, ale byl skvělý. Hrozně se lišil od precizně důsledného hraní celého ansámblu. Byl jiný. Nespoutaný, hrozně lidský, autentický, hravý. Jako by na jevišti v jednom kuse zlobil. Byl kouzelný a měl zaslouženě veliký úspěch. Po představení jsem zašel do šatny za mistrem, představil se, s trochou rozpaků jsem chtěl poděkovat. Ale jdi do prdele, čoveče, řekni mi radši, kam půjdem. A bylo po protokolu. Jeli jsme kamsi tramvají, hospody za okýnkem začaly být stále pochybnější až vykřičenější a pak už následovala červená čtvrť. Zapadli jsme do nějaké putyky, „Lanďák“ se se všemi bouřlivě vítal a poplácával po ramenou. Bylo jasné, že tady je doma. Stál jsem tam v obleku jako podivný číšník a čekal, kdy mi někdo jednu vrazí. Sedli jsme si ke stolu a blafali páté přes deváté. Náš hostitel byl ve formě, vtip stíhal vtip, kdejaký komunista dostal v historkách pořádně zabrat. Krásný večer s uragánem. Středně těžce jsem se přiopil, pan Landovský se opil nesmírně poctivě. Já i můj kolega stážista jsme začali být trochu nervózní. Naše stipendium nebylo na takové večírky stavěné a pivo bylo i v putyce na nás drahé. Ale Landovský, že nás prý zve. Pak odešel nejistým krokem k pultu a šátral dlouze v peněžence. Za chvíli byl zpátky s úsměvem od ucha k uchu: Klucí, to byste nevěřili, já někde vytrousil peníze. Zatáhnete to? Závěr našeho „tahu noční Vídní“ byl tedy klasický: Studenti za mistra zaplatili, pak mu ještě sehnali taxík, posadili ho do něj a poděkovali za pěkný večer. Měli jsme celou cestu pěšky přes noční Vídeň na to, aby nám došlo, že tenhle měsíc jsme s kapesným skončili.

    Když se řekne diplomacie, lidem často naskočí něco koženého, strojeného, přetvářka…

    Není to pravda. Dobrý diplomat je vždycky příjemný partner. To ještě vůbec neznamená, že nechce docílit něčeho úplně opačného než vy. U obchodu je to o něco drsnější a otevřenější. Diplomacie je „full time job“. Když vám skončí pracovní den, tak v devadesáti procentech případů se jenom osprchujete, přehodíte košili a oblek a jdete na nějakou společenskou akci. Tam rozhodně nejdete debužírovat a už vůbec ne popíjet, ale tam jdete pracovat dál. Čili diplomat by měl být společenský, pozitivně naladěný, příjemný člověk s širokým záběrem nepovrchního vzdělání a mnoha zájmy. To vše ve prospěch jasného cíle, kterého potřebuje dosáhnout.

    Vaše informace musí být zajímavější a hlubší než novinový článek, jinak nemáte na ambasádě co pohledávat. To často říkal tehdy premiér Klaus: Co já vlastně potřebuju od velvyslanců, když si to všechno přečtu ve Financial Times? Do jisté míry měl pravdu. Později ale tento list začal o něm psát kriticky, a bylo po příkladu. To je ale jiný příběh. Pokud velvyslanec pracuje průměrně, nemůže agenturám konkurovat. Jeho úkolem je dostat se k věcem, na které i ten nejelitnější novinář nedosáhne. Diplomacie je tedy taky obchod s informacemi. Čím důvěrnější, tím zajímavější. A dobrý obchod musí být výhodný pro obě dvě strany.

    Co má diplomacie společného s herectvím?

    To je otázka, na kterou musím často odpovídat. Společného mají leccos. Diplomacie je role. Jste úředník ministerstva a hrajete excelenci. Můžete vtipkovat, ale myslíte při tom na prosazení svého. Herec nemusí být houslový virtuóz, ale měl by umět vzít housle do ruky. Herec nemusí být gymnasta na olympiádě, ale měl by umět stojku. Herec by měl umět vzít do ruky sekyru, umět jezdit na koni, zatancovat valčík i menuet. Diplomat v podstatě taky. Aby se mohl bavit s každým a vzbudit zájem, navázat kontakt. Můj otec spoustu konexí získal přes kulturu, přes svoje hudební vzdělání v klasické muzice, přes historii, která byla jeho koníček. Partnera potěší, když víte o jeho zemi nějaký detail, to opravdu láme ledy.

    Vyškolený, vrátil jste se do Prahy, zpátky na zamini. Po čase jste byl jmenován vrchním ředitelem sekce kulturní politiky. Jak jste se stal velvyslancem?

    Lákala mě vždycky Amerika. Když končila naše první velvyslankyně ve Spojených státech, Rita Klímová, přihlásil jsem se a moje žádost byla přijata. Měl jsem se připravovat na výjezd ve funkci kulturního rady. Nejdřív mě poslali do Washingtonu na kurýrní cestu. Když už tam jedete, tak máte v rámci svého resortu různá jednání. Kromě toho jsem si tenkrát začal už tak trochu vyhlížet bydlení a školu pro děti. Jenže nakonec dopadlo všechno jinak. Federace se rozpadla a bylo v mžiku potřeba nějakých 30 nových velvyslanců. To už bylo jasné, že do USA pojede jako velvyslanec Michael Žantovský. Ten měl svůj tým už připravený, takže tím pro mě Washington skončil. Mohl jsem si vybrat ze dvou zemí, buď Portugalsko nebo Irsko. To vůbec nebylo špatné. Dvě malé, ale zajímavé země, členské státy EU, pro začátek jsem si nemohl přát nic lepšího. Uvažoval jsem vážněji o Irsku. Jel jsem tam asi na týdenní služební cestu, bylo to moc zajímavé, ale když jsem se vrátil, říkal jsem si, že v Irsku už jsem tím pádem vlastně byl, že bych možná radši Portugalsko. Vřesoviště a mlhy jsou zajímavé, ale mě to táhne spíš dolů, na jih, chcete-li na jihozápad. Odjeli jsme tam s rodinou v červenci 1993. Nikdy jsem té volby nelitoval.


    Komentáře k článku: Nahoru a dolů V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,